Nepřípustné „sudetoněmecké“ demagogie T. Krystlíka

Už delší dobu u nás působí jistý „historik“ Tomáš Krystlík, podle mne obratný a sprostý demagog. Zneužívá toho, že ne každý z nás Čechů ví, že existují dva výklady českých dějin, český a německý, v širším smyslu sudetoněmecký, rakousko-maďarský, do jisté míry a v něčem i slovenský, ruský, polský, katolický, dokonce i „český“ atd., a že ne každý Čech dostatečně zná vlastní českou historii.

Nedávno se mi dostal do rukou další z Krystlíkový typických výpadů. Vše níže uvedené beru jako učebnicové cvičení odolnosti vůči učebnicové demagogii.

V nadpisu se Krystlík ptá: „Proč Češi rádi porušují předpisy?“ A odpovídá: „Inu, protože - a to bude pro mnohé překvapením - se dodnes zcela neztotožnili s vlastním státem. Začalo to ve století devatenáctém, kdy Češi rakouský stát nepovažovali za vlastní. Všemu státnímu, obecnímu, dle českého přesvědčení cizímu, bylo přípustné škodit, zákony obcházet nebo je ignorovat. Že takovým postojem poškozovali svůj stát, svůj obecní majetek, tedy i sami sebe, jim nedocházelo. Zde se vyvinul pocit, že krást ze státního, obecního je přípustné, kdežto okrást konkrétního souseda nikoliv. Za první republiky pocit českého odcizení od státu přežíval a nestačil vymizet, protektorátem a bolševickou érou byl zase posílen a po dobu existence ČR nezanikl.“

Až potud vše víceméně v pořádku. Jako každý jiný demagog i Kryslík dobře ví, že musí vždy začínat s něčím pravdivým, přijatelným, aby vzbudil dojem, že do věcí vidí - aby si vytvořil odrazový můstek k polopravdám, k zamlčování podstatných věcí a potažmo ke lžím, k obracení věcí naruby - a pak teprve, postupně, „salámově“, začínat přehazovat výhybky, resp. dál promíchávat pravdu a lež: „Tristní stav, kdy se krade z obecního, přesněji z toho, co nemá zřetelného konkrétního fyzického majitele nebo je zdánlivě opuštěné, ze státního rozpočtu, kdy se nedodržují předpisy na silnici, kdy panuje obecná tendence vše obejít a podobně, je tedy důsledek buditelské a politické aktivity 19. století. A tyto návyky jsou již po tolika generacích fylogeneticky v Češích pevně zakotveny. Dnešní arogance českých úředníků, tedy i policie, má jinou příčinu - ve vzniku ČSR v roce 1918 a v přesvědčení, že úředníky musí být lidé ovládající dokonale státní jazyk. Většinu úředníků mocnářství, i když složili přísahu nové republice, nahradili rodilí Češi. Vzdělaných jazykových Čechů byl nedostatek, neboť vzdělanci byli většinou národnostně indiferentní, a tak úředníky nahradili často diletanti bez dostatečného vzdělání a praxe. Ti se morálně nevyrovnali se svým novým postavení a podporováni vykazovanou společenskou úctou k úřednictvu přenesenou z mocnářství se stali mocnými, často se mstícími úředníky přesvědčenými o vlastní veledůležitosti, kdy ostatní jsou k tomu, aby je poslouchali. Tato nová generace českých úředníků byla zčásti vyházena v roce 1945 a téměř zcela v roce 1948. Proces propouštění a nabírání nových nezkušených úředníků do státní správy se pak opakoval v roce 1970, 1990.“

