Masarykův zápas o Evropu

Čtenář Masarykových spisů a studií prochází stále bohatou galerií postav, myslitelů-filosofů, básníků a spisovatelů, vědců, politických vůdců a státníků. Není význačnějšího zjevu od velké revoluce francouzské do světové války, aby se jím Masaryk neobíral, aby k němu nezaujímal stanoviska, aby ho nehodnotil, nesoudil nebo neodmítal. Masarykovo mohutné rozpětí ducha a jeho intensivní a primární zájem myšlenkový není na ničem tak zřejmý jako na tomto potýkání s představiteli evropského myšlení, filosofického, uměleckého tvoření, náboženského života, sociálně-politických theorií i hnutí. Hume, Herder, Kant, Fichte, Hegel, Feuerbach, Comte, Spencer, Nitezsche; Goethe, Musset, Byron, Heine, Lenau, Krasiński, Mickiewicz, Dostojevskij, Tostoj, Zola, Bourget, Garbor, Wagner, sestry Bronteovy atd., Marx, Engels, de Maistre, Lev XIII., modernisté - k tomu si připojte zástup ruských západníků, slavajnofilů i reakcionářů a všechny přední duchy českých dějin, a dostanete živou představu o Masarykově myšlenkovém zápase a tvoření.

Masaryk kořeny svými tkví v osvícenství; racionalismus 18. století je východiskem Masarykova myšlení formálně i věcně. Konec 18. věku má pro Masaryka světodějný význam, že otřásl starým světem, starou soustavou theologickou a postavil člověka na vlastní rozum a svědomí. Hume a Kant přes všechny své rozdíly jsou stejně významnými milníky na cestě lidského ducha. Rozum, svědomí, svoboda, kritika, revoluce proti minulosti – to je Masarykův program ve filosofii i náboženství, v sociálním i politickém životě. Masaryk je vskutku typickém představitelem revolučního údobí světových dějin, údobí, které začíná revolucí, zmítá se zápasem mezi revolucí a restaurací, až zase končí revolucí světovou, jejímž nejnápadnějším a nejbolestnějším symptomem je světová válka. Masaryk v sobě promýšlí a prožívá srážku všech důležitých protichůdných tendencí tohoto dějinného údobí a jsa si vědom, že žije v době všestranně osudové, hledá a buduje spolehlivé základy pro budoucnost, základy filosofické, mravní, náboženské, sociologické. Když se odsud podíváme nazpět na to, co jsme se pokusili vyložit o tendencích a motivech jeho filosofie i náboženství, nabude zdánlivě suchá teoretická analysa pravého dosahu a životnosti. Masaryk je filosofem doopravdy, ale filosofie mu není záležitostí školskou, a ovšem filosofie mu není ani záležitostí banálně praktickou. Filosofie i náboženství jsou zápasem o směr myšlení všeho lidstva, odpovědným úsilím o pevnou myšlenkovou orientaci, o správné a pravdivé normy životní, o pevné theoretické předpoklady společenské orientace. Lidstvo nemůže být bez souhlasu aspoň v hlavních zásadách světového a životního názoru, bez  souhlasu, který smí být tichým, ale který přece určuje pohled lidský na svět, na poslední věci člověka i na všední, drobné úkoly politické a hospodářské. Filosofie je boj proti myšlenkové i mravní a politické anarchii; úkol tím těžší, že staré soustavy opřené a starou oficiální filosofii (či mythologii) se rozpadávají a nové pevné myšlenkové a mravní linie ještě nemáme. Masaryk nevěří, že nové hospodářské a politické poměry vytvoří automaticky novou ideologii theoretickou a mravní. Naopak, nová organisace společenská nemůže být vytvořena bez pevné stavby myšlenkové.

Masaryk se hlásí ke stolu matky Evropy. „Já jsem svým vzděláním vědomě Evropan; chci tím říci, že mně kultura evropská a americká duchovně stačí.“[1] Přiznává se, že je mu východní, asijská kultura nedostupná, a má pochybnosti o správnosti hlasů, které ji vynášejí a vyvyšují nad kulturu evropskou.

