Co kdysi napsal Karel Čapek o jednom čelním politikovi-podnikateli

Čapek byl jedním z nejserióznějších prvorepublikových publicistů, avšak občas popustil uzdu své fantazii, když například napsal fantasmagorický-alegorický článek, z něhož jsem si dovolil vyjmout:

...Tato (řekli bychom) selanka potrvala až do příchodu Mr. Johna Hirama Higginse, hranatého a jaksi naivního Amerikána, který vydělal v jižních Státech nekřesťanské peníze nějakým švindlem s bavlnou, pozemky nebo radioaktivními pilulkami nebo snad tím vším dohromady a pak se pro své osobní bezpečí raději odstěhoval do staré dobré Anglie. Tam se ohlížel, do čeho by uložil své dobré dolary, a v jakési inspiraci se rozhodl pro tisk. Vypadal jako výstřední a neomezeně bohatý sběratel, který si z pouhé mánse dělá sbírku novin, týdeníků a magazínů bez ohledu k jejich politické, konfesionální nebo jakékoliv jiné tendenci.

Do pěti let byl John H. Higgins majitelem všech britských periodických tiskovin od Times po Hlasy ze záhrobí a od Daily Heraldu po Věstník obchodníků s usněmi. Potom svolal do Albert Hallu schůzi všech redaktorů svého veškerého tisku a pronesl k nim asi tuto řeč:

“Hoši, já nedám na politiku a takové krámy, ani co by za nehet vlezlo; já dělám solidní obchod a žádnou politiku. Koukejte se, jsou lidé, kteří nosí šle, a lidé, kteří nosí řemen; dobrý obchodník může prodávat kšandy i řemeny a nebude lidem dělat kázání o tom, že kšandy jsou zdravější. Tady máte, pane, řemen, jaký jste ještě neměl; a kdybyste chtěl šle, tak tohle jsou nejlepší šle na světě. Anebo takový drogista vám prodá pilulky proti kašli nebo pilulky proti játrům, podle toho, co chcete polykat. A když si lidé mohou za své peníze koupit medicínu, jakou chtějí, mohou si koupit za své prachy taky politický názor, jaký zrovna potřebují. My jim můžeme dodati kterýkoliv, a k tomu silnější a lacinější než dosud. Tomu já říkám slušný obchod.

My budeme například prodávat konzervativní ideály, protože jsou dobré a žádají se. A liberální ideály budeme taky dělat; jsou pokrokové a mají své odběratele. Potom tu máme ideály komunistické; i na nich se dá vydělat. Dále jsou všelijaké církve a spiritisti a ateisti a mezinárodní politika a spousta jiných věcí, které se mají vyrábět. Tak jen do toho, mládenci. Každý list bude mít svůj ideál. Ale jakmile ten ideál bude mít málo konzumentů, nechá se padnout. Musíme míti jeden veliký nezávislý list, který bude mít za úkol potírat Johna H. Higginse, protože mnoho lidí si něco takového bude přát. A trochu rámusu občas udělá dobře; chlapci, perte se drobet navzájem. Lidi za své peníze chtějí vidět pořádný sport. To je všecko.”

Takto se John H. Higgins ujal vlády nad veškerým britským tiskem. Ať to zní jakkoliv podivně, zdá se, že je opravdu prost vší politické ctižádosti. Stane se sice, že k sobě povolá dejme tomu manažéra konzervativních ideálů a řekne mu: “Synu, takhle to nejde, slyším, že v těch novinách už docela nic není. Lidi chtějí za své peníze nějakou tu politiku. Začni řezat do těch liberálů a hleď, ať jim rozmlátíš kabinet. Aspoň se ti hoši z druhého tábora začnou drobet ohánět; mně se zdá, že jim začínají játra zarůstati sádlem. Tak tě péro, synu, a řádně to rozmíchej.” Načež to konzervativní manažer řádně rozmíchá obyčejně s tím výsledkem, že z toho vzejdou nové volby a nová vláda, jež setrvá u kormidla zpravidla do té doby, kdy J. H. H. k sobě povolá manažera liberálních ideálů, aby mu domluvil. Je nutno uznat, že tímto způsobem nápadně stoupla hybnost anglické politiky; jednotné obchodní vedení se celkem osvědčilo i v tak složitém podniku, jako jsou vnitropolitické dějiny. J. H. H. rozumí svému obchodu; jeho zásadou je, že každá vláda se má tak dlouho nechat vládnout, až se sama znemožní; kdyby se vlády příliš rychle střídaly, čtenáře by politika omrzela, což by nebylo v zájmu novin. Politické krize se mají konat ve vysokém létě, kdy je nedostatek jiné společenské látky; ale stane-li se zajímavý zločin, musí se krize odložit. Noviny nikdy nesmějí ztrácet to, co John Hiram nazývá “nadějný výhled do budoucna”. Je to zadarmo, říká, a lidé to mají rádi. Proto vyhodil redaktora přírodovědeckého magazínu, který za tuhé zimy přinesl článek, že do tří set tisíc let nastane na zeměkouli nové ledové období.

Nyní J. H. H. kupuje jedno literární nakladatelství po druhém, aby podle podobných zásad manažeroval literární produkci. Co se málo žádá, praví, to nemá práva na existenci. Nebude se tisknout nic, čeho se neprodá aspoň padesát tisíc výtisků.

Když se to vezme kolem a kolem, je politická moc Johna Hirama prakticky neomezená; ale on sám, nyní šedesátiletý, veřejně vůbec nevystupuje. Praví se, že jakživ si nepřečetl ani jeden článek v kterémkoliv ze svých listů, nýbrž jenom výkazy jejich denního nákladu.