"Slavný" Sarajevský atentát coby kapr, vlastně štika na modro

Včerejší pořad Čt o Sarajevském atentátu byl velmi poučný, a to nejen pro ty, kdo byli v roce 1997 ještě příliš mladí, ale také pro ty, kterým to tehdy nedocházelo nebo už pozapomněli. Poučně v něm, milé děti, mluvila ale jen Hana Marvanvová, a proto musela být "přemluvena" dvěma zjevně modrými demagogy, Koukalem a Bendou, a dvěma nezjevně modrými profesionály, Takáčem a Lustigovou.

Sarajevský atentát byl jedním ze série polistopadových šoků, kterým jsme byli průběžně vystavováni, abychom si plíživě zvykli na plíživou přeměnu polistopadovoé demokracie v novou totalitu. Také se tomu říká salámová metoda, a ta je prastará: postupně se za salámu ukrajuje, až z něho nezbude téměř nic. To "téměř" je důležité, protože zbylý kousíček stále ještě po salámu voní, a tou vůni totalita vždy hloupý, na salám natěšený lid omamuje.  

Historický význam Sarajevského atentátu tkví v tom, že byl první prasklou aférou ODS a že a tehdy ještě nedostatečně ušokovaná veřejnost na ni ještě šokem reagovala. Reagovala na ni i tehdy ještě demokratická většina vůdců ODS, téměř všech, co v ODS za něco stáli a nakonec proto z ODS odešli. Dá se říci, že ODS je od té doby demokraticky vykradená, a mimo jiné z toho důvodu se z české politiky od té doby už jen dál a dál (když se nakazila-pokazila i ČSSD, která ovšem měla slabý imunitní systém) vykrádá i demokracie.  

Sarajevský atentát (už jen jeho název je typicky totalitní demagogickou nálepkou) poučuje i o úloze osobností v dějinách: Klaus je příkladem, že mimořádně silné osobnosti umějí uhrát hrozně moc. Klaus se tehdy projevil jako "tenista světového formátu", který v tísni umí dát pár rozhodujících smečů a proto tu tíseň nakonec přežije a úplně nakonec vyhraje a i z tak dobrých hráčů, jakým byli Ruml, Pilip, Zielenec, Marvanová, Vlach (Havel a Lux) udělá znejistělé panduláky. 

Včerejší pořad byl poučný i v tom, jak dodnešní klausovci Koukal (tehdejší primátor Prahy) a Benda umějí překrucovat a lhát. Nechtěl bych být otcem Marka Bendy, křesťanem a bývalým disidentem Václavem Bendou, to bych se musel obracet v hrobě, co jsem to ze svého syna vychoval za paskřivce. Marek Benda například lhal, když tvrdil, že od té doby se ODS co do poctivosti financován zlepšila - nedejme se zmýlit, je to jen lépe, sofistikovaněji (jak to řekla Marvanová) maskováno, je to jen odvěký problém bank a zlodějů. Že se naše demokracie od té doby jen dál proměňovala v mafiánský kapitalismus, ovšem "nepřemluví" ani ten největší lhář a demagog.

Sarajevský atentát upomíná i na tragicky "úctyhodnou" postavu typického kariéristy Milana Uhdeho, od padesátých let do Srpna poskoka komunistů, potom úzkostmi trpícího chartisty, který se po Listopadu typicky otočil naruby, přilepil se Klause a odlepil se a začal ho kritizovat až když se zdálo, že je Klaus odepsaný, v čemž se bohužel zmýlil. Dnes Uhde vede Radu Čt - kdo se pak diví, že Čt už není veřejnoprávní, ale pravicová či jak se teď už všeobecná říká "modrá"? Zvlášť když ji řídí bývalý ředitel Novy, pravicový (modrý) Dvořák?

I to se ovšem "samozřejmě" děla sofistikovaně, "demokraticky".

Předskokanem pořadu byl ekonom-ekonomista Vladimár Dlouhý, v roce 1997 jeden z vůdců ODA, "malé strany" též už tehdy financované zloději a přesto brzo na to končící s dluhem padesáti milionů. Je dalším dokladem stavu naší demokracie, že tento - opět dobře maskovaný - demagog je tak drzý a nesebekritický, stejně ovšem jako Přemysl Sobotka a řada dalších, že si dovoluje kandidovat na prezidenta.  

Nechť se ČSSD netěší, že příští volby do parlamentu bez problémů vyhraje. Krajně sofistikovaná ODS, za pomoci Čt, Novy, Primy aj., se teď nepochybně zaměří na nová utěšování a utišování lidu, bude spoléhat na jeho krátkou paměť a jistě vymyslí nové salámy - a nové nudle, na kterých se pokusí ho znovu utáhnout.

ČSSD může pomoci jen krajně razantní posílení imunitního systému. Když musí Military Policy existovat v armádách, musí existovat i v politických stranách. Každá strana si musí vytvořit vlastní vyšetřovací komisi, uplatňující po vzoru vyspělých demokraciií princip politické presumpce viny.

Pak se páni Sobotka, Zaorálek, Tejc a Dienstbier, ale též Bělobrádek a Liška, nebudou muset například vymlouvat, že nesjou schopni zbavit se lokálních mafiánů. Jak říkal Masaryk, demokracie se musí někdy bránit i "železem". Podle mne i pěkně nabroušeným.

(Když tak pošli dál.)