Zapomínání Masaryka (2) - Únor

"Eticky je demokracie zdůvodněna jako politické uskutečňování lásky k bližnímu."

Masarykovým úmrtím se symbolicky dovršilo krátké, ale šťastné údobí novodobého českého státu. Hrůzné, Masarykem obávané bujení mýtů, které začalo už za jeho života, po jeho smrti dorostlo do nepředstavitelných rozměrů, v podobě fašismu-nacismu a stalinismu.

Dnes můžeme již jen litovat, že zatímco zlo obou těchto ideologií svět po druhé světové válce poučilo, nás ne. Slova písničkáře Karla Hašlera ‚Kampak na nás bolševici / naše zem je maličká, má však svého tatíčka / za ním půjde každý Čech s písní na svých rtech‘ se bohužel nepotvrdila.

Ruský bolševismus se začal rozpínat, pod pláštíkem šíření socialistických idejí, již v době, kdy na svém vlastním území ještě zdaleka nebyl stabilizován. Že šlo především o moc, lze doložit ruskou odvěkou i dnešní poststalinistickou politikou. Bolševismus se od počátku projevoval tvrdě centralisticky a využíval agenturních metod. Koncem dvacátých let ovládl českou komunistickou stranu, proměnil ji ve svého vazala a naučil ji (nebo možná jen doučil) perfidním metodám mocenského boje. Za druhé světové války u nás pracovali agenti NKVD, kteří udávali naše občany gestapu. Stejně jako nacisté si vybírali zejména mezi vzdělanými, aktivními a charakterními lidmi, tedy mezi lidmi masarykovského ražení. Obzvlášť se zaměřovali na komunisty (i mezi nimi tehdy bylo ještě hodně zásadových lidí), aby posílili ‚pevné jádro‘, ochotné spolupracovat a snížit se ke všemu. Z mnohých z nich udělali proněmecké kolaboranty nebo tak zvané dubléry. Ti potom spolu s jinými, ‚spontánními‘ kolaboranty a se sice minulostí nezatíženými avšak zaslepenými komunisty prováděli po roce 1945 pro NKVD a pro českou a slovenskou komunistickou stranu tu nejšpinavější práci.

(Vzpomínám si, že jsem jako chlapec, počátkem šedesátých let, vyslechl hovor svého otce s jedním jeho známým, který si stěžoval, že Nové Město na Moravě, kde bydlel, ovládají bývalí kolaboranti. Později jsem zjistil, že Nové Město zdaleka nebylo výjimkou.

Příkrým kontrastem jsou mi dodnes ‚Masarykovi‘ Sokolové a skauti. Například pražští skauti založili v roce 1940 odbojovou skupinu, která se do roku 1945 rozrostla na 700 členů a která díky skautské morálce nebyla Gestapem nikdy odhalena.)

Na pozadí věčného boje dobra se zlem se začalo odvíjet i drama české poválečné republiky, končící Únorem 1948. Podílel se na něm i ne nadstranický prezident Beneš (neboť omyly mohou i při nejlepší vůli znamenat zlo) a ostatní naši čelní politici. Většina z nich nesla příliš trpce zradu demokratického Západu (Masaryk: „uražený vlastenec, k ničemu!“), byla nepevná, nedostatečně iniciativní a neprozíravá - nebyla ochotna vidět ruské ani české komunisty takové, jací ve skutečnosti byli a dostatečně si neuvědomovala, že nejen proti nacismu, ale též proti bolševismu nelze bojovat pouze demokratickými metodami. Na jejich obhajobu lze uvést, že mezi nimi přetrvával strach z Němců, že dožívalo slavjanofilství, že byli desorientováni zvěrstvy ‚západního‘ nacismu, která se mohla jevit jako ještě horší než ruská (pokud o nich vůbec věděli), a že Sovětský svaz se zdál být perspektivní záštitou do budoucna. Měli si být ovšem vědomi, že německá civilizace a kultura se v dlouhodobém ohledu od ruské zásadně liší, a že tím, že ruskému vlivu a českým komunistům ustupují, posouvají Československo na východ a vrací je vývojově zpět. Nešlo ani tak o znárodnění velkých průmyslových podniků (to bylo v poválečném období víceméně nutné), ale zejména o zákaz pravicových-zdsikreditovaných politických stran (což bylo přinejmenším zbytečné, protože veřejnost byla tak jak tak orientována levicově; měla se pouze provést očista od kolaborantů) a o vyhnání či odsun Němců (i tehdy, přes všeobecnou, dnes již nepředstavitelnou nenávist vůči nim to bylo přinejmenším sporné; mělo se spíše přikročit k jejich důsledné denacifikaci, k odsunutí jen vysloveně aktivních nacistů, příslušníků SS apod.). Obojí bylo fatálně chybné, neboť německé (převážně nekomunistické) i pravicové síly v roce 1946 i v konečné agónii naší poválečné demokracie chyběly. Rozhodující ovšem bylo, že komunisté již v roce 1945 obsadili všechna důležitá ministerstva: informací, vnitra a obrany (kryptokomunista L. Svoboda); předsedou vlády se stal sociální demokrat, avšak sovětský agent Z. Fierlinger. (Prezident Beneš v kritickém okamžiku, když jel v roce 1945 spolu s ostatními českými politickými vůdci do Moskvy, tvrdil, že ministerstvo vnitra Stalinovi nedá, ale pro přímá jednání byl vyřazen záchvatem mozkové mrtvice.)

