Bravo, Havlíčku Havle!

Nevím, nakolik si to Jaroslav Hutka uvědomoval, když uprostřed největšího temna normalizace zpíval "Havlíčku, Havle": co všechno mají tito dva velikáni českých dějin společného. Určitě netušil, neboť to tehdy ještě tušit nemohl, jak podobný budou mít osud: že se od svých krajanů dočkají ovací i zatracení.

Karel Havlíček Borovský, dle Masaryka "vzor demokratického žurnalisty", také však básník a především neochvějný politický bojovník, člověk slušný i razantní a neústupný, zažil během svého života velké úspěchy i velká zklamání. Když se doba za Bachova absolutismu otočila, zbabělí, nevděční a neprozíraví Češi se k němu otočili zády. Jak píše Petr Hora-Hořejš v Toulkách časko minulostí, když zemřel, zachovali se typicky po česku: "Pohřeb se konal 1. srpna. V dnešní Havlíčkově ulici, odkud smuteční průvod vyšel, se shromáždil tisícihlavý zástup lidí, aby doprovodil rakev až na Olšanský hřbitov, tenkrát vlastně daleko za Prahu. Nenašel se člověk, který by se odvážil rozloučit se zesnulým smutečním proslovem. Nejstatečněji se zachovala Božena Němcová, která Havlíčkovi vložila do sepjatých rukou rozkvetlou mučenku a čelo mu ozdobila vavřínovým věncem."

Václav Havel, kterému bychom měli být dodnes vděčni za jeho stejně neochvějný boj proti stalinistickému absolutismu a měli bychom do dodnes když ne oslavovat (to by si jistě nepřál), tak si ho za to alespoň vážit, dopadl téměř stejně.

Naštěstí ještě žije, naštěstí nám ještě může pomoci, byť třeba jen tím, že se občas ozve. Naposledy, včera nám přichystal volební program své imaginární strany. A připomněl nám Stranu zelených a Šimona Pánka.