75. let od úmrtí T. G. M.

"Věčný Masaryk" je název jednoho z nejlepších esejů Karla Čapka. Francouzský ministerský předseda Léon Blum o Masarykovi v roce 1937 napsal: "Milován a ctěn víc než kterýkoli autokrat, nechtěl být nikdy víc než první občan mezi rovnými. Jeho autorita ve vlastním národě byla nesmírná, ale nevyplývala ani z jeho všemohoucnosti, které by se zmocnil, ani ze strachu, který by naháněl; jejím zdrojem byla vděčnost, důvěra a láska. Proto se všichni demokraté celého světa obdivovali jeho dílu, ctili jeho jméno a posilovali se jeho příkladem." Michael Hainish, v letech 1920-1929 rakouský prezident, prohlásil: „Masaryk byl nejlepší Evropan, jakého jsem kdy potkal.“

Milan Machovec, spolu s Janem Patočkou nejvýznamnější český filosof druhé poloviny minulého století, v knize Tomáš G. Masaryk vydané v roce 1968 napsal: "Jestliže hráli v dějinách myšlení velkou roli i ti, kteří vůbec nepsali (Konfucius, Ježíš, Sókrates), proč by u těch píšících mělo jejich psané slovo být jediným uznatelným klíčem k jejich existenci? Což když až někdo jiný později vysloví pojmově jasně, oč vlastně šlo již dříve? To, čemu se říká moderní doba, zcela nepochybně plně vyzrálo vlastně až mnohem, mnohem později, než když do života vstupoval Masaryk, a to i pokud jde o líc a rub této doby. Vše, co kritizoval, existuje dosud, ale většinou mnohem vyhraněněji."

V roce 1994 prohlásil (tehdy dvaadevadesátiletý) světoznámý filosof Karl R. Popper: "Masarykovo Československo bylo – podle mne nade vší pochybnost – nejotevřenější ze všech společností, které kdy v Evropě spatřily světlo světa." Masaryka považoval spolu s Winstonem Churchillem za největšího politka 20. století. 

V roce  2002 napsal sorbonský profesor, historik Alain Soubigou: "Masaryk měl nadhled těžko srovnatelný s kýmkoli jiným. Srovnatelné příklady dosahují ihned k nejvyšším vrcholům. Goethe? Chateubriand? Darwin? Každý z nich byl příliš výjimečnou osobností, než aby je bylo možno srovnávat. Masaryk však již před rokem 1914 bezesporu dosáhl stejného intelektuálního formátu."

V roce 2004 napsal Václav Havel: "Osud Masarykových pomníků opisuje osud Masarykových idejí: i ony se vynořují, zanořují a opět vynořují, jako by byly zvláštním vegetačním druhem, kterému se daří jen v určitém klimatu, ale který je schopen nepřízeň času a různé pohromy obdivuhodně přežívat kdesi v podzemí, aby při první příležitosti, kdy se klimatické podmínky jen trochu zlepší, vypučel a předvedl svou životaschopnost."

Masaryka lze ve zkratce charakterizovat takto: "vždy demokrat, humanista a realista, vždy svými nepřáteli pronásledovaný, vždy však vítězný". Dokud žil, čněl jako skála, avšak ihned po jeho smrti - jak napsal Zdeněk Mahler v knížce Ano, Masaryk - se "vyvalilo bahno": nacismus, komunismus a postkomunismus. Proto se Masaryk nakonec stal upomlouvaným, uplivaným "zapomenutým prorokem".

Zítra (14. 9.) v 19 hod. bude v pražské Unitarii, Anenská 15 vzpomínkový večer, v němž vystoupí mimo jiné PhDr. Jiřina Šiklová, CSc., Prof. PhDr. Martin Potůček, CSc., MSc. a doc. ThDr. Ivan Štampach. Bude přečten esej mluvčí Charty 2012 Prof. PhDr. Sanislavy Kučeroví, CSc. Zářijové zamyšlení. Zakončen bude křestem knihy Tomáš G. Masaryk, neomodernismus a Charta 2012. Její závěr zní:

