Otevřený dopis představitelům české katolické církve

(Dokument Charty 2012 č. 3)  V roce 1974 napsal ruský spisovatel Alexandr Složenicyn Dopis představitelům Sovětského svazu, jímž se pokusil apelovat na jejich soudnost a zdravý rozum. Mimo jiné v něm napsal: „Nedělám si naději, že se vám zachce zabývat se úvahami, které jste si neobjednali, přestože pocházejí z pera vašeho spoluobčana … Jsem si dobře vědom, že mluvím k naprostým realistům a odpustím si vzdychání jako: ó, vezměme si aspoň něco z úspěchy neoplývajícího idealismu … zrevidujme mravní základy naší vítězné diplomacie…“                  

Vy, představitelé české katolické církve, jste dnes podle názoru Charty 2012 v téměř stejné situaci, v jaké se nacházelo sovětské vedení v sedmdesátých letech minulého století. I vy hájíte neobhajitelné a stojíte proti většině českého, převážně agnostického až ateistického národa. Pokud nepřikročíte k zásadním změnám, stejně i skončíte.

 Byla by to obrovská škoda. Stále ještě máte společnosti co říci, můžete nadále pracovat na tom, co vás vždy posvěcovalo. Křesťanství dalo v minulosti světu ideje a hodnoty, na nichž svět dodnes stojí a z nichž mnohé jsou nadčasové a univerzálně platné.

 Je „pouze“ třeba se k těmto idejím a hodnotám vrátit a „pouze“ je obohatit o ideje, ke kterým lidstvo za dobu dvou tisíciletí od vzniku křesťanství dospělo, zejména díky poznatkům humanitních věd a rozvoji kritického myšlení. Je třeba oprostit Evangelia od dobových mýtů a integrovat je do dnešního světového vědomí.

Katolická církev Evangelia od mýtů nikdy neoprostila, naopak vůči jejich univerzálně platným tezím vždy hrála dvojakou  roli: na jedné straně je hlásala, na druhé straně se podle nich nechovala. Po vzoru Římské říše si vytvořila hierarchicky organizovanou politickou organizaci, materiální mocí konkurující moci světské. Ruku v ruce se světskou feudální totalitou se stala novým „zlořádem světa“.

Hlavně z toho důvodu vznikla reformační, protestantská hnutí. Proto se Evropa dodnes dělí na protestantskou severozápadní, katolickou jihozápadní a – nejmýtičtější a tudíž nejhorší - pravoslavnou východní.  Jedním z dělítek je korupce, mravní pokleslost a z toho pramenící ekonomická neprosperita. 

Na českém národě se katolická církev, nejméně od doby Karla IV., který jí poskytl příliš velký mocenský prostor, podepsala a dodnes podepisuje převážně negativně. Každý Čech zná okolnosti, za jakých byl upálen Jan Hus a jak nás poznamenala protireformace. Ne každý si ovšem plně uvědomuje, že protireformace nás svou násilností poznamenává stále, hlavně proto, že jsme dodnes, až na krátké údobí 1. republiky, nikdy nepřestali být utlačováni: katolicismus Habsburků ve 20. století vystřídala nová „náboženství“ – fašismus-nacismus, komunismus a současný „nový řád světa“, jehož je katolická církev opět integrální součástí.

Staletí útlaku v nás vypěstovala řadu negativních povahových rysů, jako je morální nepevnost, neúcta ke státu, zákonům a (skutečným) autoritám, náchylnost podléhat demagogii a tolerance vůči korupci. Jak ukazují četné statistiky, naše společnost je v civilizovaném světě jednou z psychicky nejnemocnějších.

Katolická církev v minulosti projevovala úpornou rezistenci vůči novým idejím, vědeckým poznatkům a kritickému myšlení. Pokud se zásadním způsobem neozdraví, je u nás dějinně odepsána, neboť bude dál přispívat k ateizaci společnosti a tím i k zániku smyslu své vlastní existence.

Představitelé české katolické církve, měli byste začít alespoň tím nejnezbytnějším: 

-  oddělit se od Vatikánu, jednoho z největších současných nadnárodních monopolů,                              -  respektovat stanovisko kardinála Tomáška a upustit od požadavku dalšího vracení hmotných majetků                                                                                                                                                                        neboť je pro své duchovní působení nepotřebujete, nenabyli jste je v souladu s Evangelii a vesměs ani v souladu transkulturálně uznávanými dobrými mravy.            

Solženicynův dopis by pro vás měl být tím nejvážnějším varováním. Podle názoru Charty 2012 máte nyní historicky poslední šanci zachránit svou pověst a tím i sami sebe.                                          

V Brně a v Praze 1. 9. 2012                                                 Mluvčí Charty                                                                                                                                                  PhDr. Bohumil Sláma                                                                                                  Prof. PhDr. Anna Hogenová, CSc                                                                                                    Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc