Mein Kampf Fiedricha A. von Hayeka

Když si čtete cokoli z publikací F. A. Hayeka, kolísáte mezi obdivem k jeho genialitě a nenávistí k jeho patologii. Jeho sugestivní, "prorocké" učení dokázalo přesvědčit tisíce (možná statisíce i víc) jinak inteligentních lidí; některé z nich, jako například u nás Milana Uhdeho, dokázalo otočit "vzhůru nohama", z prosocialismu na prohayekismus. O Klausovi, Ježkovi, Dlouhém,Tlustém, Langrovi a  jiných otcích našeho nynějšího mafiánského kapitalismu nemluvě.

Aby si člověk udělal alespoň orientační obrázek, stačí si pčečíst článek Ilji Herolda (BL, 2008) Friedrich A. Hayek, ideolog tržní společnosti. Uvádím z něho výňatky a přidávám malý komentář.

"Hayek... nevidí ve vesmíru žádný řád a úzkostlivě se varuje, aby nějaký řád do vesmíru sám vkládal. Otázky po smyslu, po směřování, po orientaci a zdá se že i jen po předvídání jsou mu nesmyslné... Tato představa Hayeka provází i do společnosti a ekonomiky. Dějiny nejsou a nemají smysl. Protože vlastně ani společnost není a proto vlastně ani dějiny. Jsou jen lidé jako jednotlivci a jejich volným setkáváním vznikají obrazce, vztahy a seskupení, která však nemají sama o sobě jakoukoliv setrvalost, význam, hodnotu ani smysl. Hodnotu a smysl, jakožto reálnou existenci, mají právě jen tyto bytosti jako individua.
Toto ko-existování, tato spoluexistence individualizovaných lidských bytostí, je jediným způsobem a možností jakékoliv budoucnosti. Nejen jakýmkoliv plánováním, řízením, ukládáním, ale již i jakýmkoliv předvídáním, hodnocením a upřednostňováním vývoje vzniká jen útlak a zlo. Proto i rodina, klan, národ, církev, stát,- to vše jsou nástroje totality, narušující základní světový Bez- Řád.
S tímto pohledem vstupuje Hayek do řady těch, jejichž heslem je stará zásada „lasez faire“, to jest “nezasahujte“. Vstupuje sem ovšem s novým zápalem a s novými argumenty. Pravdivost svých vývodů dokazuje přitom poněkud rozporně obecným zvyšováním životní úrovně, růstem populace, stoupající efektivností, a z ní vyplývající celosvětovou prosperitou i individuálním užitkem.
Spolu s cílenými zásahy do ekonomiky odmítá Hayek i samy idealistické představy o humanitě, spravedlnosti a lidských právech. A protože vše toto mu splývá se socialismem, odmítá Hayek socialismus, Marxe, levici, i vše co s tím a s nimi souvisí. Marx je, podle výslovného Hayekova výroku, reakcionářem, který se staví proti spontánnímu vývoji organického bytí a snaží se pokazit vše dobré, co zde příroda již vytvořila... Je přirozené, že pojmy jako Bůh nebo duše se u Hayeka nevyskytují. Nemyslím tím v tomto okamžiku na mystiku ani metafyziku, ale na samu ideu čehokoliv, co transcenduje, to jest překračuje a nadhlíží pragmatické naturální lidské existování...                                                                                  Politickým vyústěním Hayekova myšlení je požadavek na vládu, která má jedinou starost a oprávnění: Totiž zabránit jakémukoliv omezování osobní individuality a individuální svobody. V praktickém dopadu Hayekova vidění má tedy vláda především zabránit socialismu, který ovšem Hayek až nepochopitelně primitivně chápe jako samoúčelné zavádění plánovitého řízení do praxe.
Spravedlnost
Základními pojmy Hayekovými jsou individualita a svoboda. O těch jsem se již zmínil. Dalším pojmem, kterému Hayek věnuje celý jeden díl své trilogie, je Spravedlnost. Podle Hayeka jde ovšem o termín absurdní, protože nic takového jako spravedlnost nejen reálně neexistuje, ale ani existovat nemůže. Protože sám tento pojem je pojmem vymyšleným, nereálným, zavádějícím, nenaplnitelným a absurdním. Ne zcela logicky se ovšem Hayek pojmem spravedlnosti na několika místech sám dokládá, a dotkne se i pojmu lidského práva. Splývá mu ovšem s jediným právem, a to s právem na svobodnou individualitu, dopřávající stejnou individualitu i všem ostatním. Je proto logické, že se mi v Hayekově práci nepodařilo najít ani zmínku o mravnosti nebo ctnosti,- tím méně pak o lítosti, soucitu, pomoci, lásce a slitování..."

Tento jinak pozoruhodný článek má dva základní nedostatky: jednak příliš kladně hodnotí Marxe, jednak, přestože uvádí zdrcující argumenty, kritiku Hayeka plně nevyčerpává, nedovádí ji do logických konců. Marx byl sice veden ‚krásnými‘ ideály, ale označit jej za humanistu lze jen velmi stěží, a to nejen ‚mladého‘, radikálního Marxe, ale též Marxe ‚starého‘, umírněného a částečně se korigujícího. ‚Obojí‘ Marx je zodpovědný za příliš jednostranný a materialistický přístup k ve skutečnosti mnohem složitější problematice, za to, že jeho filosofie dějin a popis kapitalistické společnosti byly silně redukující a celkově zkreslené, že se ujala myšlenka diktatury proletariátu (Masaryk: „násilí plodí vždy násilí nové“), že jeho představa komunistické společnosti byla utopistická (Fedor Gál: „nejnebezpečnější jsou utopie“), a bylo by možno ještě dlouho pokračovat. Přinejmenším nepřímo je zodpovědný za leninismus-trockismus-stalinismus, maoismus a jiné v podstatě patologické ideologie, se všemi jejich hrůznými důsledky. V kritice Hayeka /žida s českými kořeny: Hájek/ autor zase nedospěl k závěru, že Hayekova ideologie je typickou ekonomistickou a (stejně jako Marxova) materialistickou extrapolací do společenských, ‚humanitních‘ věd, zneužívající primitivní-archaický lidský sklon ‚naslouchat jen žaludku‘, že je typickým diletantským a titanisticky troufalým vstupem ekonoma do sfér, kterým nerozumí, pro které nemá cit a kterému chybí zpětná vazba, a že je proto svým způsobem zrůdná: Haykevoa ‚bible‘ Právo, zákonodárství a svoboda je svými důsledky srovnatelná nejen s Marxovým Manifestem, ale též s Hitlerovým Mein Kampfem. Naši potomci, budou-li vůbec existovat, budou pravděpodobně jednou nechápavě žasnout na tím, čemu jejich předkové podlehli, stejně jako my dnes žasneme nad tím, čemu kdysi podlehlo vysoce civilizované Německo.