Signál k třetí světová revoluci by měl vyjít z Česka

Nazval-li Masaryk 1. světovou válku - v níž padly čtyři feudální mocnosti - světovou revolucí a v 2. světové válce padly tři totalitní mocnosti, je možno budoucí světový konflikt - jehož hrůznost a výsledky zatím není možno ani odhadnout - označit za Třetí světovou revoluci. (Evropu a svět ovšem změnily i jiné velké revoluce, zejména - u nás započatá - protestantská-reformační a Velká francouzská revoluce, z jejichž výsledků Evropa i svět dodnes dodnes. Za velkou revoluci, poprvé v dějinách převážně pokojnou, lze označit i pád sovětského Východního bloku, za něhož česká Sametová revoluce vystoupila s ideově nejbohatším a nejnosnějším, bohužel ovšem nerealizovaným programem.)

Všem těmto revolucím předcházela neúnosně rozbujelá moc a morální úpadek tehdy vládnoucích režimů a z toho pramenící stejně neúnosné napětí v ostatní společnosti. Podobné napětí je možno cítit i dnes a pramení i z podobných příčin: svět, v němž nepatrné množství jedinců vlastní naprostou většinu světového majetku, dospěl k novodobému feudalismu, absolutismu či totalitě. Mocní tohoto světa a jejich uskupení ovládají prakticky vše, od materiálních statků po média a školství. Jsou tak proto dokonale zajištěni proti jakémukoli narušení své moci - ale stejně jako všechny předchozí totalitní systémy jsou zajistěni jen zdánlivě. Třetí světová revoluce by tedy měla znamenat pád tohoto novodobého feudalismu. Může to být revoluce "jen" teroristická, může za ní však zemřít větší počet lidí než v obou dosavadních světových válkách dohromady.

Euroamerický Západ dosud dříme, jen velmi pozvolna procitá ze svých "zlatých" časů a neuvědomuje si, že tak jako v 19. století dalo drastické vykořisťování dělníků vzniknout komunismu, se všemi jeho dnes známými katastrofálními následky, dnešní systém vykořisťuje všechny "ostatní" včetně střední třídy, a co je ještě důležitější, snad ještě drastičtěji vykořisťuje všechny "ostatní" země. Tam je ještě rozáhlejší a palčivější ložisko napětí a je tam i mnohem větši riziko, že příští revoluce nebude pokojná, ale zhoubná.

Všichni víme, že dříve nebo později "něco praskne". Stejně dobře víme, že prevence je lepší než léčba (úrazu nebo již propuklé nemoci). Jak však říkal již (jinak pomýlený) Marx, zvýhodění se svého zvýhodnění nevzdají dobrovolně.

Co s tím my, "malí a bezmocní" Češi, žijící v područí mafiánského kapitalismu? Bezmocní opět jen zdánlivě - dokonce pravý opak je pravdou. Naše minulost i přítomnost doslova volá, aby nová česká revoluce, která bude především revolucí prventivní, zabránila revoluci celosvětové či alespoň napomohla k jejímu zmírnění: pokud ozdraví Západ a pomůže v něm obnovit demokracii, Západ bude méně provokovat ostatní země k použití síly v podobě války či vystupňovaného terorismu. Naivní? Možná - ale lze dělat něco jiného? Lze čekat, až revoluce či válka vypukne v rozvojovém světě, bude svým průběhem mnohem horší a bude nesena mnohem horšími idejemi a cíli?

K revoluci volá naše minulost i přítomnost. Prvním historickým imperativem je české husitství, které bylo revolucí proti neúměrné mocnému a morálně upadlému středověkému teokratismu. S ohledem na dnešek je snad ještě důležitější to, že hustiství bylo prvním masovým protestantským hnutím a že revoluční požár, který vyvolalo, se nakonec rozšířil po celé Evropě - Martin Luther se ne bezdůvodně označoval za husitu. Reformační hnutí dalo vzniknout politickým sytémům, které jsou (zejména v severoevropských zemích, na rozdíl od fatálně zadlužených jihoevropských zemí a "ostrůvku katolicismu" Irska) dodnes po všech stránkách nejvyspělejší a proto dosud i nejlépe odolávají "novému řádu světa".

Druhým imperativem je české obrození, které navázalo na to nejlepší z reformace a osvícenstí a vyústilo v celosvětově jedinečnou "ideu českou". Dnes již téměř nikdo netuší, co úsilí, každodenní práce a odvahy stálo naše předky - formálně katolíky nebo protestanty, ale myšlením vesměs protestanty, agnostiky a ateisty - aby mohlo vyvrcholit téměř neuvěřitelným kulturním a hospodářským rozmachem na konci 19. století.

