I John je dítětem "normalizace" - a Plzáka

„Já bych mu dal zatloukat zatloukat zatloukat! Před nedávnem s ním byl v televizi rozhovor, mimo jiné o jeho spolupráci s estébákama. On, jako všichni, tvrdil, že má čisté svědomí, a když se ho ten moderátor zeptal, jak je možné, že často jezdil ven, klidně řekl: ,To jste dostal výjezdní doložku a jel jste!‘ A ten moderátor, mladej kluk, kterej věděl prd o tom, jak to za bolševika chodilo, mu to sežral.

Kdo si tenkrát mohl takhle ven?! Nepočítám-li špióny, tak jenom komunisti nebo konfidenti – jenom ti ‚dobře zapsaní‘!

A tihle lidi říkali druhým, co se smí a co nesmí, co se má a co nemá… a žvanili do všeho!

Jistě, je to bezvadný, když zahneš – odříkaného chleba nejvíc!

Jenže ono je to složitější!… Když zahýbáš jenom ty, tomu druhému to může vadit, a to je taky přirozené – a na to je ten jeho recept: zatloukat!… Ale pak jsi jako ti dnešní politici, když je načapají při korupci. Ta je u nás taky skoro normální!

A je to výsledek i jeho práce. Podá-li se někomu prst, chce celou ruku: jestliže se mu dá najevo, že zatloukat stran nevěr je košer, bude chtít zatloukat i v lecčems jiném, bude se mu to hodit do krámu – čekal na to.

Křesťanská morálka fungovala a vyvíjela se tisíce let a že by právě on byl tak geniální, aby vymyslel, shodou okolností právě v době ‚kvetoucího‘ socialismu, cosi lepšího?!…

Já jsem na to, proč se nemá zahýbat, přišel, až když jsem si přečetl Masaryka. Podle něho je manželství vážná věc, zvlášť když jsou děti – nelze s tím experimentovat.

Skoro by se dalo říct, že rozdíl mezi naší generací a generací našich otců je v tom, že je ovlivnil Masaryk a nás on.

To mně nikdo nevezme: nevěra je zatraceně rizikový experiment!… Když se třeba zamiluješ!… A když zatloukáš a provalí se to!

A když je ona, ta tvoje milenka, vdaná, už se zdaleka nejedná jenom o tebe... že jenom ty si prožiješ něco bezvadnýho!“

„My jsme se s mou první ženou podváděli; nejdřív potajmu, a potom, když to začalo praskat, se z toho vyvinulo cosi jako boj; zpočátku zvláštní, divný, pak pološílený: co kdo udělal a kdo je horší. Já jsem chtěl být vůči ní spravedlivý, ale nedokázal jsem to. I když v hloubi duše jsem to neuznával, tvrdil jsem, že když zahne chlap, není to tak hrozné, jako když zahne ženská. A přestože jsem předtím nebýval nijak zvlášť žárlivý, najednou mě to chytlo a choval jsem se jak nesvéprávný.

Pak to začalo nezadržitelně směřovat k rozvodu. A rozvod, přinejmenším pokud vycházím z toho, jak to proběhlo u nás, nepřeji, jak se říká, ani svému největšímu nepříteli.

Byli jsme otřesným příkladem toho, jak má láska blízko k nenávisti. Stejně jako spousta jiných ubožáků jsme se tahali o děti a o majetek, i když hlavní příčinou byla touha tomu druhému uškodit. Nepoznával jsem se, nepoznával jsem ji – tu, kterou jsem kdysi tak miloval!

A konec, výsledek? Člověku se zbortí svět a nezůstane mu pod rukama naprosto nic. Jen hrůza v duši: cos to připustil, cos to napáchal?!

Po vystřízlivění se jakoby sama od sebe objeví otázka: Proč jsi nejednal tak, abys nemusel lhát?

A po letech se vynoří přesvědčení, že jakmile má někdo děti, jeho vlastní život se stává nedůležitý: on, dospělý, překoná leccos, skoro všechno, ale děti?... Za tuhle zkušenost jsem zaplatil v životě nejvíc.

Moje druhá žena naštěstí na nevěry není. A nelže, ze zásady!

Možná mi to někdo nebude věřit, ale já to dneska už vím: i takoví lidi na světě existují!!“

(Z připravované knihy Milostné koláže)