Máte rádi koledy, lidovou hudbu, sborové zpěvy a zvyky našich předků? Já si moc a moc užívám, když se takového bláznovství mohu účastnit. Jenomže letos jsem ochořel, beru antibiotika, potím se jak herec před generálkou na rovníku.
Teď jsem v posteli, čaj mám vypitý, brýle na nose a je mi jakž takž. Když jsem po Silvestru zjistil, že ta náhlá únava není jenom následek nezřízeného pití čaje z předešlého dne, ale opravdová nemoc doprovázená tou děsivou rýmou, bolením hlavy, třeštěním a pocením se, pojala mě hrůza. Budu zvučit Tříkrálové koncerty Levandule. Tu už z mých blogů znáte a víte, že patřím k jednomu z rodinných klanů, které mají tu čest a radost pomáhat či působit na jejich koncertech. Každý z nás jistě zažil skutečnost, že musíte překonat sama sebe a i v nemoci zabrat. Nejsou to většinou žádné dobré zážitky, bývá to prostě jenom splněná povinnost. A když jste k tomu zvukař, který je závislý na dobrém sluchu, ale máte ucpané všechny dutiny, tož to bývá (dámy prominou) porod.
V Čejkovicích v kostele už máme nachystanou techniku, začíná zkouška. Probíhá tak rychle, že nestačím vnímat co se kolem mě děje. Kluci Tom a Filip vyfasovali hendky a musím uznat, že v jejich věku je ovládají líp než mnozí profíci. Možná je to tím, že mě poslouchají, když vysvětluji techniku práce s mikrofonem. Cítím jenom tekoucí pot z čela, zapocené ruce, všechno vlhké a nepříjemné. Pravdou je, že jediné co stojí za to, je hudba. Tři sbory, cimbál, klávesy, zpívající anděl, pardon, Michal Janošek a náš Adam na housle. Ještěže jsem měl před koncertem čas si v klidu propísknout vazbu - tu akustickou. Tu mají zvukaři obzvláště rádi. Ale je tu konec a velký aplaus, ten oprávněně patří Levanduli a jejím hostům. Máme uklizeno, cesta domů je za námi a já si můžu konečně odpočinout.
Ráno je děsivé, zase jsem jak po koťatech a to mě čeká ještě odpolední koncert. V Dolních Bojanovicích je kostelík mnohem menší než v Čejkovicích, takže mám část mikrofonů před aparaturou. Jímá mě hrůza, ten u cimbálu a Michalův bude v pohodě, tam obavy nemám. Ale část sólistů a část mužského sboru musí na boční mikrofony. Nutně potřebuji zvukovou zkoušku, ale ne s muzikanty a zpěváky, potřebuji vědět co mi budou ty mikrofony dělat a jak se budou chovat vůči akustické zpětné vazbě. Ideální by bylo, kdybych ...... ále nechme to, stejně není čas. Před koncertem bude ještě požehnání, takže už nás věřící očima vyhánějí z kostela. Michal si taky potřebuje ještě vyzkoušet jednu písničku, ale musím ho přerušit. Má zoufalé oči, které hovoří a jeho potřebě, ale tu moji chápe taky. Aspoň nahrubo projedu co potřebuji a Michale jeď. Odcházíme do nedaleké hospůdky. Převlékám se do suchého, jsem mokrý tak, že ze sebe nemůžu servat šaty. Teď potřebuji chvilku klidu, naplákám před Sluncetem mého života a oba na mě se Zdenkem hledí, co že to zase brblám.
