Je stále zřejmější, že nynější vládní koalice zneužila evropské dluhové psychózy (zneužila, neboť Česko je v rámci EU druhou nejméně zadluženou zemí a „psychóza“ se týká hlavně po všch stránkách nejpokleslejších - katolických - jihoevropských zemí a Irska) k nastolení neadekvátní, ryze pravicové "léčby". Na její ideovou i praktickou scestnost poukazují nejen středově až levicově orientovaní ekonomové; u nás například ekonom a filozof Stanislav Heczko (v článku napsaném pro připravovanou knihu Tomáš G. Masaryk, neomodernismus a Charta 2012):
"Kořeny současné globální finanční krize nutno spatřovat v plíživém neoliberálním převratu, zahájeném před třiceti lety. R. Reagan a M. Thatcherová tehdy „obrátili kapitalismus na novou víru“.[1] Západ se jejich ‚zásluhou‘ odvrátil od neoklasického liberalismu keynesiánské ekonomie a přijal neoliberální experiment Nové pravice, kdy stát má v první řadě zajišťovat vymahatelnost práva, stabilitu měny a vytvářet vhodné podnikatelské prostředí. Nemá garantovat veřejné blaho, jen zmírňovat nejhorší lidské utrpení. Byl zavržen pojem relativní chudoby a hranice chudoby se měla nadále definovat podle absolutních standardů potřeb. Došlo ke zrušení regulace cen, dividend a devizové kontroly, byla provedena privatizace státních podniků, přitvrdily se podmínky pro poskytnutí sociálních dávek, snížily se přímé daně a byla odstraněna omezení výše úroků.
To vše se pak rozšířilo po celém světě. Nejdříve v bývalých britských koloniích (Austrálie, Kanada, Nový Zéland), potom v Latinské Americe (Chile, Argentina, Mexiko) a posléze i v Západní Evropě. Začátkem 90. let se neoliberální kapitalismus stal dominantní světovou ideologií. Liberalizace se prosadila i ve Východní Evropě, v Indii a v Africe (Zambie, Nigérie, Jihoafrická republika). Uplatnilo se omezení rozvojové pomoci a naopak došlo k nárůstu přímých zahraničních investic do zaostalých zemí. Rozvojové projekty začaly být vázány na rozvoj soukromého sektoru. Asie na neoliberální kapitalismus přistoupila po finanční krizi v polovině 90. let.
Rozhodující bylo umožnění lichvy, kdy výše požadovaných úroků už nebyla regulována a úroky mohly překračovat úroveň zhodnocení produktivního kapitálu.[2] To umožnilo nebývalou expanzi finančního kapitálu, která se děla (a děje) nejen do šířky, ale i do hloubky - jde o podřízení celého světa a života všech lidí zhodnocovacím potřebám kapitálu.
Za hlavní příčinu globální finanční krize se obvykle považuje nadměrná úvěrová expanze. Ta nakonec vyústila v růst zadluženosti domácností, firem a států (vlád). Úvěrová expanze byla ovšem jen prostředkem, jak řešit keynesiánský problém realizace, tedy problém prodat vyrobené produkty, což vyžaduje zabezpečit dostatečnou koupěschopnou poptávku. Neoliberální politika totiž vedla k nebývalému nárůstu příjmové diferenciace, kdy bohatla především malá část společnosti a většina společnosti chudla, hlavně relativně, někdy ovšem i absolutně. To vedlo k tomu, že vyrobené statky se nedařilo prodat. ‚Řešení‘ spočívalo ve štědrém poskytování úvěrů, ty však je (vždy) třeba časem splácet; pokud není z čeho, vznikají neúnosné dluhy.
V důsledku poklesu přímých daní, privatizace státních podniků, zrušení progresivního zdanění či zavedení stropů na sociální pojištění slábla příjmová stránka státních (veřejných) rozpočtů. Na druhé straně rostly nezbytné vládní výdaje spojené s řešením bankovní a hospodářské krize. Státní pomoc bankám a stimulace hospodářského růstu vedly k prohloubení schodků veřejných rozpočtů. Kumulace deficitů státních rozpočtů pak vedla ke značnému nárůstu státních (veřejných) dluhů a k tzv. dluhové krizi.Dluhová krize se tak stala třetí etapou světové finanční krize, po bankovní a hospodářské. Nejde o etapu poslední.[3] Z celospolečenského hlediska je klíčové, že nedostatečné rozpočtové příjmy podlomily schopnost financovat dosaženou úroveň sociálního státu.
