Co má hilsneriáda společné se sobotkiádou
(Pro ty, kdo film promeškali: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10430569618-zlocin-v-polne/214512120250001-zlocin-v-polne-1-2/; dnes večer Čt vysílá druhý díl.)
První díl končí dopisem T. G. Masaryka jinému „pravdaláskaři“, advokátovi Auředníčkovi, který se Hilsnera ujal (bez nároku na honrář – kolik takových advokátů dnes je?):
Vážený pane doktore,
…několik dní jsem přemýšlel o svém postoji k této polenské aféře a rozhodfl jsem se jednat. Podávám protest proti výsledku kutnohorského procesu a žádám jeho revizi. Do duše mne zranilo, kolil zde bylo nestoudnosti, nemyšlení, ukvapenosti a k tomu přímo nelidskosti a ukrutnosti… Vášnivě se přidávám k jeho obhajobě, protože nemohu jinak, protože musím.
V úctě
Tomáš Garrigue Masaryk
Filosof Milan Machovec o hilsneriádě před lety napsal: „Po myšlenkovém dozrání prvním velkým bojem – a v jistém slova smyslu nejobtížnějším a nejbolestnějším zápasem jeho života vůbec (jak sám nejednou vyznal) – byla ‚hilsneriáda‘ kolem roku 1900. Hilsnerova aféra představuje Masarykovou zásluhou jeden z mravně nejpozoruhodnějších bojů, jaký kdy byl u nás veden – i kdyby Masaryk dříve ani později nic jiného nevykonal, jen proto, pro tuto vlastně epizodu jeho života, mu musí patřit úcta každého čestného člověka. V čem byl zvláštní význam hilsneriády? Dřívější rukopisný boj – na nějž hilsneriádou Masaryk ovšem organicky navázal – byl jistě, například z hlediska obrody české vědy a kultury, významnější, pozdější Masarykovy boje zase z hlediska české politiky zase významnější, ale z osobního hlediska Masarykova byla Hilsnerova aféra tím nejtěžším, již proto, že v jiných zápasech měl kolem sebe ne mnoho, ale přece dost pozoruhodných spolupracovníků (krásné bylo například v rukopisném zápase bojovat i proti velké většině, stojí-li po boku takoví lidé jako Jan Gebauer či Otakar Hostinský!), podobně i později za války, ale v hilsneriádě stál Masaryk takřka úplně sám, štván takřka celou českou veřejností (a ti lepší z ní převážně jenom mlčeli), zrádcován i nedávnými přáteli, urážen, mravně posilován vlastně jen svou ženou a hrstkou nejvěrnějších.
Hilsnerova aféra má nejednu podobnost s Dreyfusovou aférou z téže doby ve Francii a sehrála podobné významné pokrokové-obrodné společenské poslání. V obojím případě šlo ne pouze abstraktně o odpor lidí proti antisemitismu a mytologizovanému nacionalismu, o nějaké ‚protokolování si ušlechtilosti‘ (to může kdykoliv učinit i každý slaboch), ale o velmi konkrétní boj proti nelidským důsledkům jejich rozběsněných vášní, proti hanebné zvůli na slabším, proti nadřazení ‚národní morálky‘ a ‚národní cti‘ nad skutečnou lidskou čest a svědomí… V obojím případě stály chladný rozum a žhavé srdce na jedné straně proti chladným srdcím a hystericky rozvášněným mozkům na straně druhé. V obojím případě tu stál čestný inteligent, děsící se hanebnosti vlastního prostředí, vlastního národa a vrstvy, ve které pracoval, proti ní, stávaje se předmětem přívalu pomluv „komu cizímu tím slouží“ a komu je „zaprodán“… V obojím případě byl rozbit nepravý, mytizovaný nacionalismus, národy očištěny k příštím zkouškám: není jistě náhodou, že naopak Německo nějakou svou dreyfusiádu včas neprožilo a zaplatilo za to později strašlivou daň.