Evropská kultura není ovšem pro Masaryka hrubou, danou, hmatatelnou, hotovou věcí. Už proto nikoli, že Evropa v kulturním a duchovním smyslu neexistuje materiálně, přírodně; Evropa existuje pouze pro toho, kdo je účasten dynamicky a vědomě na jejích zápasech a bojích, kdo rozumí motivům jejího díla, kdo rozumí smyslu evropského kulturního tvoření. Usednout ke stolu Evropy neznamená si sednout k plným mísám a labužnicky se najíst. Být Evropanem znamená vzít uvědoměle a odpovědně na sebe poslání Evropy a filosoficky, mravně, politicky a ovšem nábožensky bojovat o vítězství těch tendencí, které činí Evropu Evropou. Evropanstvím není vše, co se v Evropě děje, ano ovzduší evropských národů na rozdíl od národů jiných; evropanstvím není ani společný jmenovatel, ke kterému dojdeme namáhavou abstrakcí ze vší rozmanitosti a kulturní, dějinné plnosti evropských národů nebo typisací některých zvláště výrazných zjevů evropského světa. Evropanství není záležitostí psychologickou nebo sociologickou, není však ani pouhou myšlenkou, pojmem, abstrakcí. Evropanství  je ono dynamické napětí, kterým z moře evropského pronikají stále určitěji a výrazněji svrchované normy pravdy, práva a  spravedlnosti, ideály osobní svobody, osobní svéprávnosti, osobní odpovědnosti a lásky. Evropanství je veliký zápas normy proti pantheistické neutralitě, víry proti pověře, duchové aktivity proti přírodním pudům, odpovědnosti za svět proti mystické lhostejnosti, proti tlaku přírody a davu, kritické obezřetnosti proti zvyku, autoritě a tradici, uvědomělé programovosti proti náladám a citům, světovosti proti kmenovému nebo národnímu partikularismu. Tento smysl evropanství nikde se nedá zajistit empirickým pozorováním a indukcí, a přece není jen subjektivním nápadem nebo konstrukcí, nýbrž filosofickým, vědecky zdůvodnitelným faktem. Být Evropanem znamená určitou a přesnou orientaci v evropské spleti a chaosu proudů, směrů, zvyků tradic, folkloru, kmenových, národních a státních útvarů, náboženských církevních projevů. Evropa, čistě psychologicky a sociologicky vzato, je širé moře, na kterém vznikají vlny směry nejrozmanitějšími, moře, na kterém můžete konat plavbu cestami nejpodivnějšími. Evropský život je změť pudů a ideálů, vášní i sebekázně, nálad a citů, i kritiky, nápadů a myšlenek, nenávisti i lásky, zvyků i programů, ošklivosti i krásy, násilí i svobody. Kdo se vyzná v tom vření a kolotání? Kdo je zvládne a kdo určí smysl a tendenci, které přece jen prorážejí chaosem a dávají beztvaré materii formu a cíl?

Masaryk je naším největším filosofem, největším filosofem náboženství a největším Evropanem. Největším Evropanem nejen v tom smyslu, že ‚otevíral okna do Evropy‘ a seznamoval nás s novými proudy a směry, myšlenkami a osobnostmi. Tato informativní služba nemusí být ještě více než dobrá reportáž se všemi jejím i přednostmi nedostatky. Masaryk však osobně zápasí o Evropu, třídí, soudí, hodnotí a aktivně určuje její směr, teoreticky i prakticky formuje přítomnost i budoucnost evropskou podle těch tendencí, které uznal a jejichž pravdivost a správnost zdůvodnil.

Autor: Josef L. Hromádka, 1930

[1]Tomáš G. Masaryk, Světová revoluce, 1925

Pozn.: Masaryk a jeho 1. československá republika prohráli jen proto, že jak říká Carl G. Jung, "archaická psychologie je nejen psychologií primitivů, ale i psychologií moderního, civilizovaného člověka", a jak říká Karel Havlíček "každý nepravdivý důvod přesvědčuje v tom poměru, jak mnoho má za sebou silných paží".