Českoslovenští komunisté potom pracovali, odhodlaní, ‚harmoničtí‘ a pevní, na ostatním. Propagandisticky využili toho, že nás osvobodila Rudá armáda, navodili představu, že to jsou oni, kdo rozdává půdu zabavenou Němcům (aby ji brzo na to zabavili), pronikali do ostatních ministerstev a do jiných státních i nestátních organizací. Se Stalinovou pomocí prosadili odmítnutí Marshallova plánu, čímž mimo jiné dosáhli toho, že západní mocnosti na nás s konečnou platností rezignovaly. Těsně před Únorem zřídili fašistické bojůvky, Lidové milice.

Únorové události byly již jen logickým vyvrcholením. Komunisté zorganizovali demonstrace a masové stávky; presidentu Benešovi vyhrožovali, že neustoupí-li, hrozí občanská válka, do níž v případě nutnosti zasáhne Rudá armáda.

Již od Jaltské konference, na jejichž výsledcích se podílely podvodné Stalinovy sliby a kterou si Stalin vyložil po svém, se nabízela otázka, zda naši demokratičtí politici mohou vůbec něčeho dosáhnout. Nezávisle na tom ovšem platí, že nepostupovali v Masarykových intencích. Opět nepozvedli „zrak svůj nad úzké meze své otčiny, a nepřestávajíce být vlastenci věrnými, spolu se /ne/stali světoobčany bedlivými a opatrnými“. Léta 1945-1948 lze proto označit za druhou fázi zapomínání Masarykova odkazu.

Léta 1948-1968 vynechávám. Vidím je jako ‚hic sunt leones‘, jako počátek chronického rozpolcení české společnosti (trvajícího v dozvucích a obměnách dodnes), jako další negaci Masaryka. Nepochybuji ovšem o tom, že jeho ideje přetrvávaly i nadále, že plály, dohořívaly nebo doutnaly v hlavách miliónů našich občanů. Bezesporu skomíraly i v hlavách některých tehdejších komunistických vůdců a pálily je.

Celosvětový jev označovaný dnes jako ‚zlatá šedesátá‘, byl u nás provázen uvolňující se atmosférou a mimořádným, neopakovatelným kulturním kvasem, který dal vzniknout mnoha špičkovým uměleckým dílům a zformoval některé celosvětově uznávané tvůrčí osobnosti (Seifert, Kundera, Forman a další). Všichni byli ovšem především ‚dětmi‘ první republiky.

Bylo by nezodpovědné, ‚čecháčkovské‘ a příliš snadné znevažovat dobrou vůli, schopnosti a státnický rozhled prezidenta Beneše. Uvěřit v možnost demokratizace Sovětského svazu a v přetrvání jeho spolupráce se Západem (podle jeho slov, nepodaří-li se to, potom ‚běda nám, běda nám všem‘), nechat se oklamat záludným Stalinovými sliby, špatně odhadnout nepřehlednou situaci a špatně předvídat budoucnost je omluvitelné, neboť nikdo není dokonalý a nikdo není vševědoucím prorokem. Na druhé straně, je-li politika vědou i uměním, Beneš selhal v ‚uměleckometafyzické‘ sféře, do níž příliš promítl své osobní postoje, názory a své Já. Byl příliš levicový, přenechal komunistům výhodu prvního tahu, neprohlédl je včas, zejména Gottwalda a „sociálního demokrata“ Fierligera (kterého nakonec proklel).

Jeden z nejvýznamnějších českých novinářů tehdejší doby, F. Peroutka (který ovšem sám také nebyl neomylný) o Benešovi těsně po Únoru napsal: ‚Když místo německých uchvatitelů bylo třeba čelit uchvatitelům komunistickým, když germánské násilí bylo vystřídáno násilím slovanským, tento muž jakoby byl vyšel ze své formy. Co se dělo v jeho srdci, je jiná věc. Jestliže na prahu nebes budeme souzeni podle svých citů, není pochyby, že je nevinen. Neboť demokratická víra ani na okamžik nevyhasla v jeho srdci ani se nezakalila v jeho mozku. Jestliže však budeme souzeni podle svých činů, pak stejně není pochyby, že Edvard Beneš potvrdil komunistický uchvatitelský akt v únoru 1948. Neučinil nic, aby odhalil jeho násilnost. Fungoval po nějakou dobu jako sací papír, kterým se osušovalo písmo na ortelech, jež vydávali noví diktátoři.‘

