"Létání dětí" je hazardem i z psychologického hlediska

Přicházíme na svět bezbranní a zranitelní. Počínaje Freudem psychologové vědí, že dětská traumata mají celoživotní následky a že čím jsou trauma ranější, tím jsou závažnější.

Freuda (možná nechtě) podpořil Pavlov, když pokusně neurotizoval psy a zjistil, že zatímco dospělí psi se po nějaké době vrátili do normálu, štěňata zůstala trvale neurotická.

Je proto povinností rodičů zajistit dětem klidné a šťastné dětství. Vědí to dokonce i zvířata, odtud "opičí láska". Nevědí to bohužel mnozí z nás lidí. Vyvolávat v dětech pláč a argumentovat, že potom plakat přestanou, dokážou snad jen matky, které nejsou zcela normální a které ztratily některé elementární city a pudy. Dítě přestane plakat po každém traumatu, i po znásilnění, následky však zůstávají.

Příroda děti sice vybavila jistými rezervami, aby drobnější a nedlouhodobé negativní vlivy překonaly, ale vše má své meze a ne všechny děti jsou stejně odolné. Psychicky zdravý člověk přinejmenším tuší, že experimentovat se zde nemusí vyplatit.

Celá věc zavání náboženstvím, mimo jiné proto, že se zde věří v něco pozitivního ale neprokázaného a neprokazatelného. Matky "létající" se svými dětmi se tak svým způsobem stávají součástí náboženské sekty, přišlé z Ruska. A neodpustím si poněkud podpásový dodatek: jako by nevěděly, že Ruska a z Východu k nám toho dobrého nikdy moc nepřišlo.