"Současný, zejména západní svět se nachází ve stále se prohlubující krizi, na niž upozornil Masaryk již koncem 19. století a na kterou později poukázali i mnozí další myslitelé, kromě jiných Gándhí, Huxley a Lorenz. Tato krize není primárně dána tím, že Západ se stále více odchyluje od křesťanství, ale tím, že za ně jako náhradu dosud nenašel jinou podobně nosnou ideologii. Všechny, i zcela různorodé argumenty podané v této knize ústí v přesvědčení, že Západ se musí vrátit k idejím a vizím, které ho počínaje antikou a raným křesťanstvím formovaly a které mu díky reformaci, osvícenství a modernismu daly jeho duchovní i hmotnou sílu; nesmí se k nim ovšem pouze vracet, musí je rozvíjet a především uvádět v život.                                                                                                                                                                                                        Na reformaci a osvícenství navázaly dva hlavní, navzájem si odporující ideové proudy, realisticko-idealistický a mýticko-materialistický. Oba tyto proudy se postupně odklonily od víry v boha, zatímco však první proud zejména od víry v boha zjeveného, v podobě unitarismu čerpal i z jiných náboženství a připustil i agnosticismus až ateismus, druhý proud víru v boha průběžně nahrazoval ideologiemi, jakými byly liberalismus, marxismus, fašismus, nacismus, nacionalismus a postmodernismus. První proud vyústil v modernismus, druhý proud, počínaje romantismem, v stále se prohlubující dekadenci, v současné době reprezentovanou „novým řádem světa“.

Pro první proud bylo charakteristické, že na jedné straně sledoval odvěkou a víceméně stabilní linii pokroku, na druhé straně se vždy jevil jako revoluční a zesiloval v okamžicích, kdy jednotlivé politické systémy nastolené druhým proudem selhávaly. Příznačné bylo i to, že první proud, tím, jak stále více apeloval na kritický rozum, postupně vždy ztrácel na masové atraktivnosti, kdežto druhý proud se neustále obnovoval, zejména tím, že oslovoval v člověku dodnes převažující archaické složky jeho psychiky a že stavěl na mýtu, že materiální bohatství znamená štěstí. Realisticko-idealistický směr stavěl ‚jen‘ na navzájem propojených základních pilířích pravda–dobro–štěstí. Materiální bohatství považoval za potřebné jen v té míře, aby zajistilo člověku důstojný život a dalo mu podmínky pro pokud možno všestranný osobnostní rozvoj. Rozdíl mezi oběma těmito proudy nebyl vždy viditelný, mimo jiné proto, že též druhý proud mnohdy přicházel s nově oslovujícími, racionálními a nosnými, vždy ovšem přinejmenším mezerovitými idejemi. Každá materialistická ideologie je mýtická, neboť nedoceňuje význam lidského ducha, vyšších idejí, vyšší kultury a kritického rozumu. Druhý proud proto v sobě od počátku nesl zárodky postupné degradace a depravace a jím nastolené režimy se proto udržovaly a prodlužovaly jen pomocí demagogických až nepodložených apologií a jiných prostředků, včetně mocenských. Současná anonymní meritokracie (navzájem propojený ‚triumvirát obchodu, médií a politiky‘) je dokladem pokroku pouze ve smyslu sofi stikovanosti svévole a útlaku.

Ideový primát ‚Masarykovy‘ 1. Československé republiky převzaly v průběhu 20. století evropské sociální státy, koncept sociálně tržní ekonomiky je však nyní oslabený a udržuje se – a se stále většími obtížemi –pouze ve státech severozápadní Evropy. Současný „nový řád světa“ vyvolává zdání, stejně jako všechny dosavadní mýticko-materialistické režimy, že je nepřemožitelný a ‚věčný‘, avšak i on dříve nebo později zanikne.

Vzhledem k tomu, že vývoj lidstva vždy určovaly především ideje, nynější pokrok v myšlení i konání musí dokumentovat neomodernismus a nová víra, jejichž hlavní oporou jsou staletími prověřené pravdy a transkulturálně platná morálka. Z hlediska působení na masy není podstatný rozdíl mezi ideologiemi a náboženstvími, není rozdíl mezi politickými stranami a církvemi. Všechna církevní učení opírající se o zjevení je možno považovat za extrémistická.

Neomodernismus je ideologií etistní demokracie, vycházející z duchovních výdobytků antiky a křesťanství, překonávající je minimalizací mýtů a přijímáním prokazatelně kladných tezí vyslovených jinými ideologiemi a náboženstvími. Proklamuje realisticko-kritické myšlení, integrované polyhistorické vzdělání a politickou a veškerou ostatní občanskou angažovanost. Požaduje vytvoření nově pojatých a nově aspirujících interdisciplinárních společenskovědních oborů, socipatologie, socioterapie a sociopedagogiky, úzce spjatých zejména s ‚masarykovskými‘ obory – s filosofií, etikou, historií, sociologií, psychologií, teorií umění, politologií, pedagogikou a religionistikou.

Nová víra vychází z unitářství, v duchu Masarykova „nového náboženství“ však nepřipouští nepřiměřenou toleranci. Je rozšířena o teze jiných světových náboženství. Formuluje nové Desatero."

(Pošli dál...)