První Krystlíkovou výhybkou-lží je „tedy důsledek buditelské a politické aktivity 19. století“. Je to útok na to světlé, možná nejsvětlejší v našich novodobých dějinách: na zápas o osvobození se od důsledků mnohasetletého rakouského či německého útlaku, je to obracení naruby, je to křik zloděje chyťte zloděje (Kohák, Masaryk a Havlíček: „problém českého národa je problém národa porobeného“). Další jasnou nepravdou je „dnešní arogance českých úředníků, tedy i policie, má jinou příčinu – ve vzniku ČSR v roce 1918“. Závažnější, ne-li hlavní příčinou totiž tehdy byla arogance rakouských úředníků a „mocipánů“ působící na nás přinejmenším od Bílé Hory. Nedodržování obecně prospěšných pravidel (Švejkovo „nesmí se to ale může“) se rozmohlo - a nejen u nás, ale v celém Rakousku-Uhersku, a bylo i jednou z nejdůležitějších příčin jeho všeobecného zaostávání za západní, zejména protestantskou částí Evropy – již za Metternicha, jehož „biedermayerský“ režim byl krajně pravicovou reakcí na osvícenství a Francouzskou revoluci. Tento režim byl tak tuhý, že se jednoduše dodržovat nedal, a proto se postupně začal rozpadat „sám od sebe‘(například před rokem 1848 se u nás v kavárnách a hospodách běžně veřejně četl cenzurou zakázaný zahraniční tisk), podobně jako se později rozpadlo celé Rakousko-Uhersko a ještě později celý ruský Východní blok. „Výborně“ Krystlíkem postavenou větou je dále například „Vzdělaných jazykových Čechů byl nedostatek, neboť vzdělanci byli většinou národnostně indiferentní, a tak úředníky nahradili často diletanti bez dostatečného vzdělání a praxe“: jazykových Čechů málo nebylo, víceméně každý úředník uměl německy a vzdělaní Češi nebyli národnostně indiferentní, ale vesměs právě naopak - byli horlivými a nadšenými vlastenci (jakých se nám až teď zoufale nedostává). Pokud se mezi nimi objevili diletanti, bylo tomu víceméně jako po jiné každé revoluci, zdaleka to nebylo tehdejším českým specifikem. Bylo to dáno i tím, že řada úředníků musela být přemístěna na Slovensko a na Podkarpatskou Rus (jako třeba jeden můj prastrýc, vlastenec a vzdělanec každým coulem).

Jakmile v druhé polovině 19. století opadl Bachův režim, došlo k nepředpokládanému a skoro neuvěřitelném rozkvětu české vzdělanosti, umění, vědy a ekonomiky (Lanna, Kolben-Daněk, nakonec bratři Baťové). Po roce 1918 začal úspěšně vedený zápas o „odrakouštění“, to je o zbavení se nešvarů, které jsme po Rakousku-Uhersku zdědili. Česká společnost tehdy jistě nebyla neproblematická, ale ve srovnání se všemi ostatními okolními na tom byla po všech stránkách dalece nejlépe, byla skutečně „ostrůvkem demokracie uprostřed Evropy“. Znamenala další vlnu všeobecného a všeobsáhlého vzedmutí se, včetně vzedmutí se zdravého národního sebevědomí (i to nám dnes zoufale chybí), a nezanikla „sama od sebe“ ale zásahy z vnějšku.

Filosofka a pedagožka Stanislava Kučerová k tomu říká: „Masarykovo Československo, přes všechny protichůdné destabilizující snahy odpůrců doma i za hranicemi (a nebylo jich málo – od stoupenců starého mocnářství až po fašisty, klerikály a levicové radikály) ztělesňovalo mnoho z toho, v čem se zračil smysl našich národních dějin. Československo charakterizovala svobodomyslnost, úcta k člověku a jeho občanským svobodám a právům, smysl pro věcnou diskuzi a argumentaci, ochrana slabších, ideál civilní prostoty a slušnosti, odpor k vnějškovitosti a pokrytectví stejně jako k fanatismu a nesnášenlivosti rasové, nacionální nebo náboženské. Integrující energie národů Československa byly základem mimořádného rozvoje 1. republiky a jejího vynikajícího díla ve školství, v umění, v osvětě, ale i v technice, v průmyslových oborech, v zemědělství. Dodnes se s uznáním a obdivem vzpomíná na Výstavu soudobé kultury z r. 1928, uspořádané u příležitosti 10. výročí republiky.“[1]

Mohl bych pokračovat dál, snad od nekonečna. Hlubším zájemcům mohu doporučit polemiku s Krystlíkem  a (se stejným damogogem) Milanem Uhde v téže pod čarou uvedené knize. (Převzal jsem je obě i do nově editované knihy Tomáš G. Masaryk, neomodernismus, neounitarismus a nová reformace, kterou nyní připravuji k tisku.)

Osobně nepotřebuji žádné další výčty záporných českých vlastností a skutků, myslím, že je znám docela dobře. Nijak mi to ovšem nebrání, abych měl ke své vlasti a ke „svým“ Čechům kladný vztah. Zejména mne to ponouká, abych se angažoval pro alespoň jakés takés zlepšení. Trápí mne jen, že si někdy připadám, stejně jako kdysi Havlíček, jako Robinson na pustém ostrově.

Přiznávám: ponouká mne i potřeba přebít špatné svědomí, že jsem za komunistické totality nenašel odvahu k podepsání Charty 77.

[1] Stanislava Kučerová, Mohu podat osobní svědectví, in: Bohumil Sláma, Zapomenutý prorok Tomáš G. Masaryk, Brno 2010