Levity českým intelektuálům

Je to možná už trochu zastaralé, ale dodnes se to tak říká: četl mně levity. Myslím, že podobné počtení našim dnešním intelektuálům neuškodí. Nerad generalizuji, ale byli a jsou podle mne příliš pasivní, zaměření na své vlastní záležitosti a kariéry, bez (pro společnost) viditelné schopnosti odlišit podstatné věci od nepodstatných, osobní od nadosobních a potřebné od nepotřebných.

Před časem jsem navštívil jednoho svého známého, historika, vědeckého pracovníka. Po chvíli, co jsme spolu mluvili, si postěžoval, že architekt Zítek (který projektoval Národní divadlo) je již ‚ohlodanou kostí‘ – že už o něm bylo napsáno tolik prací, že už vlastně není o čem psát.

Připomněl mi tím Masaryka - otázku, kterou si kladu již delší dobu: kolik vědeckých prací o Masarykovi bylo napsáno, čím vším se zabývaly, kolik lidí si na Masarykových zádech vystavělo kariéru, a k čemu to všechno bylo?

Architekt Zítek je mementem i z jiných důvodů. Poté, co vystudoval, vyučil se zedníkem (aby mohl být skutečně dobrým architektem) a poté, co ‚dostavěl‘ Národní divadlo, se mu typicky po česku dostalo jen nevděku. Obojí má společné s ‚kovářem‘ Masarykem. Když jsem se svého známého zeptal, zda četl, co o Zítkovi píše Hora-Hořejš v Toulkách českou minulostí, usmál se: ‚Ne, takové věci já nečtu… to snad nemám zapotřebí‘.

Já si myslím něco jiného (a řekl jsem mu to). Na rozdíl od jeho prací Toulky podpořily veřejný zájem o českou historii, četly je desetitisíce lidí a navíc jsou krásně, ‚štastně‘ napsané. Když jsem je poprvé otevřel, oči mi padly na tento odstavec:

Po pětadvaceti letech nenávistných konfliktů mezi Přemyslovci, po mocenských tahanicích, za nichž se český stát ocitl na pokraji záhuby, odehrála se v noci z 6. na 7. prosince 1197 kdesi nedaleko Prahy scéna skoro barvotisková. Zatímco dvě nepřátelská vojska připravená k bitvě se provizorně utábořila a uložila k spánku, setkali se oba hlavní protivníci a nejvyšší velitelé, aby se po jednání zprvu ostražitém nakonec bratrsky objali. Královští synové Přemysl a Vladislav Jindřich nalezli pro svůj spor řešení přímo dojemné, nebývalé, po čtvrtstoletí intrik stěží uvěřitelné. Ale co v kontextu s minulostí vyhlíželo jako bluf, bylo kupodivu míněno vážně. Moudřejší ustoupí… Moudřejší ustoupí opravdu moudřejšímu. Vladislav Jindřich, ač seděl na přemyslovském stolci sotva půl roku, uvolnil místo svému staršímu, zkušenějšímu a schopnějšímu bratru Přemyslovi I. Statný muž rytířského vzhledu si přišel žezlo dobýt válkou, a dostal ho velkomyslným bratrským gestem. To v Čechách nebývalo zvykem. Vladislavův čin, šlechetný právě tak jako uvážlivě realistický, předznamenal kvalitativně novou éru českých dějin.

Obávám se, že můj známý za celý život nic tak poučného a inspirativního nenapsal. Vždy se zabýval jen nenapadnutelnými pozitivistickými analýzami, jako by věděl, že dál se pustit nesmí – jako by si pamatoval, že již na gymnáziu si vysloužil přezdívku ‚učený vůl‘. (Masaryk v podobných případech používal v soukromí slova ‚vul‘.)

Přísně vzato, od Masaryka by měli všichni akademici dát ruce pryč, protože se po celý život snažil být neakademický - byl „vždycky přírodní člověk“. Již za studií ve Vídni měl problémy s učiteli, kteří se umanutě zabývali dílčími badatelskými tématy a podobné problémy měl i za svého učitelského působení v Praze. Když tvrdil, že odmítá „všetečnost“ nebo že se nikdo nemá utápět v historismu, myslel to obecně - a vážně. Z podobného důvodu o sobě dokonce prohlašoval, že není filozofem. Pokud se o něm říká, že je ‚neuchopitelný‘, je neuchopitelný zejména tomuto druhu akademiků.

Řečeno s literární nadsázkou, ‚čeští  masarykologové se vyžívali se na své hračce-kosti, popisovali a rozváděli Masarykovy myšlenky, opájeli se narcismem, když na něm pochopili něco nově zajímavého, případně ho i kritizovali, naplňovali své ambice a ulevovali svému workoholismu, kterým kompenzovali své životní prázdno. Seděli na zadcích, bádali a bádali, hrabali se v knihách, smolili své řádky a vše větší a podstatné jim unikalo, hlavně celek. Byli v teplíčku, v pohodě, báli se, aby odněkud nějaká nepřilítla. Neotevřeli okna svých tichem, šerem a zatuchlým vzduchem prostoupených pracoven a nekřičeli do světa, když Klaus vyrukoval se svou hmotařskou doktrínou, jejíž hlavní tragedií bylo, že místo duchovního piedestalu, jak by odpovídalo odvěkým českým tradicím, nastolila piedestal peněžení (‚kdo je víc než já, nepoctivý ale bohatý, ‚vysmátý‘ podnikatel!‘). Nekřičeli, když Železný, jiný Mefisto českého polistopadového jeviště, začal zneužívat Novu (která původně měla být druhou Čt dvojkou; žádná komerční televize bratrů Slováků tak hluboko nikdy neklesla!). Místo aby bili na poplach, že ‚prázdné sračky‘ Novy kazí národ, do nekonečna se dohadovali, zda agresivita na obrazovce je nebo není přenosná na děti, což bylo každému normálně myslícímu člověku jasné, stejně jako to, že Večerníček toho moc nezachrání. Měli by se kát a naučit se pokoře, nesamolibosti a nenadutosti! Také by se měli (znovu)naučit mluvit, jak jim zobák narostl! Pak by měli vzít misionářskou hůl a vydat se po vlastech českých - a vyslechnout občas něco i od obyčejných lidí. A pak, ale teprve pak, by Masaryka možná trochu pochopili!‘

Čeští intelektuálové to u nás nemají lehké, komunistický režim je příliš dlouho znevažoval, neboť věděl, že jsou mu potenciálně velmi nebezpeční. Nemohou si však dnes za leccos sami? Splnili svou přirozenou a historicky danou úlohu elity? Odpomohli alespoň částečně zvířatům, která si říkají homo sapeines, od nerozumnosti, nekritičnosti a nekultury myšlení? Neselhali po Listopadu především oni?

Jedním z mála, kdo na Masaryka navázali (mimo jiné tím, že jednali), byl ‚kulisák‘ bez vysokoškolského vzdělání Václav Havel. Dodnes je ovšem otázkou, proč se k Masarykovi nepřihlásil, když vyznával a vyznává vlastně totéž. Že by Masaryka zapřel, aby svět tleskal jen jemu? Nechci mu křivdit; nevím, nerozumím tomu.

V roce 1989 jsem si na dveře své pracovny přilepil obrázek od Jiránka. Byla na něm postava Masaryka, proti němu jiná postava, říkající: ‚Vítám Vás, pane prezidente, zpátky do českých dějin.‘ Je stěží pochopitelné, proč se tak dodnes nestalo.

(Z připravované knihy Ideje a vize T. G. Masaryka)