Nová pravidla blogu: perex byl zkrácen, takže jsem jej musel překopírovat do textu. Omlouvám se, milým čtenářům.
"Zamyšlení z hor - filozofický traktát o úrazech a bezpečnosti a o zdraví a vůbec o blbostech" Takhle měl znít napis blogu, ale musel jsem to zkrátit. Slova písně, které uvedou moje zamyšlení, úplně přesně nevystihují, úrazy na horách, ale alespoň se pozorný čtenář poučí o bezpečnosti při práci so starú boškú karboškú poškoděnú trošku. Vlastně jsem právě na horách a dokonce jsem se vydal na svah a riskoval jsem úraz, možná úmrtí, abych si starý pitomec udělal dobře. A ta hudba ta mě provázela jako věrný Ahasver.
Emanuel Bacigala z Popradu
vyfasoval karbobrúsku zo skladu
tu starú bošku karbošku poškoděnú trošku
a poď ho rezať zo železa ohradu
už si dněska minul štyry kotúče
co stým robíš Bacigala do puče
teraflexku Narexku ná des to videl v Tescu
šak vedúci ťa z vodováhou utlče
citace: Horkýže Slíže
Jižní Tyrolsko je krásná zem. Plná vína ovoce a usměvavých lidí. Moje žena má ráda hory a hrozně ráda lyžuje. Tedy lyžuje ráda a dobře, to slůvko hrozně zavání neumětelstvím. Moje Barča je dobrý lyžař a rád se na ni dívám. Ladné pohyby a jistota s jakou jezdí mě fascinuje. Jsem jejím opakem, nejen, že ze mě nevyzařuje sluníčko jako z ní, ale jsem rozený nešika. Moje jízda po svahu připomíná kutálející se parní válec. I zvuky jsou podobné. Mě lyžování nedělá dobře, parafrázuji pohádkovou postavu.
Raději zůstávám sám na pokoji a občas vykouknu, když je dobré počasí - když prší. Provazy vody, stékající po silnicích, postavy s deštníky a promrzlí psi. Prostě paráda, tehdy jsem ochoten vystrčit nos. Jistě jste si všimli, že jsme s mojí ženou jako Jin a Jang , jako černá a bílá, jako Slunce a Měsíc. Proto nám to funguje bezvadně. Usměvavé stvoření má na koho svítit a komu rozdávat úsměvy, má se o koho starat a o koho pečovat. A v poslední době už mě ani nebije s dovětkem, že to stejně nemá smysl.
Abych své ženě udělal radost, jezdím na hory s ní. Starám se o pokoj, uklízím, myji nádobí a dělám jí zázemí. Za to si mohu ve volných chvilkách, když holoubci přebírají hrách, dělat co mám rád. Číst si knížky, poslouchat hudbu, sledovat po osmdesáté šesté Hvězdou bránu. Mohu a zhusta to dělám, zpříjemňovat mé ženě chvilky po lyžovačce. Nachystám šampáňko a jahody (stačí zajít za dvanácti měsíčky a poprosit). Žena klepe, abych jí otevřel, pouštím NEW YORK, NEW YORK, otevírám dveře, zátka ze šampíčka střílí do stropu. Barboře svítí oči, "Oslava," volám, "oslava, že se šťastná vracíš!"
Směje se a objímá, cintá si víno za výstřih. Takové jsou chvilky pohody a štěstí, proto jezdím rád na hory se svou ženou. Užívám si jejího štěstí a občas, ale jen občas se v něm trošíčku koupu. Uznáte, že týden štěstí stojí za tu námahu několika hodinového řízení.
Lyže beru poctivě s sebou i boty s vložkou na míru mým platfus nohám, hůlky nezapomínám ani brýle proti slunci a rukavice, jasně i rukavice beru. A potom to celé vybavení nechám celý týden ležet v autě. Lyžování nemám rád. Lyžování mi nedělá dobře, parafrázuji pohádkovou postavu. Když si čtu myslím na moje lyže, jak jim je v autě dobře. Nikdo je netrápí, ani studený sníh, ani krutý a nešikovný pán jim neubližuje, klejíce na svahu. Takže jsme všichni šťastni, moje žena já i moje lyžařská výbava. Vlastně v poslední době vozím lyže mého zetě. Když viděl moje lyže vyjádřil se o nich hodně nelichotivě a vrazil mé ženě jedny ze svých. S těmi se prý bude lyžovat jedna báseň. A tak vozím zeťovy lyže na výlet do hor a zase zpět.
