Kdy jde, pánové Duko a Halíku, o urážku a kdy o pranýř (1)

"Raději černá křídla než růžová poupata," říká Karel Čapek, a myslí tím "létající" svobodu proti nesvobodě, volnost myšlení, které černé věci vidí a pojmenovává černě, proti ne-volnosti, staticky se držcí při zemi (nízkosti), byť sebelépe omalované narůžovo. "Temná /neboli černá/ noc jak naše svatá církev," říká Karel Havlíček - jak je katolická církev dodnes omalovaná narůžovo, víme skoro všichni. 

Černotou omalovanou narůžovo je každá totalita - musí být navenek růžová, protože jinak by se neudržela. Musí být, mezi krásnými řečmi, provázena polopravdami a nepravdami, aby "pastýři" udrželi ovce v klidu - musí ovce slušně řečeno ohlupovat. 

Katolická církev již dlouhá staletí totalitou je, a je jí bohužel dodnes, pouze její um to zakrývat se stále zdokonaluje. Soudnému člověku připadá neuvěřitelné, kolika a jakým (vesměs oprávněným) útokům byla nejméně od renesance vystavena a jak dodnes téměž neuhla, a když, tak pouze pod zdrcujím tlakem naprosto nevyvratitelných faktů, například, že Země není rovná, ale kulatá "a přece se točí". Těm, kdo jsou jako já a pan Halík mimo jiné klinickými psychology, by to mělo být jasné, že kde normální člověk přestává rozumět, začíná psychopatologie. Mně je to jasné, panu Halíkovi zřejmě ne. 

Je neuvěřitelné, že dodnes nepodařilo Hegelovo: "Vyrušovat co možná nejvíc z mravenčí píle teology, snášející kritické stavivo k upevnění svého gotického chrámu, ztěžovat jim vše a vybičovat je ze všech koutů vytáček, až již žádný nenajdou a budou muset ukázat svou nahotu v plném denním světle."

Dál nechávám mluvit Masaryka, výňatky z jeho Amerických přednášek:     

"Ve vývoji lidstva byl prvotní výklad světa a života, prvotní názor na svět a na život mýtický, to je všechny ty divné fantastické povídačky o bozích a jejich poměru k lidem.

U Řeků byly mýty již propracovány, je tam již mytologická soustava, mytologie. Mytologický názor na svět je vždy a všude, pokud člověk bez dostatečných zkušeností, bez pozorování a myšlenkového propracování, si fantastickým způsobem vykládá svět a život. A vykládá si jej antropomorficky, nebo, jak se říká v novější době, sociomorficky, totiž, tvoří si bohy podle svého obrazu. To je mýtus – mytologický, prvotní výklad a nazírání na svět a život.

Z něho a zároveň s ním se vyvíjelo nazírání vědecké. Věda a vědecká filosofie se oproti mýtu zakládá na zkušenosti. Kdo dává pozor, má filosofický, vědecký základ. Věda je střízlivá, věcná a přesná.

Teologie je jen zdokonalená mytologie. Obzvlášť v katolické církvi se velmi brzy vyvinula vlivem řecké filosofie velmi systematicky zpracovaná teologie, tedy to, co se podává v úplnějších katechismech. Ale vedle toho se už ve středověku vyvinula scholastika, zvláštní filosofie, jež měla za úkol přirozenému rozumu dokazovat, že teologie je vyšší než filosofie, že podává absolutní zjevenou pravdu, kdežto filosofie podává jen nezjevené poznání.

Již ve 12. století myslící lidé začali vidět rozpor mezi rozumem a teologií, mezi scholastikou a teologií, a řekli, že pravda je dvojí, náboženská, teologická a scholastická, filosofická; tím si vypomáhali.

Časem se ze scholastiky vyvinula nová, vědecká filosofie, a ta se s teologií dostala do takového rozporu, že ho dnes již není možné odčinit a vyrovnat jakýmkoli kompromisem. Je to nemožné, pravda je jen jedna, pravdu má buď teologie, nebo filosofie. Tento spor trvá sta a sta let.

Teologové i mnozí filosofové často odkazují na zvláštní zdroj, na zvláštní metodu poznání, na mystiku. Všude v církvích se mystika slaví. Co to je mystika? Vcelku je to pokus - bez logické práce, bez zkušeností, najednou, rázem – domoci se všech pravd, zejména pravd náboženských.

Na obrazech španělských mistrů je vidě podle tváří, kdo a co je mystik. To není člověk pozorující, který věří, že pravdy se domůže logikou a zkušeností, je to člověk, který zří, zírá, domnívá se, že má vnitřní světlo a že je přímo spojen s bohem. Domnívá se, že zří svým vnitřním okem božství, že je s ním dokonce sloučen. Tomáš Štítný to správně nazval opíjením. Ano, takový mystik je opojen, prožívá opojení, prožívá mystickou opilost. 

Mnozí teologové a také filosofové hlásají, že náboženská pravda se nemá poznávat rozumem a chladnou logikou, nýbrž mysticky. Žádají zanícení, entusiasmus, žádají mystické zření – to že je metoda náboženského poznání. Mysticismus, posuzován vědecky, však není stav docela normální: člověk, který nepracuje a nepozoruje logicky, není úplně normální – místo toho si sedne na břeh řeky nebo moře a snaží se svou myšlenku božství schvátit a s ním se slít vjedno.

