Naší elitou by měli být učitelé

Před nedávnem za mnou přišla jedna moje známá, učitelka; přišla se za mnou poradit, ale nakonec z toho byla malá psychoterapie. Učí "jen" první až třetí třídu, právě má třetí třídu - a je to probém: dnes už je těžké zvládat i třeťáky. Není to tak dávno, co za mnou byla ze stejného důvodu jiná učitelka, působící na druhém stupni - tam je to dnes "sodoma gomora".

Jakýmsi pouze zvykovým právem jsou zvýhodňováni lékaři, právnící, architekti apod., ale podle mého názoru by měli být zvýhodněni především učitelé. Jesltiže se lékaři starají o naše zdraví, učitelé se starají o duševní zdraví našich dětí - o budoucnost nás všech. Nemají to lehčí než lékaři a ani jejich odpovědnost není menší. Již kontakt s učitelem v první třídě ovlivňuje dítě na celý život. Učitel je "architektem" nejvyššího významu.

Pedagogická fakulta by měla být přinejmenším stejně náročná jako jakákoli jiná; měla by vzdělávat široce a všeobecně, zejména humanitně vzdělané jedince, šiřitele celkové vzdělanosti. Měla by vychovávat učitele hluboce znalé nejen pedagogiky (v nejširším slova smyslu), ale též psychologie, sociologie, historie, politologie dějin umění - o estetice, etice a zejména filosofii nemluvě. Učitelské povolání (a je to  p o v o l á n í  par excellence) byl mělo mít nejvyvšší společenskou prestiž.

Dovolím si v této souvislosti přihřát "své" polínko, ocitovat slova prof. Dokulila z knihy Zapomenutý prorok Tomáš G. Masaryk, neznám totiž lepší:

‚Političnost‘ ve školách

Ve statích z konce století /Masaryk/ charakterizoval učitelskou činnost jako výraz nezávislé „politické autority“. V ovzduší případné obnovy národa a světa po první světové válce (právě tak jako po listopadu 1989) při vzdělávání, výchově a převýchově, spolu se spolutvorbou osobností, jež by nebyly pouhými roboty nebo zkamenělými produkty drilu, vždy znovu u této činnosti má učitelský proces zřetelněji než v klidných dobách naléhavější politické akcenty.

Před Masarykem to cítil a vyjádřil Komenský, když činnost školy spojoval s úsilím o nápravu věcí veřejných. Je-li moderní škola – slovy Masarykovými – „sociální a politická“, jako politikum je třeba v duchu Masarykových představ považovat nejen nějaký výklad o roli národa v dějinách, ale také (a ne pouze mimochodem) roli sebevýchovy učitele procesu výchovy žáků. Spadá sem též poctivé přiznání učitele, že něco neví, nebo na úrovni základních a středních škol přátelský vztah k rodinám žáků a studentů, a dokonce vnímavé – tak trochu ‚sociologické‘ – sondáže „mravního katastru“ okolí školy.

Jako politikum lze označit přirozené (a v té přirozenosti naléhavé) sepětí školy se životem, ve vazbách argumentujících globálně, ale jednajících lokálně. Možná že i tento zřetel by napomohl nescholastickému pojímání té jinak mučivé otázky, dychtící rozhodnout, zda je prioritou co či jak učit. A nechceme-li planě mudrovat o učiteli a jeho možné roli v naší příští škole, měli bychom se zřejmě vrátit k Masarykovým vzpomínkám na mládí, jak je zachytil K. Čapek. Příklad dobrého učitele je klíčem k dobrému pedagogickému působení, neboť rád se učí (a tím naučí) ten žák, který má rád svého kantora, toho, jež ho zaujme. A když už skoro všechno zapomeneme ze školních lavic, protože to opakováním v paměti neutvrzujeme, přesto – kupodivu? – příklad dobrého učitele v paměti setrvává. Příklad, jak učitel jednal, jak byl zapálen pro svůj předmět, jak měl rád děti. Nebyl by právě tady v naší situaci maják na cestě k demokracii a příštímu zdravějšímu základu našeho státu?