Proč si vážím budhismu a Dalajlámy

Když tibetský Dalajláma vyjádřil obavu, že je možná poslední, zabolelo mne to a současně mne to i potěšilo: naznačil tím, že se zbavuje dávných nadpřirozených kořenů budhismu. Po unitářství je budhismus vírou nejvíc zbavenou mýtů, a proto je z "nekřesťanských" věrouk (vyspělému) evropskému myšlení nejblíž. Proto je i můj přítel, duchovní pražských unitářů Petr Samojský, do jisté míry budhistou.

Prvotním cílem všech prospěšných náboženství je pomoci lidem k tomu, aby se jim vedlo a žilo lépe. Tuto jejich kladnou stránku uznával i ne-li největší, tak jistě nejpřínosnější filosof všech dob, Sokrates (osvícenci, Masaryk, Popper aj. na něj jen navázali). Budha byl především psychoterapeut.

V Indii, v dnešním Pákistánu a Bangladéši, byl budhismus smeten agresivním islámem. Dopadl, jak často dopadají všichni příliš dobří lidé a všechny "příliš" dobré ideologie.

Proč si Václav Havel tak dobře rozuměl s Dalajlámou a proč prohrál s agresivním Klausem?

Proč je unitářství, přestože se opírá o Sokrata, o jiná slavná jména a především o řadu silných a nevývratných myšlenek, u nás "nejslabší" církví?

Proč se neujalo Masarykovo "nové náboženství"? Jen proto, že je Masaryk jako svou osobní víru nikomu nevnucoval?

Proč naše  d e m o k r a c i e  trpí, že katolická církev ruku v ruce s Vatikánem a u t o k r a t i c k y  utlačuje ostatní církve? Tak, jak si to od středověku dodnes neodvykla?

Proč ji naše demokracie dokonce podporuje v tom pro všechy církve a všechna náboženství nejzhoubnějším - v ryze hmotných zájmech?