Opožděná recenze: Mrtvá a živá

Mohu-li si dovolit parafrázovat Masaryka, tak "mnohé otázky jsou staré a mnohé odpovědi na ně jsou dobré". V Masarykově duchu snad mohu dodat, že mnohé jsou dobré "sub specie aeternitatis". Platí to podle mne i pro román anglické spisovatelky Daphne du Maurier Rebeka, u nás překládaný jako Mrtvá a živá. 

Četl jsem ho už jako středoškolák (to je před necelými padesáti lety) a dokonce jsem na něj napsal maturitní slohovou práci. (Moc rád bych dnes věděl, co jsem tam tehdy "blábolil", stejně jako v psaníčkám dívkám. Pamatuji si jen, že jsem ho označil za "náderný kýč". Dnes bych napsal "nádherný 'kýč'".)

Věřím totiž, že du Maurier použila operetního schématu - služka okouzlí přinejmenším markýze, jak například zpívá v Nedbalově Polské krvi protagonistka Helena: "já nehodím se k Vám" - nejen proto, aby se kniha dobře prodávala, ale hlavně  proto, aby jejím prostřednictvím tlumočila cosi mnohem hlubšího i nenáročným čtenářům. Hlavně však autorka využila svého naprosto ojedinělého vypravěčského talentu - proto se kniha čte "jedním dechem" a proto ji tak proslavila.

Já, jak rád říkám, zkušený a životem opráskaný psycholog, jsem se z té knihy poučil nejen kdysi v mládí, ale i teď, kdy jsem ji četl podruhé. Především jsem byl znovu fascinován, jak životně a  přesvědčivě autorka vykreslila obě hlavní postavy - prostou dívku, kterou si vzal za ženu bohatý anglický lord, a jeji mrtvý protipól, jeho bývalou manželku. Skoro se mi chce zvolat: "O ženskejch by měly psát jen ženský, my muži jim prd rozumíme!"

Ta živá je, zejména zpočátku, dojemně nejistá, ale je to dobrá, nepokřivená duše. Svého lorda skutečně miluje a ví proč. Ta mrtvá je učebnicovou ženskou bestií.

Neexistují obě dodnes?