Český film jako nástroj totalitních ideologií

Článek o nejzajímavějších propagandistických českých filmech a o neustálé tendenci překrucovat realitu k obrazu mocenských skupin.

Židovský obchodník ve filmu Jan Cimbura

   Historie českého filmu je mou velkou vášní a rád si dávám věci do souvislostí. Je tomu několik let, co jsem navštívil muzeum filmu v Berlíně, které je velkou zásluhou německého internacionála Wima Wenderse (režisér filmu Nebe nad Berlínem, šéf Evropské filmové akademie nebo třeba objevitel skvělého nezávislého filmaře Jima Jarmusche). Při procházení expozice si návštěvník uvědomí jak hvězdné hodiny německé kinematografie, tak její stinné stránky. Řešení válečné propagandy je vyřešeno formou, která mi docela vzala dech. Slavnou režisérku Leni Riefenstahlovou dokumentuje její invenční filmová řešení převážně po technické stránce a celá jedna místnost je věnovaná nacistické propagandě šéfované neblahým nacistickým zločincem Josephem Goebblesem. V této místnosti naleznete důkazy o nechutném chování tohoto podlého a zvráceného muže. Uvidíte tam důkazy o udávání, o zásazích do tvorby filmařů i seznamy prorežimních tvůrců. Právě řešení této místnosti, kterou můžete projít buď nedotčeni a nebo naopak si můžete vytáhnout zásuvku s informacemi nebo vloženým monitorem, mi přišlo docela originální. Otázka tedy zní, proč pořád otevírat staré rány?

   Když jsem se již dříve zamýšlel, jak je možné, že Česká republika, země s jednou z nejdelších tradic národní kinematografie nemá své muzeum filmu, říkal jsem si také, jak by kurátor takové expozice u nás řešil české filmy jako nástroj totalitních ideologií. Rád bych se proto s vámi podělil o ty nejzajímavější díla, která u nás vznikla. Pokud jste pravidelnými čtenáři mých článků víte, že mám velmi rád Billyho Wildera. Vypomohu si tedy jeho citátem:,,Když chceš říct lidem pravdu, buď vtipnej, jinak tě zabijou.“

   V době protektorátu nebyla ze strany Němců snaha český film oficiálně omezovat. Goebbels říkal, že ,,Německu není nic tak vzdáleno, jako úmysl potlačovat filmovou tvorbu drobnějších zemí.“ Důsledkem tohoto ,,pravdivého“ tvrzení byl zákaz promítání 113 filmů, které vznikly před válkou a neprošly cenzurou. Tlak na úspěšný filmový průmysl byl již od počátku jak ekonomický, tak i námětový. Kvalitní ateliéry byly určeny především pro tvorbu Němců a postupem se i snižovala kvantita tuzemské filmové tvorby. Čeští filmoví profesionálové tak brzy museli pracovat na říšských snímcích. Dělo se tak pod větším nebo menším tlakem, ale právě s postupem úbytku domácí tvorby bylo jasné, že nezaprodat se, je vlastně konec v milovaném oboru. Řada našinců to tak řešila odchodem do USA, ale tam se brzy ukázalo, že sice velká země bere a nabízí pracovní příležitosti, ale neznalost jazyka a mimořádně tvrdá konkurence způsobila řadu velkých rozčarování a osobních tragédií. Ti kteří zůstali, tak pomalu, ale jistě, museli objevovat svou německou stránku. Řada jedinců odolala, nutno podotknout, že i z toho důvodu, že třeba nebyli tak dobří a známí a nebo uměli šikovně odmítat. Mezi ty známé ničím neposkvrněné šťastlivce patřili třeba Theodor Pištěk, Jindřich Plachta nebo František Smolík, ale někteří naši áčkoví tvůrci kvůli své popularitě v Německu si museli poněmčovat svá jména – jako třeba Miroslav Cikán nebo-li Friedrich von Zittau, Jan Zázvorka jako Johann Sasworka, Adina Mandlová aka Lil Adina aj. Taková jednání však nebyla bez následků. Po válce se s takovými lidmi jednalo velmi tvrdě, jsou známé i příklady pouličních lynčů, při kterých dodnes tuhne krev v žilách.

   Čeští diváci si však německou propagandu v týdenících vykládali po svém. Zajímalo by mě, co by s tím udělal Tarantino, který svou válečnou fantasy Hanebný pancharti zasadil do Paříže. ,,Češi jsou smějící se bestie“, řekl ve své době říšský protektor Reinhard Heydrich, když se české a moravské publikum prokazatelně nahlas smálo u německých týdeníků. Němci se svým typickým přístupem exemplárního potrestání několika jedinců mysleli, že je takovému proti režimnímu chování zamezeno, ale česká povaha je v tomto ohledu nezdolná. Diváci při promítání jakoby náhodou šoupali nohama, vstávali z vrzajících sedaček, promítači filmy pouštěli zrychleně nebo vzhůru nohama a ti odvážnější kopie dokonce schválně škrábali, čímž je vyřazovali z oběhu. Takové jednání se pánům Goebbelsovi, Frankovi a Heydrichovi pranic nelíbilo a v roce 1939 K.H.Frank dokonce načas zavřel všechna protektorátní kina. I ti největší odvážlivci však pochopili, že po atentátu na Heydricha je zle. Zde pro ilustraci doporučuji podívat se na jeden z našich nejlepších filmů Vyšší princip Jiřího Krejčíka.

   Český film však byl poměrně odolný vůči nacistické propagandě. Češi úspěšně bojkotovali výpravný velkofilm Kníže Václav, který měl symbolizovat odvěké zapojení českých zemí do říšského svazku, protižidovský film Maryčka Magdónova, ale i protisovětský a antibolševický film Plukovník Švec. Největší ukázkou nacistické ideologie u nás je nakonec film Jan Cimbura (1941), který natočil František Čáp.

   Po skončení války a vítězném únoru však nastoupilo další období marasmu. Padesátá léta jsou až na několik světlých výjimek (za všechny Císařův pekař, Pyšná princezna, Byl jednou jeden král, Cesta do pravěku, Vlčí jáma) ukázkou naprosté tvůrčí impotence. Některé filmy jsou s odstupem času velmi vtipné, jenže tehdy z toho skutečně musela jít hrůza. Ale považte sami.

   Již rok po vítězném únoru do kin se vší razancí vstupuje snímek Případ Z-8, který natočil Miroslav Cikán. Dělníci v železárnách touží po splnění dvouletého plánu, ale špionážní skupina se pokusí zneužít pocitu zneuznání místního zlepšovatele Smazala (Josef Bek), aby jim prozradil tajemství nové technologie lisování kovového prachu. Jenže jejich plány zhatí bdělost a ostražitost zaměstnanců oddělení. Ve filmu je každý, kdo má klobouk a nikoliv čepici podezřelým špiónem a v závěru dojde k prozření i poblouzněný Smazal, který považte, zjistí, že imperialisti chtěli fabriku vyhodit do vzduchu! Naštěstí strana a dělnická třída zvítězí a divák si může jít s pocitem klidu a bezpečí lehnout.

   Zlepšovatelský boj mezi dělníky popisuje komediální snímek Karhanova parta (1951), kdy se zkušenými dělníky soutěží parta mladých poháněná touhou po nových metodách a neustálém zlepšování práce. Nedávno jsem si četl, že ti naši mladí chtějí hodně peněz a nechodit do práce, navrhuji proto pouštět Karhanovu partu na všech středních školách, ať ti naši mladí vědí, do čeho vlastně půjdou!

   V roce 1952 se do kin dostal i ve své době kino hit Akce B režiséra Josefa Macha, který je dobrodružným špionážním snímkem popisujícím hon SNB a STB na tzv. Benderovce. Důležité bylo poukázat na nebezpečí zahraniční špionáže, protikomunistický odboj a zlou katolickou církev. Největším problémem tohoto a podobných snímků je právě ta neuvěřitelná flexibilita scenáristů ,,trošku“ poupravit fakta skutečných případů, kdy se degraduje skutečná užitečná práce policejních složek kvůli nutnému politickému výkladu.

