Současná ‚amerikanizace‘ světa

Severní Amerika povstala z Evropy, z jejích lidí a z její kultury, avšak od počátku se vyvíjela v odlišných, specifických podmínkách a budovali ji poněkud odlišní, ‚specifičtí‘ lidé: silní a svobodymilovní jedinci, převážně chudí, nespokojení s materiálními podmínkami v nichž v Evropě předtím žili, jedinci většinou nepříliš vzdělaní, avšak jinak schopní a věřící si - ti, co je ‚svrběly dlaně‘. Zpočátku to byli především protestanté, zdůrazňující heslo (a jím se dále posilující) ‚kdo se přičiní, tomu i Bůh pomůže‘. Vtiskli tak Americe ideu ‚amerického snu‘ a dali jí sílu znamenající  rychlejší vývoj než jakého dosahovaly všechny ostatní civilizace, včetně evropské.  Jak je možno vyčíst z učebnic dějepisu (ale též  z beletristické literatury, například z knihy Liona Feuchtwangera Lišky na vinici[1]), Ameriku posílilo i francouzské osvícenství a ideály Velké francouzské revoluce. Tyto ideje byly natolik silné, že s nimi Amerika nejen vystačila, ale až donedávna i vítězila. Měly však i své stinné stránky - byly především jednostranné, nevyvážené a neuniverzalistické. Byly šity na míru jen určitému typu lidí a nepřihlížely dostatečně k tomu, že lidé, jako vše živé a vyrůstající z přírody, jsou různí. Stejně jako evropské liberalistické ideje byly sice zpočátku šity na míru ‚všem‘, ale jen proklamativně, neboť se vztahovaly v nejlepším případě na většinu. Tato většina se ovšem postupně zmenšovala, aby se nakonec v dnešní době změnila v nepatrnou menšinu. ‚Krásné‘ americké ideje v sobě navíc od počátku nesly závažný rozpor či vakuum: netýkaly se indiánů a černochů (a dnes nám může připadat neuvěřitelné, že to ‚nikomu‘ nevadilo). Ideologie ‚silných nevzdělaných‘ v sobě též od počátku skrývala další slabinu, a jen těžko říci, zda méně nebo ještě víc nebezpečnou: přílišný důraz na materiální hodnoty. I to se zpočátku jevilo jako výhodné – a bylo to částečně kompenzováno evropským náboženským a kulturním dědictvím – avšak postupně se stalo krajní nevýhodou. Opravňovalo dravost a sebestředný individualismus, stalo ideologií zbohatlíků, vedoucí k jinak prázdnému životu a k prosazování  materiální majetnosti jako hlavního, ne-li jediného kriteria společenského postavení a prestiže.

Bylo to ovšem kriterium odpovídající jen nižším, archaickým složkám lidské psychiky a pro obecný a dlouhodobý pokrok se postupně stávalo větší a větší zátěží.

Evropané tuto americkou slabinu vždy pociťovali – aby jí nakonec sami podlehli. Zatímco dříve do ostatního světa vyváželi i svou kulturu a vyšší ideje, také oni dnes vyvážejí jen přízemní  materialismus a hodnoty konzumního života, a napomáhají tak tomu, že se tyto hodnoty  dnes rozšiřují co celého, nyní již  globalizovaného světa. Jiné ideje a vize dnes ‚nejsou‘ – chybějí, a to je (a vždy byla) předzvěst úpadku a rozvratu.

Řečeno nevznosně ale výstižně, ‚největší vůl stádo vede‘. Nejde o nic jiného než Lorenzův ‚smrtelný hřích‘, kterým je závod člověka s ostatními lidmi a se sebou samým a který člověka už sám o sobě znesvobodňuje.

[1] Lion Feuchtwanger, Lišky na vinici, Praha, Mladá fronta, 2007