Co to znamená být napravo

"Pravice" je složitý a téměř neuchopitelný pojem, a to stejné platí i pro jeho dvě hlavní větve, pro konzervativismus a neoliberalismus.

Jak tomu u politologických (sociologických, ekonomických apod.) jevů bývá, v umírněné podobě jsou přirozené a v zásadě zcela legitimní, neboť vyplývají z přirozené rozrůzněnosti lidské společnosti. Řada lidských vlastností, i ty co jsou označovány jako záporné, jako sobeckost, netolerance nebo ctižádostivost, pokud nepřekročí jistou míru, jsou kladné, a naopak i ty tak zvané kladné, jako nesobeckost, tolerance a nectižádostivost, mohou být záporné. Podobně je tomu u pravicovosti-levicovosti: záporné jsou až ve vyhraněné podobě.

Je zde ovšem závažný problém a nadělal již v dějinách hodně zla. Vyhraněné postoje jsou lákavé - jsou srozumitelné, krystalické a efektní. Mají v sobě emocionální náboj, neboť jsou jakoby silné, rázné a dávají recept a pocit opory. Útočí na lidskou potřebu mít ve věcech jasno, mít na věci jasný názor, což je lákadlo téměř magické: člověk si myslí, že už ví a že ví co má dělat. Má opojný „aha“ zážitek. Ten potom nerad opouští.

Jenže sféra společenských jevů je složitá a měnlivá a „aha“ zážitkům se brání. Zejména se brání těm nejmagičtějším – těm, co chtějí řešit vše a natrvalo. Lidstvo za tisíciletí svého vývoje sice na některé pravdy přišlo, ale jsou to pravdy často (ne vždy) opatrné, jen více nebo méně přibližné a připouštějící, že neřeší úplně vše. Ví se například, že pravděpodobně nic lepšího než demokracie neexistuje; ví se také, že demokracie jsou různé, vyvíjejí se a je dokonce třeba se o ně neustále bát, bojovat za ně, vylepšovat je.

Konzervativismus původně demokratický nebyl a dodnes se s demokracií (vládou lidu, resp. mocí pocházející z lidu) dostává do meších nebo větších rozporů. Na jedné straně demokracii dodává stabilitu, neboť se snaží o udržení hodnot, které se dlouhodobě osvědčily, na druhé straně ji může brzdit, případně i rozvracet. Jde o problém, jehož řešení by mělo být krok za kroku uvážené, konkrétní a připouštějící status quo i změny.

Liberalismus naopak šel původně ruku v ruce s demokracií nebo k ní alespoň směřoval. Od počátku existoval liberalismus levicový i pravicový. Od sedmdesátých let minulého století se začal ovšem stále víc prosazovat pravicový liberalismus (neoliberalismus), založený na ekonomických východiscích. I on může být kladem i záporem, dobrem i zlem, i on má značnou magiku a přitažlivost, mimo jiné proto, že v něm jde hlavně o "chleba". Nedej však bože, aby se stal zaklínadlem - aby skončil jako jiná vyhraněná a na všeobecnost aspirující  řešení - podobně ctižádostivé, jakými byly katolicismus a marxismus. Jeho základní slabinou jsou vyhraněné ekonomistické teze. Je ještě většího omylu se ovšem dopouští, pokud tyto teze povyšuje na celospolečenské, jako kdyby ekonomie byla nadřazena filozofii a společenským vědám.

To, jak byl neoliberalismus i obecný liberalismus pochopen a pojat u nás po roce 1989, ovšem vyvolává gogolovský smích skrze slzy. Jeho zákonitým důsledkem jsou mafiáni a jiní zločinci a polozločinci zahnízdění nejen ve státní správě, ale též v politice a celé společnosti. S tímto důsledkem se budeme se vší pravděpodobností potýkat desítky let. To však jedině v případě, že se vzchopí síly, které ho přemohou. Jak se zdá, zatím to tak nevypadá.