V hodnocení E. Beneše se vždy, podobně jako u Masaryka, vyskytovaly a vyskytují protikladné hlasy, a to i z řad akademiků či jiných ‚kompetentních‘ vědců. Jak naznačují vyjádření dvou profesorů brněnské Masarykovy univerzity, platí to dodnes:

J. Zlatuška: ‚Podpora města Brna úsilí o odhalení sochy Edvarda Beneše nese rysy trapnosti. Mnoho z velkých témat posledních dvaceti let se nese ve znamení nápravy nebo alespoň bolestivého vyrovnávání se s dědictvím, které nám E. Beneš svými činy na sklonku života odkázal – Košický vládní program, znárodnění, dekrety a posléze i předání výkonné moci ve státě do rukou komunistů.‘

J. Hroch: ‚Při srovnávání osobností Tomáše Garrigua Masaryka a Edvarda Beneše nelze vycházet z nepravdivé teze, šířené především značnou částí naší pokleslé publicistiky, že Masaryk byl velký myslitel a teoretik, kdežto Beneš povrchní pragmatik. Nikoliv, Edvard Beneš v celém svém politickém a diplomatickém působení v sobě vždy spojoval zkušeného praktika a zároveň vynikajícího teoretika.‘

Přesto lze říci, že k E. Benešovi dnes obecně zaujímáme přiměřenější postoj než k Masarykovi. Zatímco Beneše s jistými rozpaky přijímáme - víme, že nedosahoval Masarykova formátu, avšak současně připouštíme, že z tehdejších československých politiků nikdo jeho formátu zdaleka nedosahoval. Masaryka sice přijímáme, ale jsme stále méně a méně schopni ho pochopit. Je příznačné, že v polistopadové době jediný z čelních představitelů, kdo se k němu u nás veřejně, jasně a bez výhrad přihlásil, byl až v roce 2009 zahraniční politik - americký prezident (dříve též vysokoškolský učitel) Barack Obama.

I pokud připustíme, že E. Beneš napomohl k moci komunistům, nevíme, kolik v tom bylo ‚chtě‘ a kolik ‚nechtě‘, jak se na tom podílel jeho pohled ‚ze zorného úhlu věčnosti‘ a především nemůžeme nepřiznat, že mezi ním a komunisty byl zásadní rozdíl: zatímco zlo vyplývající z Benešových omylů bylo neprogramové, zlo komunismu bylo programové a obecné, neboť vyplývalo z jejich celkově mylné, scestné ideologie. I v tom byli zajedno s fašisty: také fašisté měli své ‚ideály‘. Propast mezi fašisty a komunisty na jedné straně a Benešem na straně druhé spočívala v tom, že zatímco komunisté se pohybovali na pozicích násilí, Beneš se pohyboval na pozicích humanismu.

V této souvislosti je třeba připomenout, že dokonce i samo násilí se může pohybovat buď na pozicích násilí nebo na pozicích lásky. Ne vždy si uvědomujeme dosah tohoto rozlišování, které je mnohdy velmi komplikované, ‚nečernobílé‘, skrytě psychologické a je obtížné se v něm orientovat. Hranice bývá viditelná obvykle jen za mimořádných okolností. Přesto je ovšem nejen věčná, ale též všudypřítomná.

Benešovi kritici obvykle zapomínají Masarykovo „bez Beneše by nebylo republiky“, a projevují tak typický český nevděk. Zapomínají na jeho mimořádné diplomatické úspěchy za první i druhé světové války, na to, že byl výjimečně nadaným a nepředstavitelně usilovným ‚dříčem na poli demokracie‘. Jeho vyjednávací schopnosti, výřečnost a argumentační nepřekonatelnost uznávali i politici jako W. Churchill a Ch. de Gaule. Je o něm možno též říci, že byl stejně hluboce znalým politikem-vědcem jako Masaryk. Především však platí, že byl postaven do ještě těžších situací než Masaryk, neboť Mnichov, politika vůči k Stalinovi, vyhnání Němců a únorové události neměly kladné řešení. Československo bylo tehdy ‚hříčkou v mlýnu velmocí‘, které Beneš mohl ovlivnit jen minimálně.

E. Beneš vždy prohlašoval, že demokratický politik má a musí mít své jasné ideály, cíle a poslání a že ‚nezná ješitnost, nevzhlíží se ve své velikosti, nezná honbu za popularitou, neboť to všechno je pro něj příliš nízké a ubohé‘. Jeho dlouholetý blízký spolupracovník, (též ne neomylný) národní socialista P. Drtina o něm napsal: ‚Okolnost, že smrt ho stihla teprve koncem léta 1948, způsobila, že není v silách nikoho, aby z něho sňal spoluzodpovědnost za potlačení svobody v Československé republice, o kterou se zasloužil víc než kdokoliv jiný v našich dějinách. V tom tkví smutná tragika života, jenž byl jinak vzácně prospěšný a v českých dějinách až neuvěřitelně úspěšný.‘

(Viz též Ideje a vize T. G. Masaryka: http://slama.bigbloger.lidovky.cz)