Určitá odlišnost od dreyfusiády – v relaci společenského smyslu obou afér celkem nepodstatná – tkví v tom, že Zola zápasil za prokázání neviny svého žida, postavy lidsky ne sice dvakrát sympatické, ale nicméně co do předloženého nálezu naprosto nevinné, kdežto v polenském procesu nešlo o vinu či nevinu, nýbrž o způsob vedení procesu proti pravděpodobnému viníkovi, navozujícího jisté obdobné důsledky. Zola obžaloval vojáky, že zfalšovali dokumenty a obžalovali nevinného, Masaryk obžaloval soudce a žurnalisty, že využili pravděpodobné viny – sadistického zločinu – k tomu, aby pomocí různých náznaků, zámlk, ochotou vyzvednout to či ono, ‚nevidět‘ a zamlčet jiné skutečnosti, vylíčili věc tak, aby byla podpořena stará pověra o rituálních vraždách, páchaných prý židy na křesťanech. Situace Masarykova byla proto i mnohem obtížnější než Zolova, neboť Zola bojoval za nevinného, a to jej mravně podporovalo, kdežto Masaryk se rval o způsob přístupu k vině snad pravděpodobné, bojoval proti lidské lehkomyslnosti v přisuzování viny a v posuzování motivů proti principu manipulace veřejného mínění moderními žurnalistickými prostředky a proti nátlaku takto manipulovatelného veřejného mínění na soud, proti ‚justici zájmů‘, tedy proti jedné z nejstrašnějších a nejvíc znelidšťujících tendencí celé nové doby, jak teprve další průběh dvacátého století ukázal zvláště drasticky. Tím, že Masaryk dovedl snést nesmírné utrpení a ponížení, kdy se ze „zaprodance Němců“ stal „zaprodanec židů“, že však svým utrpením aspoň u části právníků, žurnalistů a progresivní inteligence vůbec na žhavost tohoto nebezpečí upozornil, tím jistě nemohl přemoci tuto strašlivou demoralizující tendenci v justici a z ní vyplývající smrtelné nebezpečí radikální demoralizace, ale nepochybně ji oslabil, pomohl probudit síly zápasu proti ní.
Brzy poté následující několikaleté boje proti klerikalismu a za akademickou svobodu vědcova svědomí (aféra s katechety, Wahrmundova aféra aj.) měly obdobný očistný smysl: zde šlo zejména o to rozbít staletá pouta ‚konstantinismu‘, to je staletími zakotvenou symbiózu křesťanství se světskou mocí. Byl to předpoklad také k demystifikaci světské moci, k jejímu očištění od mytizujících postojů, ale i k možnosti v křesťanské látce a tradici odlišovat složky mýtické od složek antropologicky cenných a k možnosti probudit o to zájem v širší veřejnosti.
V posledních letech před válkou Masaryk již bystře rozpoznává, že se v Evropě připravuje nějaký velký otřes, pravděpodobně vojenský konflikt. Proto si znovu vybojuje vstup do říšské rady jako poslanec a snaží se i z hnutí svých spolupracovníků – „realistů“ – vytvořit složku politickou. Jeho zápasy ve vídeňském parlamentě, zejména proti ministru Aehrenthalovi, proti jeho jihoslovanským machinacím (při nichž Masaryk svým odhalením zachránil život desítek Jihoslovanů) , nebyly náhodné: vídeňská politika již začala soustřeďovat plány k nástupu proti Srbsku. V těchto aférách se vlastně Masaryk – šedesátiletý – teprve dostává na ryze politické fórum, předznamenávaje tak období vrcholné politické aktivity za první světové války…”
O co šlo v Hilsnerově aféře je dnes jasné, i proto, že není těžké zaujmout střízlivé stanovisko k událostem, které se staly dávno a které se proto nyní už nikoho přímo nedotýkají.
Mnohem těžší je zaujmout podobné stanovisko k událostem současnosti, které vyvolávají podobné vášně, „nestoudnosti, nemyšlení, ukvapenosti a k tomu přímo nelidskosti a ukrutnosti“.