A jak mi bylo letos na horách dobře, chytil mě fantas, že budu taky lyžovat. Slunce po ránu svítilo a já jsem se začal oblékat do lyžařského. Barbora se usmívala, myslila si svoje. Asi se těšila na chvilky v hospůdce u kafíčka nebo vínečka. Na to jsem fakt dobrý, vychutnávat si vínečko, na to jsem kadet. A to nezmění ani horští velikáni. Nasedli jsme do kabinky, aby nás vyvezla nahoru ke sněhu a mrazu. Začínal jsem svého rozhodnutí litovat. První seznámení se svahem bylo fajn: "Na téhle sjezdovce budu lyžovat, ta se mi líbí!" zářil jsem. Zaslechl jsem něco o tom, že to není sjezdovka, ale že jedeme "traversem" k hospodě. Byla to jen přestupní stanice, s děsem v očích jsem se bránil sjíždět další strmý svah k lanovce. Dostal jsem hůlkou po hřbetu, abych neblbl a ťahom dolů. Z terasy u hospůdky se ozval křik: " METODĚJ? Dívejte se kdo tam jede, to je METODĚJ!" Davy lidí se sbíhaly a já si připadal jak blbec a možná jak zrůda v cirkuse pro pobavení diváctva. Další lanovka a už jsme nahoře. Zíral jsem na svahy, v mých očích rostly a zvětšovaly se do obludných rozměrů. "Dobře jsme nahoře, to je fajn, ale jsem zvědav, jak mě dostaneš dolů!?" Teprve teď si žena uvědomila důsledky svých činů. Oči už neměla tak veselé jako dřív a i Dušan nebyl z nejjistějších. Rychle nás vyfotil, abych než se zapleštím na svahu, měl nějaký důkaz mého pobytu na lyžích.
"JEDÚÚÚ první," volám, "počkejte mě dole u hospody!" Kolem mě se mihne Dušan se svým malým synkem a nechávají mě daleko za sebou. Jenom moje starostlivá, sjíždí pomaloučku, aby mě měla v dohledu, kdybych sebou nějak blbě kecnul. Jsem jí vděčný, je ochotná ten svážek, sjíždět tak aby mě měla pod dohledem. Malý Vojta jej považuje za plácek u lesa a neustále otravuje, tati pojďme na černou. Co mě to napadlo, že jsem si radši.... Že Dušanovi ty lyže radši neukradli. Vzpomínám na moji soukromou lýžařskou hymnu od Mládka. Pachtím se dolů, když v tom HOSPODA! To je radosti, boty dolů, milovanou odháním na svah, poroučím si vínko. Sluníčko se v něm jiskří a mě je nádherně. S kamarády si dobíráme sebe i ostatní, smějeme se hloupůstkám a já NEMUSÍM lyžovat. Po obědě jsem se ještě jednou splácal k hospodě a začínal jsem tušit, že může být zle. Nějak se MUSÍM dostat dolů! Barbora je zázrak, pomaloučku se mnou sjíždí celý kopec, vlastně horu. Vzpomínám na švagra, jak se marně snažil zlepšit můj styl. Po půldenním moření sebe i mě, nakonec vyjádřil svoji marnou snahu slovy: "Bože! Metoděju!" Chudák Marek, já jsem ho dobře slyšel co mi říká, já jsem mu dobře rozuměl, já jsem věděl co mám dělat. Ale KURVA JAK? Nožky neposlouchají, říkám jim, pamatujete co říkal Marek? Pamatujeme Osle! Neumíme to! Odpovídají. A tak se blížím na konec svahu a jsem šťastný. Dokázal jsem to, dnes jsem byl lyžařem!
Moje milovaná ženo, máš pravdu lyžování je krásné, když sedím v hospodě. Snad jenom lavina nás ohrožuje. Sluníčko, vínko, milí lidé kolem, jo jóóó. Enom kdyby tam nebyl ten blbý sníh, slunko nesvítilo a trošku jenom trošíčku pršelo. Lyžování nemám rád. Lyžování mi nedělá dobře, parafrázuji pohádkovou postavu.
A že Vám chybí poučení o zacházení s karbobrúskou? Je na konci.
Z Jižních Tyrol Váš
Metoděj Skřeček - mistr zvuku
P.S. poučení o bezpečnosti a zdraví při práci:
vysvetlujte zdrogovanej mláděži
že sa ím něnačíta brúsný kotúč na veži
sa tu s tým trtkáš a trtkáš fur sa tu s tým šmrtkáš
try dni sa tu jebeme a čas beží
A nedrž mi tú karbobrúsku pri uchu
celý život ťa mám vodiť za ruku
zatlačil jak Rambo a kotúč letí stavbou
a vedúcího trafil rovno do krku
a nakonec ještě refrén:
Ja toho Bacigalu zabijem
(8x se opakuje)
citace: Horkýže Slíže
A pak že to není romantický text. Barčo, vzpamatuj se!