   Zajímavý je i snímek Botostroj (1954), který natočil K. M. Waló. Film vznikl podle předlohy levicového spisovatele T. Svatopluka a popisuje, spíš karikuje osobnost Tomáše Bati. Zatímco diváci ve Zlíně již v té době na protest demolovali kino, deník Pravda slovy ruského spisovatele Borise Polevoje uvádí:,,Botostroj je dobrý a pravdivý umělecký film, ostře odhalující hrubé mravy soudobých imperialistických monopolů“.

   Podle mého soudu mnohem zákeřnější je však filmová tvorba v období normalizace. Nádherné období České nové vlny, které se možná tehdy nesetkalo s ideálním diváckým přijetím však s odstupem času tvoří stěžejní přínos české kinematografie naší kultuře. V mé osobní pozvolna nafukující se knihovně má své čestné místo i publikace vydaná Československým filmovým ústavem Českoslovenští filmoví režiséři sedmdesátých let. I přes nánosy ideologického balastu však obsahuje, jako ostatně většina publikací tohoto nakladatelství, řadu přínosných informací, s kterými se dnes při české komerční nakladatelské politice horko těžko můžete seznámit. Zatímco s fatálně nedoceněným géniem českého filmu Jaromilem Jirešem se seznámíte v kostce a bez stěžejního trezorového Žertu, pak s tvorbou Antonína Kachlíka jste srozuměni dopodrobna. Dovolte mi citovat poslední odstavec o tvůrci filmů jako Dvacátý devátý (1974) o dramatickém zápasu za revoluční bolševickou orientaci KSČ v roce 1929, kdy na V. sjezdu zvítězilo progresivní gottwaldovské vedení nebo Na koho to slovo padne (1980), ve kterém naznačuje, jak pomocí otevřené stranické kritiky překonat existující nedostatky ve stavebnictví. Text zní:,,Antonín Kachlík patří k politicky nejvyzrálejším tvůrcům českého filmu. Důsledně prosazuje zásadu stranickosti filmového umění, které má uměleckými prostředky rozvíjet komunistickou morálku.“

   Před pár týdny měl v našich kinech premiéru film Radima Špačka Pouta, který se i přes kladné recenze nesetkal s větší diváckou odezvou. Ten film má své mouchy a pro mě je jeho největším nedostatkem to, že se prý i přes věrně zachycené reálie nepokusil zaplnit podle mého společenskou objednávku na vysvětlení nebo alespoň objasnění základních skutečností doby. Z filmu vůbec není patrné, co je to STB, což je pro mě tristní. Každý stát má za jakéhokoliv režimu přeci svou tajnou službu! Na jednu stranu 30 případů majora Zemana slaví úspěchy ve sledovanosti, ale na druhou stranu je to stejný škvár, co to vždycky býval a podle mého je nezodpovědné zlehčovat dopad tohoto programu. Na druhou stranu se vysílá po 22. hodině a pokud se na něj dívají děti je to problém rodičů, protože televize je z obliga, pokud se na něj dívají dospělí (tedy dnes vlastně ročníky od 1992) je všechno v pořádku.

   Osobně jsem proti cenzuře, ale je nutné nezapomínat na hranice dobrého vkusu a přístupnosti mládeže. Za všechny jmenujme film Brüno, který je pro mě ukázkou toho, že se stalo někde něco špatně. Díky Bohu za demokracii, ostatně když jsem se nad tím zamýšlel, tak kdybychom nyní žili v komunismu byl bych nejspíš v kriminále, protože jsem katolík a vydělávám si sám. Český film není v žádném případě nyní nástrojem totalitních ideologií. Předvolební spoty nevyjímaje, je úplně jiná doba a je celkově úplně jedno, jestli vás budou masírovat v kinech modří nebo oranžoví, jestli při příští návštěvě biografu na vás bude koukat Paroubek z Marsu nebo nahý Topolánek z toskánské vily. Podle mého názoru předmět zvaný Občanská výchova nebo Základy společenských věd by měl splňovat v osnovách i gramotnost tvorby národní kinematografie a i v případě mého vysněného muzea českého filmu bychom mohli jako Češi poukázat na pestrou a bohatou historii naší mimořádné národní kinematografie bez pomocných vytahovacích boxů, které jsem zmiňoval.

 Děkuji za čtení mého blogu a doufám, že spolu budeme opět diskutovat pod tímto článkem. Váš názor mě zajímá.