Začíná koncert, hudba zní jako z partesu. Mám pocit, že se vznáším, sólisti chodí k mikrofonům líp, než jsem mohl doufat. Fejdry pohybuji jenom minimálně. Vlastně tu ani nemusím být, jsem zbytečný a šťastný. Michal zpívá tu s cimbálem tu sám. Prostory chrámu Páně jsou plny jeho hlasu, je mámivý jak zpívá z celého srdce. Je naplněn láskou k hudbě i lidem, kterým zpívá. A se sborem? Nevím jestli kůry andělské v nebi nebyly v tu chvíli plny závisti a zároveň plny radosti z linoucích se tónů. Ženy, muži i dítky odhalovali své duše zpěvem koled. I ti malí chodili k mikrofonu, jakoby mi chtěli udělat radost. "Když si Metošu nemocný a mosíš tu s nama byt, tož ti děláme radosť!" Jako bych je slyšel a Tom s Filipem zrovna tak. Vím, že hendky se pro jejich barvu hlasu moc nehodí, ale jsou pro konferenciéry pohodlné a je jim velmi dobře rozumět. Jsou to malí kluci, starší má snad 13 let, asi nevím. Obdivuji je, mají mikrofony přikované k ústům, při pohybu hlavou jdou s mikrofonem s sebou, nádhera. Jsou krásně slyšet jejich básně, texty a každý vtípek je jasný a srozumitelný. Nehuhňají, hovoří jasným hlasem, rytmus přizpůsobují prostoru i významu slov.
A je tu náš Adam, bere housle do rukou a hraje. V necelých 16ti letech hraje krásně své variace. Housle se rozléhají v klenbách chrámu, klesají k nám každému do srdce. Adam má zavřené oči a hraje, užívá si to. Oči otevírá, zrak sklouzl do partitury a ztratil se. Ty chvíle, když hudba přestane znít jsou dlouhé, předlouhé. V přírodě by v té době vznikly a zanikly celé zvířecí druhy. Každá desetina vteřiny je pro něj jako tisíciletí. Nadechuje se, pokládá šmytec na strunu, jemně se jí dotkne. NIC! Opět se nadechne a začne hrát, zavírá oči a ta hudba je najednou jiná. Před tím hrál šikovný chlapec, teď hraje muž. Muž co ví, co zažil ztrátu, bolest z chyby, co zná naději, ví o svém umění i o nedostatcích. Je to hudba, kterou může zahrát jenom ten co umí a má srdce plné lásky k hudbě a stejně jako Michal před chviličkou, srdce plné lásky k lidem, kterým hraje. Ty chvíle, když hudba přestane znít, jsou chvílemi osamění. Jsme sami se svými vinami, chybami i hloupostmi, které jsme udělali. Zároveň jsou také poučením, probuzením toho lepšího v nás, jsou plné síly a odhodlání, kdy si každý z nás říká, že to vzdát nemůže a nechce. Ty chvíle jsou velmi cenné, pokud v nás probudí naši duši plnou naděje, lásky a víry. Zocelují nás a dělají z chlapců muže. Nevím, jestli se někdy modlíte, ale toto jsou chvíle pravé a upřímné modlitby. Nic nežádáte, dáváte, dáváte lidem radost a pohodu.
Neznám nic krásnějšího na světě než, když se parta lidí rozhodne jenom tak pro radost svou a druhých něco udělat. Ano jistě i pro sebe, ale hlavně pro nás ostatní. Měsíce se schází desítky lidí a dětí. S naší Janou se chystají na koncerty pro ostatní. Tříkrálové koncerty, které jsou oslavou narození děťátka. Jsou také oslavou Boha, i když mnozí z nich nejsou věřící. Jsou oslavou lásky k naší vlasti, naší řeči a hrdosti na díla, která můžeme zpívat. Jenom tak pro radost nás posluchačů, věnují hudbě dlouhé měsíce a hodiny. Pak nastane ta chvíle a oni zpívají a z jejich srdcí k nám plyne proud hudby, zalévá vaše srdce, plní naše duše mírem a láskou.
Zapomínám na to že mi po tvářích stéká pot, že mi ani trackball vlhkem nefunguje, jsem jenom šťastný. Mrkám na mou ženu, usmívám se na ni a ani nedýchám. Z dáli cítím její lásku, je také omámena hudbou a šťastná, že tu mohla být. Těším se na její objetí, ale až doma, až projdu očistou ve sprše.
A vy ostatní co nechodíte na Tříkrálové koncerty, vězte, že o hodně přicházíte, přicházíte o lásku svých bližních, kteří pro vás připravili hody pro srdce i duši.
Metoděj Skřeček - mistr zvuku z Podluží
