Ekonomie, zejména makroekonomie (národohospořářská, politická ekonomie atd.) je primárně a nezpochybnitelně společenskou, humanitní vědou. Z toho nepřímo i přímo vyplývá klíčový problém současné, zejména dnes dominující neoliberalistické "ekonomické vědy": vychází z příliš úzkých základů, nevidí širší souvislosti a je tudíž nepostačující, neprofesionální a nevědecká. Ekonomie se neučí na fakultách filozofie či sociálních věd ale odděleně, nevychovává magistry ale inženýry; tito inženýři nejsou v naprosté většině inženýry lidských duší ani duší společností, ale jsou pouhými "inženýry trhu" - technokraty.
Jejich typickým představitelem je otec naší polistopadové reformace (podle mne otec našeho mafiánského kapitalismu) Václav Klaus, mimo jiné proto, že vychoval či podpořil řadu stejně krátkozrakých ekonomů-ekonomistů a svým vlivem ovládl - věřme, že jen dočasně - média a společnost.
Biblemi ekonomistů jsou neoliberalistické knihy typu Hayekova bestselleru Právo, zákonodárství a svoboda (1). Všichni ve své nevědomosti či neochotě vědět zapomínají, že člověk je svou podstatou nejen egoista, ale že je také tvor původně a dodnes stádní, to je společenský, to je beroucí ohled i na druhé. Snad nejpřesvědčivějším příkladem je stádní ryba piranha (jistě vývojově o mnoho níž než člověk!): když se hejno vrhne na kořist, jednotlivé ryby se dobrovolně u "koryta" střídají, aby se dostalo na všechny. Jistě si při tom nepřipadají nesvobodné.
V knize Tomáš G. Masaryk, neomodernismus a Charta 2012 jsem si dovolil napsat: "Ideologie Friedricha Augusta von Hayeka je nezamýšleným testem čtenářova duševního r o z h l e d u a vyspělosti jeho kritického myšlení. Je prosycena logikou, avšak vychází ze ‚samozřejmých‘ apriorních-subjektivních tezí a jakoby spoléhá na to, že budou přehlédnuty. Hlásá svobodu ne pro všechny, neboť (neopodstatněně) předpokládá, že příležitost uplatnit se mají všichni ‚rovnou‘. Hřeší na to, že ji budou přijímat zejména lidé, pro něž je hmotné bohatství, moc a prestiž hlavní, ne-li jedinou životní prioritou, že budou (opět neopodstatněně) slyšet především na to, že právě oni svým úsilím zajišťují všechny ostatní, a že budou hluší k tomu, že zejména v dnešní postindustriální a postagrární době (a zejména v USA a Evropě) jsou spíše tyjícími, překrmenými žábami na prameni. Hayek vysvětluje složité jevy z víceméně jediného zorného pole a extrapoluje do oblastí, které nezná, nechápe nebo není ochoten pochopit. Jeho ideologie je – podobně jako v dějinách již tolik předchozích – nabita nezvratnými pravdami, jsou však v ní zdánlivě drobné omyly a mezery, které celou její konstrukci činí zavádějící, mylnou a nebezpečnou. Opírá se například o tvrzení, že osobní svoboda, jíž se Angličané těšili v 18. století, „vedla k dosud nepoznané hmotné prosperitě“(2), což je typická ukázka demagogie, neboť Anglie tehdy prosperovala i díky řadě jiných vlivů... Hayek ví stejně jako Marx příliš málo o lidské psychice nebo o ní ví jen to, co vědět chce a co mu nahrává. Mění složitou vědu na vyhraněnou víru a počítá s tím, že řada i vzdělaných lidí podlehne svému sobectví a archaickým pudům prýštícím spíše z jejich iracionálního nitra a že nebudou ochotni, tam kde se jim to nehodí, naslouchat vlastnímu ‚neatraktivnímu‘ rozumu. Marxovy ‚drobné chyby‘ již ukázaly svou obludnou velikost, avšak trvalo dlouhá desetiletí, než to bylo všeobecně a dostatečně pochopeno, a stačily mezitím napáchat mnoho zla. Hayekovy chyby páchají podobné zlo, avšak budou zřejmě muset
napáchat zlo ještě větší, aby mohly být pochopeny stejně dostatečně.
Jednou ze zásadních chyb jeho ‚ideologie svobody‘ je mylné chápání – svobody. Hayek neví nebo si neuvědomuje, že svobodu si člověk nosí především sám v sobě a že je to zejména takový člověk, který vyrostl v humánním, morálním, přiměřeně ohleduplném a solidárním okolí. Že k svobodě patří i sebeovládání a sebeomezování, že není možná bez mravnosti, a že jejím vrcholem nemůže být egoistický individualismus... Hayek je brilantní a oslňující v kritice socialismu, ale – oslňující, tedy oslepující. Je nevyvážený, nahrazuje jeden extrém druhým. Staví individuum nad společnost a svobodu nad rozum. Neví, že po svobodě volají zejména vnitřně nesvobodní, psychicky ne zcela zdraví jedinci, kteří mají sníženou schopnost snášet jakákoli omezení a kteří ji také nejčastěji a nejvíc zneužívají. Hayekovu (a Friedmanovu) svobodu požadují jedni, aby mohl utlačovat druhé. Mimo jiné proto se liberalismus v podobě pravicového neoliberalismu zvrátil v Cestu do otroctví (2), pod vládu novodobého absolutismu – nonliberalismu.
Za zvlášť nebezpečnou lze považovat Hayekovu ideu spontánního řádu a podřízení člověka neosobním silám trhu. Jeho ‚bibli‘ Právo, zákonodárství a svoboda, navazující mimo jiné na sociální a psychologický darwinismus-biologismus, lze proto dát do jedné řady nejen s Marxovým Komunistickým manifestem, ale též s Hitlerovými Mein Kampfem. Žádný stát – a dnes de facto již ani svět – si nemůže dovolit podřídit se silám ‚spontánního řádu‘, musí udržovat jistý vyvážený střed. Tento vyvážený ekonomický střed je pohyblivý, je odvislý od kulturně-etické vyspělosti dané země nebo oblasti (je jiný v severozápadní Evropě než ve východní Asii); kulturně-eticky vyspělé země si mohou dovolit víc ‚socialismu‘ než země nevyspělé. Tyto základní teze musí respektovat každá makroekonomická věda, jinak se stává subjektivistickou, nevědeckou a anetickou. Dějiny učí jasně, že žádné, zejména přílišné pravicové nebo levicové vybočení se dlouhodobě neosvědčuje a nevyrovnává je ani obvyklé průběžné střídání pravicových a levicových vlád. Každý stát musí ovšem vyvíjet jistou uměřenou podporu občanským aktivitám a naslouchat levicovému ‚tlaku zdola‘, neboť je historicky prověřeným zdrojem společenského pokroku na cestě od biologismu k humanismu."
Bída ekonomie se zákonitě přetavuje v morální, kulturní i ekonomickou bídu společností. Viz...
1 - Friedrich A. Hayek, Právo, zákonodárství a svoboda, Praha 1994 2 - Friedrich A. Hayek, Cesta do otroctví, Praha 2010
