Anna Šabatová a lepší zítřky

Začnu tím horším, ale snad se propracuji k čemusi lepšímu. Kandidátku na obmudsmana Annu Šabatovu znám, stejně jako celou její rodinu; částečně od dětství, lépe od studentských let. K Anně jsem měl vždy dvojaký postoj. Na jedné straně jsem si vážil její mimořádné inteligence, na druhé straně mi vadila...

Dětsví jsem jí nezáviděl. Oba její rodiče, vyhranění komunisté, byli příliš zaměstnáni budováním kariéry a "lepších zítřků", takže na své děti neměli dostatek času. Vychovávali je nestandardních podmínkách a chtě nechtě s nimi manipulovali. Proto ze všech tří dětí vyrostli, mírně řečeno, složití jedinci. Všechny je například celoživotně provázely nezdary v manželském životě. Anna, podle zákona vrána k vráně sedá, si vzala Petra Uhla, sice vzácného a angažovaného člověka, též však "magora", který se dodnes nestydí hlásit se k trockismu.

Nejlépe jsem znal jejího otce Jaroslava Šabatu, známého politka Pražského jara, do té doby s poněkud temnou minulostí, potom čelního teoretika a exponenta Charty 77. Jako student, přestože "buržoasní dítě", jsem podlehl jeho charismatu. Mimo jiné jsem ho považoval za snad nejchytřejšího člověka, jakého jsem osobně poznal. I zde však byla z mé strany odpočátku jistá dvojakost a pochybnosti. Definitivně jsem se z jeho vlivu vymanil vlastně až před nedávnem (viz můj blog Dvě polemiky s J. Šabatou a M. Uhdem o komunismu a Kunderovi).

Zatímco můj vztah k Jaroslavu Šabatovi se v průběhu let zhoršoval, k Anně tomu bylo naopak. Poté, co odešla z Brna, jsem ji ovšem mohl sledovat jen na dálku, dle zpráv z médií apod. Naposledy jsme se viděli při náhodném setkáni v Praze někdy na přelomu sedmedástých a osmdesátých let. Velmi se tehdy (dobrá duše) k mně hlásila a zvala mne k nim na návštěvu. Já jsem se tehdy tvářil zřejmě podivně, protože jsem všechny chartisty považoval tak trochu za blázny. Což si dodnes vyčítám. (Že všechny.)

Dostávám se tím k jádru problému. Je sice víceméně neřešitelný, může však mít některé jednoznačné konce. Jak se změnil můj náhled na jedince-idealisty, kteří jsou pro svou pravdu ochotni nastavit svou kůži! Zatímco na komunismus nahlížím stále negativněji, vidění idealistů, Annou Šabatovou počínaje a Václavem Havlem konče, se mi stává čím dál složitějším. Soudím, odhaduji jednak podle toho, jak jsou stateční, jednak a hlavně podle toho, do jaké míry se mýlí či nemýlí.

Za "Aničku" nemohu přímo mluvit. Nikdo mi ovšem nevezme, že využila všechno kritické myšlení, které dostala při narození do vínku, doučila se mu od rodičů a na filozofické fakultě, především však "na životě", a řekla si: "opusťme ideologický balast a dělejme hlavně to, co je prokazatelně dobré". Myslím, že když se dnes ohlédne, přes veškeré dávné problémy a omyly se za sebe nemusí stydět. Pokud se někdo má stydět, tak většina z nás ostatních.

Je podle mne jednoznačně nejlepší kandidátkou na ombudsmana: je "prověřená" ledem i ohněm. Má charakter, zkušenosti, výsledky, mezinárodní uznání...

Že je doleva? Jak si troufám ji znát, zde její jasné myšlení, mimo jiné proto, že se bude týkat konkrétních věcí, zůstane čisté. Vívelmi dobře, co je to pozitivismus a co je na něm pozitivní.

Práce ombudsmana ostatně je, nebo by měla být, apolitická. A pokud přece jen zavání politikou, není to, jesltiže se člověk zastává ustrkovaných - obvykle méně majetných - samo o sobě alespoň nepatrně "levé"? Není i v tomto ohledu Anna Šabatová bez konkurence?

Není bojovníkem, který se bude drát za naše skutečně lepší zítřky? Neměla by být práce ombudsmana vyhrazena pouze idealistům?