Vážení neskalní Zemanovi zastánci („skaláci“ jsou neovlivnitelní), nedokážete přece jen pootevřít oči a probudit se? Bohuslav Sobotka sice není ohrožen na životě (doufejme, že kalašnikov proti němu nikdo nepoužije), avšak jde jen zdánlivě o méně.
Je ohrožen jeho politický život a s ním i život sociální demokracie i celé naší současné demokracie.
Zeman uplatňuje odvěkou mocenskou strategii „rozděl a panuj“. Snaží se rozložit českou společnost, stejně jako Putin se snaží rozložit Evropu.
Jde o nový boj nepravdy proti pravdě, zla proti dobru.
Bohumil Sláma
Antisemitismus a antisemitismus
V Hořejšových Toulkách českou minulostí jsem našel pouze dvě chyby: že Havlíček byl antisemita a že Smetana měl pravděpodobně lues.
Bohumil Sláma
V čem mají muslimové pravdu: Milan Lasica nám všem, zejména našim „elitám“
Islám sice navázal na judaismus a křesťanství, ale v mnohém je opravil, byl ve své době pokrokový, a proto se muslimové na judaismus i křesťanství od počátku dívali a dodnes dívají přezíravě, mnozí pohrdavě.
Bohumil Sláma
Je potřebná Ústava Země?
Rád přiznávám, že Návrh ústavy Země, vypracovaný profesorem Masarykovy univerzity Josefem Šmajsem, s jehož textem jsem se seznámil před nedávnem, na mne silně zapůsobil.
Bohumil Sláma
Jak se dá onálepkovat i slovo kavárna
Když jsem v článku pro Aktuálně.cz (Názory, http://blog.aktualne.cz/blogy/bohumil-slama.php?itemid=26497) přiřadil našeho nynějšího prezidenta spolu s Le Penovou k lůze,
Bohumil Sláma
Co kdysi napsal Karel Čapek o jednom čelním politikovi-podnikateli
Čapek byl jedním z nejserióznějších prvorepublikových publicistů, avšak občas popustil uzdu své fantazii, když například napsal fantasmagorický-alegorický článek, z něhož jsem si dovolil vyjmout:
Další články autora |
Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici
Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...
Podvod století za 2,4 miliardy. Ortinskému hrozí osm let a peněžitý trest 25 milionů
Luxusní auta, zlaté cihly, diamanty a drahé nemovitosti. To vše si kupoval osmadvacetiletý Jakub...
Zemřel bývalý místopředseda ODS Miroslav Macek. Bylo mu 79 let
Ve věku 79 let zemřel bývalý místopředseda ODS a federální vlády Miroslav Macek, bylo mu 79 let. O...
Moskva se chlubí kořistí z Ukrajiny: Abramsy, Leopardy i českým BVP
V Moskvě ve středu začala výstava západní vojenské techniky, kterou používá ukrajinská armáda a...
To nemyslíte vážně! Soudce ostře zpražil bývalého vrchního žalobce
Emotivní závěr měl úterní jednací den v kauze údajného „podvodu století“, v němž měly přijít tisíce...
Na jednání o míru nepřijdeme, vzkázali Rusové. Švýcaři je ani nezvali
Švýcarsko iniciuje vlastní mírovou konferenci o Ukrajině. S pozváním Ruska na setkání, které se má...
Pavel zkritizoval všechny. Nefér jsou Babišova slova i kampaň SPOLU, míní
Kampaň, která dělá z hnutí ANO zastánce ruských zájmů, je podle prezidenta Petra Pavla stejně nefér...
O menopauze musíme mluvit, burácela herečka Halle Berry před Kapitolem
Slavná herečka Halle Berry se zapojila do americké politiky, když podpořila senátorky snažící se o...
Sluší se, aby zaměstnanec věděl, proč je propouštěn, řekl Juchelka
Poslanci se přeli o změnu zákoníku práce. Opozici se ho nepodařilo vrátit vládě k přepracování....
- Počet článků 512
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1072x