Boj poznání a víry (12 - 14)

Prvním tradicí doloženým židovským vůdcem-prorokem byl Abrahám (Vznešený otec). Žil přibližně dva tisíce let před Kristem, v končící době bronzové. Stejně jako bezpočet předchozích i pozdějších proroků odvozoval své poslání od boha. Nad ostatní proroky vynikl tím, že údajně uzavřel smlouvu s (jediným) Bohem, která Židům zajistila životní prostor a učinila je vyvoleným národem. Získal tak jejich přízeň, vytvořil však tím i slepou uličku, která je v následujících tisíciletích stála nezměrné utrpení, neboť je oddělila od jiných národů a jejich náboženství omezila na nemisijní.

Židé tehdy ještě nebyli intelektově nadřazeným národem či rasou. Od jiných semitů se nelišili ničím jiným než vírou.

13

Bůh se vůči Abrahámovi a Abrahám vůči „svému“ lidu ukázali jako typičtí tehdejší vládci, to je jako autokraté vyžadující bezpodmínečnou poslušnost. Bůh žádal po Abrahámovi, aby mu obětoval svého syna, Abrahám žádal po Židech, aby obětovali svou soudnost a přijali rozpor, že dobrotivý Bůh je podporuje a ochraňuje a současně i trestá a poškozuje.

Židé to vyřešili to jen zdánlivě. Když se jim dařilo, boha oslavovali, když se jim nedařilo, svalovali vinu na sebe a káli se. Nevadilo jim ani, že Spravedlivý trestá mnohdy spíše nevinné než vinné.

Jedním z mála, kdo stejně jako kdysi před ním údajní Eva s Adamem projevili přirozenou lidskou zvídavost a kousli do (proč zakázaného?) ovoce poznání, byl bezúhonný Jób. Boha, kterého oslovoval jako Všemocného, se zeptal: „K čemu je Ti dobré, že mne týráš? Zprotivil se Ti výtvor Tvých rukou, že dáváš zářit záměrům svévolníků? Cožpak máš tělesné oči? Což se díváš stejně jako člověk?“

(Jak a proč se Židé později vyvinuli v nadřazenou rasu, lze dnes pouze odhadovat, neboť možných nebo pravděpodobných příčin bylo mnoho. Zřejmě tomu napomohlo, že do diaspory, například do Babylónu, bývala vyháněna jejich elita, kdežto ostatní obyvatelstvo zůstávalo a postupně splynulo s jinými kmeny či národy. U Židů také bývalo obvyklé, že nejvíc dětí měli ti nejschopnější, ať již proto, že se většinou domohli největšího majetku nebo proto, že byli hmotně podporováni ostatními. Další příčinou mohla být jejich košer strava a zejména, že si vždy udržovali mimořádnou vzdělanost a rozvíjeli tím své duševní schopnosti, což se v průběhu tisíciletí geneticky zakódovalo. Je také pravděpodobné, že pronásledování častěji unikali inteligentnější jedinci než jedinci méně inteligentní a že díky němu si Židé navíc vypěstovali i neobyčejnou schopnost přežít, udržet se a u mnohých i prosazovat se.)

14

Podobným absolutistou jako Abrahám byl Mojžíš, žijící ve třináctém století před Kristem. Stejně jako on promítal lidské potřeby a představy do nadpozemských sfér a svou moc zakládal na božích ustanoveních. Proto je v Desateru účelový příkaz: „Nebudeš mít jiného Boha mimo mne!“

Jedním z prvních židovských myslitelů, kteří dospěli k poznání, že všichni starozákonní proroci byli přinejmenším problematičtí, byl Maimonidés, žijící ve dvanáctém století po Kristu. Netýkalo se to ovšem Mojžíše, který podle něj měl jako jediný přímý kontakt s bohem. Maimonidés byl nedůsledný i v chápání věcných rozporů obsažených v Bibli. Zastával názor, že vše, co je v Bibli nepochopitelné a nepřijatelné, je třeba pojímat alegoricky.

Kdyby byl důslednější, dopadl by asi jako o pět století později žijící filosof a teolog Baruch Spinoza (autor výroku, že svoboda je poznaná nutnost), který byl židovskou náboženskou obcí za svůj panteismus (chápání boha jako obsaženého ve všem), odmítnutí Bible a všech starých proroků proklet a exkomunikován.