„Masami hýbe jen materiální potřeba, a pozdvihne-li se lid zdánlivě pro nějakou ideu, je to důkazem, že porozuměl spojitosti té ideje se svou materiální výhodou. Může se stát, že se skvělostí takového šperku, když se jím lidu šikovně blýská do očí, ten se dá na okamžik oslepit, že mocným dorážením na cit a pouštěním uzdy obraznosti se vyvolá chvilkové nadšení, jehož lze v době nejvyšší napjatosti použít k odvážnému činu, ale jakmile ochladne cit a na místě krásných ideálů, spatřených v horečném snu, člověka obejme trpká všední zkušenost, tu nadšení zmizí jako pěna a jako bublina naplněná větrem se rozpraskne. Kde ale masy vede ne cit, nýbrž rozum, ne okamžitý zápal, ale chladná přesvědčenost, tam má revoluce trvalý následek, poněvadž se stala v zájmu času.
I nynější pokolení lidstva ještě zdaleka neuzrálo pro uskutečnění těch politických ideálů, jaké tanou jednotlivým šlechetným horlivcům pro blaho člověčenstva.“[1]
„Revolucionář“, psal Masaryk ve svém mládí, „je rousseauovský divoch, který se leká rostoucí komplikovanosti světa. Proto se vzpírá vývoji a pokroku, pravé kultuře. Revoluce je velký politický primitivismus“. V podstatě byly všechny jeho projevy, ba celý jeho život, v politickém smyslu antirevoluční. Také jeho práce na vídeňské říšské radě. A přece zároveň neustále působil jako učitel a bojovník podnětně, revolucionoval duchovně celou generaci mladých lidí. Věděl jsem sice, že krátce před válkou ve své knize o Rusku se vyjádřil jinak nebo aspoň jasněji a formuloval některé podmínky, za který je revoluce dovolená a mravná, jako „obrana proti potlačování“. Ale existuje nějaká revolta, která by se tímto motivem nemohla zdobit? „Musíme dovést dokázat, že se to srovnává se skutečným zájmem lidu.“ Kdo by nemohl něco takového ze svého stanoviska vyvrátit? A co jiného nakonec rozhoduje o mravním právu na revoluci než úspěch? A podaří-li se to, pak je to také odpuštěno, praví Valdštejn.
„Označil jste,“ začal jsem tedy náš hovor, „revolucionáře jako kus hráče a herce, jako člověka pověrčivého, absolutistického, tyrana. To všecko přece neplatí o Vás, který jste českou revoluci takřka vynašel a jako vůdce i provedl. Také jsme Vás ještě těsně před válkou viděli v poslání prostředníka. Tedy ještě roku 1912 jste dával přednost míru mezi národy Rakouska před nejistým bojem o osvobození Čechů, a ještě v květnu 1913 jste řekl na vídeňské říšské radě, že se nechcete jako pacifista oddávat snům o rozpadnutí Rakouska. Chtěl byste mi vyprávět o tomto rozhodujícím obratu svého myšlení a života?“
Přikývl a začal: „Psal jsem proti revoluci, revolucionáře jsem nazval dokonce šosákem; v češtině je to velmi silné slovo. Eticky a prakticky jsem se tímto problémem zaměstnával vždycky. Jsou zbytečné revoluce, hloupé, méně hloupé, obratné, připravené, nepřipravené, šťastné výsledky, neúspěchy. Mluvil jsem proti revoluci, protože u nás radikálové byli politické děti. Nejsem radikální – těžko říct, ale radikální nejsem.“
„Je tedy ideální revolucionář rozvážný či vášnivý?“
„Rozvážný, počtář, matematik. Demokracie znamená sebeovládání, autonomie začíná s autos. Jak mohu držet na uzdě jiné, nedržím-li na uzdě sebe! Revoluce je summum práva sebeurčení, já se při tom chápu iniciativy.“
„Kdy se tedy revoluce stává mravnou?“ zeptal jsem se přímo.
„Je-li posledním prostředkem obrany, svobody a spravedlnosti. Napřed se musí náprava zkusit pokojně. Schiller to říká velmi krásně v Tellovi. Musím spolu s těmi, kdo podobně myslí a usilují, rozhodnout, co je nutné: například, musí-li král ustoupit nebo abdikovat, celé okolí s ním. Nechtějí a střílejí? Pak střílíme také. Revoluce se stává mravnou nejen úspěchem, nýbrž posuzuje se jako každý jiný čin podle motivů; a nejen jako celek, nýbrž také jednotlivé činy podléhají mravnímu soudu; v revoluci mohou být jednotlivé činy docela zavržitelné, zločiny, které musí být pranýřovány jako anarchické vraždy.“
„A přece píšete, že jste se bál zpočátku rozhodnout, máte-li své odmítnutí Rakouska dokázat činem: ‚Přál jsem si,‘ dodáváte významně, ‚aby mě ten kalich minul.‘ Proč – vždyť přece Vy jste ultimatum Srbům v červenci 1914 neposílal, nýbrž situaci Vám nahráli Vaši odpůrci?“
„Ježíš prosil Boha o totéž,“ odpověděl pevně. „To byl pro mne hořký kalich, který jsem musel vypít. Když musím, tož musím. Věděl jsem, musím opustit rodinu, dobrá, to patří k řemeslu. Obětovat, dobrá. Musím ven! Styděl jsem se, že jsem celý život mluvil proti Rakousku – a teď, když jsem viděl, že Rakousko musí padnout vlastní vinou, zůstat klidně doma. Četl jsem, že čeští vojáci byli stříleni pro velezradu, a myslel jsem si: ten člověk má větší cenu než ty! Ten nasazuje život za to, cos ty žádal. Po léta jsem mluvil proti vládě a také proti dynastii, po léta jsem žádal naše práva. Najednou přišla příležitost těch práv si vybojovat. Pokojnými cestami, v parlamentě se to nepodařilo. Tož jsem se stal revolucionářem…“[2]
Oba, Havlíček i Masaryk, se ovšem drželi především Husova „hledat pravdu, slyšet pravdu, učit se pravdě, milovat pravdu, pravit pravdu, držet pravdu a bránit pravdu až do smrti“.
Co vy na to, naši nespokojení ale s rukama v klíně sedící pravdaláskaři?
Co vy na to, naši spokojení, ale zparchantělí nepravdaneláskaři?
[1] Karel Havlíček. In: T. G. Masaryk, Karel Havlíček, snahy a tužby politického probuzení
[2] Emil Ludwig, Duch a čin, rozmluvy s Masarykem