Vedle toho máme učení vědy. Jedno i druhé podává své názory o jedné a téže věci. Teolog například vykládá historii světa, stvoření světa, historii starých národů, vznik a vývoj křesťanství – tedy dějiny, podává je ale teologicky. A jděte k vědeckému historikovi, jak ten bude vykládat dějiny – rozdíl bude ohromný.

Stále se nám ještě podávají dvě pravdy, teologická a vědecká, člověk se musí rozhodnout.

Co s učením Ježíšovým? Nezaložil on církev? Ne. Založil ji Pavel, Ježíšovo učení bylo církvi jen neúplným podkladem. Jeho učení bylo formulováno v Písmu, ale církev se vyvíjela z daných pohanských prvků. Z dějin církve a teologie se každý poučí, jak učení Ježíšovo a jeho následovníků, učení Starého zákona, učení řecké a římsko filosofie a mnohá učení orientální byla svařena v jeden celek - a to je teologie katolická, která je pokračováním i řecko-římské a orientální mytologie. Katolická teologie je vyšší a poslední, nejpropracovanější stupeň mytologie.

Jak každý vidí, mluvím stále o teologii a jejím poměru k vědě a filosofii. Neříkám: náboženství a filosofie. Chci teď na to hodně a výslovně upozornit; kdo si to neujasní, nepochopí náboženský problém. Teologie je učením, ne náboženstvím, je jen částí náboženství.

Pramen náboženského poznání vidí církve ve zvláštním zjevení, náboženské pravdy jsou prý zjeveny bohem samým, jsou prý dány výjimečným jednotlivcům; jsou to prý pravdy boží, které se pouhým lidským rozumem nedají poznat, a proto jsou zjevené pravdy nad rozumem.

Zjevené pravdy byly dány jednotlivcům, a proto v církvích z těchto jednotlivců povstaly zvláštní náboženské autority. Takový Mojžíš, když domněle obdržel od boha Desatero, byl vůdcem těm, kteří mu /u/věřili.

Kde se podává zjevená pravda, která nemůže pokračovat, nemůže být zvětšena ani zmenšena, protože je pravdou boží, tam vzniká podání, tradice, zjevené učení se podává od generace ke generacím. Teologie proto zavrhuje evoluci, její pravda se prohlašuje za absolutní.

Zjevení je dvojí: předně se říká, že bůh se zjevuje lidem, aby je poučil, za druhé se zjevuje zázraky. Zázrak, jak každý ví z historie vzdělanosti, si člověka obzvlášť podmaňuje. Člověk zázrak udělat nemůže, a o zázrak každý člověk stojí, pokud nepochopil, že zázraků a přímého zjevení není.   

Teologové říkají: Ty musíš věřit! Odlož ten hrdý rozum, donuť se k víře a zvykneš /a bude ti líp/. Mnohý člověk se takto o víru pokusí. Ale marně; kdo jednou víru ztratil, ten doopravdy již věřit nebude, nemůže. Věda, filosofie, /a svobodný, kritický rozum/ nemůže uznat zjevení, a proto nechceme žádnou víru, chceme přesvědčení, chceme být přesvědčeni - klademe proti věření zdůvodněné přesvědčení.

Věřím-li učiteli, důvěřuji jeho důvodům, jeho rozumu. My ve vědě kritizujeme, věda opravuje sama sebe, je jako oheň, který se pořád čistí. Kritizuje se a opravuje se stále. Jak komičtí jsou teologové, když místo toho, aby žádali kritizování pravdy, nutí věřit. Což bych já svým omezeným rozumem mohl škodit božské pravdě?[1]

Zjevené náboženství je pro nás nemožné. Přechod od zjeveného náboženství k nezjevenému, onen přelom v myslích lidí, je největší revolucí, která se kdy udála. Krok od polyteismu k monoteismu byl krok malý; redukoval se počet bohů, ale víra, mýtická věřivost, zůstala.

Opustit zjevené náboženství je krok velký. Kdo nevěří ve zjevení, postaví se na vlastní rozum, byť těch lidí, kteří by stáli na vlastním rozumu, je málo. Myslet, myslet opravdu a do všech důsledků bolí; je jen málo lidí, kteří to dovedou.

Člověk, který se vzdal víry ve zjevení a zázraky, který chápe nezměnitelný řád v přírodě a společnosti, si musí pomáhat sám: musí ten přírodní a společenský řád pozorovat a z tohoto pozorování si dělat pravidla pro své jednání. Myslící člověk oceňuje stálost práce, oceňuje rozumné předvídání a snaží podle svých sil zabraňovat tomu, čeho si nepřeje.

Vzdali jsme se teologie a vzdáváme se teologicky pojatého náboženství, nemůžeme již mít náboženství zjevené. Základní z toho vyplývající otázka zní: Je možné neteologické, nezjevené náboženství?

Má odpověď zní: je možné.

Je to náboženství opravdu duchovní, zajišťující vyšší mravnost.

Potřebujeme vyšší mravnost, než se dosud vyvinula, potřebujeme náboženství vyšší, teoreticky vyhovující vědě a prakticky vyššímu mravnímu úsilí naší doby, úsilí po sociálních a politických, opravdu demokratických reformách."

[1] Náboženství je podle Masaryka zcela niternou, intimní věcí, a proto nepotřebuje žádné směrnice ani organizaci; věřící lidé samovolně vytvářejí neviditelnou církev, tím, že je pojí společné či podobné ideje, konání a zejména  morálka.