Třetím imperativem je fenomenální tažení T. G. Masaryka ("sám proti Rakousku-Uhersku") a dalších nejlepších Čechů, kteří se k němu připojili, jenž vedlo k našemu osvobození. Není možno zde nepřipomenout, že činy Masaryka a Československých legií tedhy obdivoval celý svět.

Čtvrtým imperativem je výsledná 1. československá republika, "ostrůvek demokracie uprostřed Evropy" neboli ostrůvek uprostřed okolního marasmu; podle tvrzení světového filosofa K. R. Poppera (zopakovaného naposledy v roce 1994!) "nejotevřenější ze všech demokracií, které kdy v Evropě spatřily světlo světa". V jak odlišné atmosféře od dnešní proběhlo desetileté výročí jejího vzniku! Masaryk mohl v poselství parlamentu a lidu oprávněně konstatovat: "Pohlédnu-li dnes zpátky, na těch prvních deset let, řekl bych zase /jako v roce 1918/: pohádka – zázrak. Začínali jsme s holýma rukama, bez armády, bez státotvorné tradice, s hroutící se valutou, za hospodářského rozvratu, za obecného úpadku kázně, s dědictvím dualismu, s iredentou /snahami po odtržení/ ve vlastních hranicích, uprostřed států zmítaných otřesy zprva i zleva: my, tísnění malými prostředky, odvyklí vládnout, málo naklonění poslouchat, skoro neznámí světu. A přece jsme v této zkoušce obstáli, a obstáli jsme čestně: dali jsme obnovenému státu ústavu, organizovali jsme administrativu a armádu, čelili jsme hospodářské tísni, národnostnímu rozvratu a mezinárodním konfliktům. Naše úkoly bývaly těžší, než jsme si přiznávali; a přece jsme vybudovali stát, který požívá důvěry za hranicemi a – což je ještě důležitější – důvěry nás samých, nás všech; po té zkoušce desíti let můžeme klidně pokračovat ve své tvůrčí politické práci." A první republika nezanikla vlastní vinou, ale jak to vyjádřil Prokop Drtina, "vinou nevědomosti Západu": vinou versailleské dohody, hospodářské krize a scetsné britské a francouzské politiky appeasementu vůči Hitlerovi.

Pátým imperativem je nebojácná a se sebeobětováním počítající celonárodní reakce na vyhlášení mobilizace prezidentem Benešem v roce 1938. Zde je ovšem i záporné memento: Beneš Masaryka a jeho odkaz ("nikdy jsme se nevzdali a nikdy se nevzdáme!") vzápětí zradil, tím, že nařídil demobilizaci. Mimo jiné tím poškodil naši mentalitu a udělal tím první krok na cestě k jejímu dnešnímu marasmu.

Šestým imperativem je jednání nejlepších Čechů v tzv. druhém odboji doma a v zahraničí: projevili dnes pro nás již nepředstavitelnou odvahu, statečnost, vytrvalost a sebekázeň. Tímto údobím ovšem začala i jejich programová systematická mocenská i fyzická likvidace - v tom táhli nacisté, komunisté a postkomunisté za jeden provaz (kdo z našich polistopadových slušných lidí nebyl z politiky neodstraněn?).

I díky tomuto vývoji Srpen 1968 a Listopad 1989 jsou imperativy již jen chabými nebo jimi nejsou už vůbec. "Ideu českou" naplnili František Krigel, Jan Palach - potom prakticky už nikdo.

I proto je naše společnost nyní tak hluboce nemocná. Vidíme to "každý den na každém kroku" a dokládají to negativní statistky, které nás ve svém součtu kladou v civilizované Evropě na první místo.

Máme teď ovšem i mimořádnou příležitost zopakovat svou "světovost". Máme k tomu všechy důvody a máme k tomu i všechny předpopklady - až na naši nynější zbabělost...(?)

Ještě problematičtější je, že úspěšná revoluce musí natolit lepší pořádky, lepší ideje, a do svého čela musí postavit lepší vůdce než byli ti předchozí. A takových je u nás jako šafránu nebo možná ani snad neexistují.

V každém případě bychom se však měli ozvat, hlavně s idejemi. Tady jsme snad pořád ještě světoví nebo přinejmenším máme snad nejvíc z čeho čerpat - opět díky své historii, která byla ideově jedna z nejsilnějších a v Masarykovi dosáhla ve světě dosud nejen dodnes nedosaženého, ale dodnes ani vesměs nepochopeného vrcholu.