Neoliberální ‚plíživý převrat‘ tak proměnil celou společnost. Střední třída slábne a roste nebezpečí nadměrného vlivu pravice. To vše ohrožuje další demokratický vývoj nejen ve vyspělých zemích. Zvrátit tento vývoj nebude nikterak jednoduché.
Pravice nabízí fiskální konsolidaci čili pokles zadlužení, a to hlavně prostřednictvím snižování státních výdajů (rozpočtových škrtů). Možné je i určité zvýšení daní; to se má týkat zejména nepřímých daní. Celkově má dojít k dalšímu zeštíhlení státu. Zvýšení konkurenceschopnosti ekonomik má pak zajistit snížení nákladů, hlavně mzdových. Problém realizace pravice nevnímá, a tak navrhuje opatření, která jej vlastně prohlubují a činí tak krizi neřešitelnou. Cílem pravicových reforem zdravotnictví a důchodového pojištění je završení neoliberálního ‚plíživého převratu‘ v podobě likvidace sociálního státu.
Politický středpožaduje udržet a modernizovat sociální stát (sociálně tržní ekonomiku). Nezbytností je odpovědná sociální politika při současném zamezení zneužívání sociálních dávek. Udržení alespoň současné výše sociálních dávek ovšem předpokládá určitý návrat k progresivnímu zdanění a vyšší spotřební daně. Požaduje i posílení zákonné regulace v oborech bez funkčního volného trhu, např. v energetice a v bankovnictví. Za důležité považuje rovněž vyšší zapojení občanů do rozhodování státní a veřejné správy a zejména rozhodný boj s korupcí. Cílem má být podpora vzájemné ‚mezivrstevní‘ či ‚meztřídní‘ tolerance společnosti, k její větší soudržnosti.
Levice soudí, že návrat k sociálnímu státu je blokován globálním kapitalismem, v němž vládne finanční kapitál. Hledá proto systémové alternativy ke kapitalismu. Nový systém by měl zahrnovat co nejširší aplikaci přímé demokracie, účast zaměstnanců na řízení firem (čili ekonomickou demokracii), rozvoj různých forem vlastnictví (zejména obecního komunitního a družstevního), skutečnou pluralitu médií a názorů a též participaci a kontrolu finančních toků.
Levicové recepty mají svá úskalí. Fareed Zakaria např. uvádí, že rozvoj přímé demokracie způsobuje rozpad vládního systému, nahrává zájmovým skupinám a vlastně nejbohatším jedincům, vede ke komercionalizaci a marketizaci a konečným výsledkem je nepraktický systém, který není schopen ani vládnout, ani získat respekt občanů.[4] Nutno dodat, že přímá a ekonomická demokracie vyžadují jen stěží představitelnou mravní a společenskou vyspělost lidí.
Zdá se tedy, že optimální je středová cesta. Regenerace sociálního státu je totiž schopna řešit problém realizace bez riskantních levicových experimentů.
Středová cesta integruje výhody pravicových i levicových konceptů, je víceméně stabilní (nepodléhá výkyvům daných střídáním pravicových a levicových vlád) a celkově přispívá k upevnění (‚vžití‘, ‚zažití‘) zákonů a vůbec práva (je pozoruhodné, že na tento faktor se obvykle poukazuje jen u ústav), což je důležité mimo jiné pro nezbytný boj s korupcí. Je to ‚zlatá střední cesta‘ (byť jistě s danými místními a časovými odchylkami), cesta realismu, cesta zdravého rozumu.
Teprve budoucnost ovšem ukáže, které z možných východisek se nakonec prosadí. Nevýhodou středové, resp. středolevé cesty je její široké, nekrystalické ideové rozpětí a z něho pramenící nejednotnost a neprůraznost v politickém boji."
[1] Noreena Hertzová, Plíživý převrat. Globální kapitalismus a smrt demokracie. Praha 2003
[2] Lubor Karlík, Nejen o monetarismu. Iluze a realita, Praha 1999
[3]Pavel Dvořák, Finanční krize a její fiskální důsledky, Socioekonomické a humanitní studie, 1/2012
[4] Fareed Zakaria, Budoucnost svobody. Neliberální demokracie v USA a ve světě, Praha 2005
