Proč nechci být objektivní - pláč hudby.

Dovolte mi moji kolegové, abych se na vás obrátil stran přístupu k našemu zvukařskému řemeslu. Nechci se zde zabývat technickou stránkou věci, ale čistě subjektivním přístupem k práci.

Expozice

Nejdříve mi dovolte, abych vás uvedl do mého textu. Protože se mi nejedná o technickou stránku zvukařiny, nebudu se jí zabývat. Budu pouze na příkladech osvětlovat svůj úhel pohledu. Jedná se tedy spíše o lyrický text nebo možná o filozofický traktát. Jedná si mi především o naši práci, která slouží na poli umění. Z toho je zjevné, že nemusíte reagovat na ty oblasti naší práce, která se uměním nezabývá. Čekám, že váš úhel pohledů bude zhusta jiný než můj, a proto ve vás vyvolá negativní emoce. Doufám, že chápete, že dávám své já v plen naší zvukařské obci, abych vyprovokoval debatu o podstatě naší práce a o tom, zda je zvukař nedílnou součástí uměleckého díla, čili nic.

Kolize

Od odvozených, fantasií nebo konvencí nakupených tvarů, vracíme se k tvarům základním, prostým a účelným, od klamů a lstí k poctivosti a jadrnosti, od falešných ozdob ke struktuře a kostře, od podružného k hlavnímu a prvotnému.

Citace: F. X. Šalda - Ethika dnešní obrody aplikovaného umění

Jako zvukař jsem procházel mnoha obdobími, která mě nějakým způsobem determinovala. Protože jsem rozený technokrat, byl jsem dlouho zastáncem techniky, jako nositele řádu. Používal jsem přemnohá zařízení a software, která mi umožňovala řešit a často i vyřešit problémy skýtající nedokonalé prostory, ale také nedostatky samotné aparatury. Čím více jsem do této problematiky pronikal, tím více jsem propadal skepsi a tím více jsem byl nespokojen s výsledkem mé práce. Až na výjimky, které potvrzují pravidlo, jsem vždy "dokonale" nastavený systém "zboural a postavil" jej podle svého nedokonalého ega.  Protože jsem hledal chybu především v sobě, zval jsem si na pomoc  specialisty, aby mi pomohli odhalit má pochybení. Vždy mi ale gratulovali k dokonalému a zcela vyrovnanému zvuku. Jenomže ač technik, přesto mám široce otevřené srdce, a když "udělám hudbu" formálně dokonalou, ale seberu ji tím sexepíl, pak jsem, mohu-li soudit, zcela zklamal. Místo toho, aby "dokonalý zvuk" hudbu podepřel a postavil ji na pomyslný piedestal dokonalosti, jenom jsem z ní udělal mrtvolný zvukový útvar. Sice s dokonalými parametry, ale zcela neživotný a z mého úhlu pohledu mrtvý. Dlouho jsem sám se sebou bojoval a přesvědčoval se i u kolegů, jestli je můj technicistní přístup správný nebo jestli má pravdu mé podvědomí. Zjišťoval jsem, že je naše zvukařská obec ať už vědomě nebo podvědomě, rozdělena na dvě základní skupiny. Technokraty a patřil jsem k nim i já (genetika chápete - tomu se člověk těžce brání) a ty ostatní, kteří s technikou pracují jako s nástrojem tvorby. Technika je jim pouze pomyslným uhlem výtvarníkovým.

A já ač podstatou technokrat, jsem pochopil, že hudba sama je čistě subjektivní, je subjektivně vytvořena, tryská často z rozervané duše hudebníkovi. Jako taková, pokud má být uměleckým dílem, musí být také čistě subjektivně, duší a srdcem předávána posluchačům, kteří ji musí subjektivně prožít v jednotě s interpretem. Zde není žádné místo pro objektivitu, tato nás odvádí od podstaty hudebního vjemu a prožitku.

Krize

......Jest otázka, která více než všecky jiné sonduje dílo. Jest to otázka, která dobře vržena, jako olovnice dopadne vždy dna. Jest to otázka, kterou dovede vyposlouchat zamyšlené ucho a vycítit měkký hudební hmat nejskrytější zákon, kterým žije umělecké dílo – jeho vnitřní organisaci, vášnivý nebo lenivý oběh jeho krve, sám plamen života, dech a tep, který je rytmuje.......

......Doby, které cení na uměleckém díle výlučně práci nebo převážně práci, jsou nakaženy utilitarismem a jsou v nebezpečí, že ztratí pochopení a smysl umění. Jsou to doby duševně lenivé, doby modloslužebné, úpadkové v pravém a vlastním smyslu slova, doby epigonské, které žijí z impulsů a zárodků dob jiných, dob opravdu tvůrčích, jež jen rozvíjejí, vyssávají, zužívají a rozšlapávají. Stojí na konci staré kulturní řady, neotvírají nové rytmické kolo....

Citace: F. X. Šalda - Umělecký paradox

Jistě jste si moji drazí kolegové všimli, že dělím své myšlenky do částí, které jsem nazval stejně tak, jak je vystavěno klasické antické drama. Ano jsem lump a mizera a dělám vám to schválně. Imaginace, fantazie čtenáře i autora a dvojsmyslnosti mají být spolutvůrcem tohoto textu. A dělám to těžké především stejným technokratům, jakým jsem byl dříve já. Ale v úvodu jsem vás upozornil, že se vlastně jedná o zvukařskou lyriku a tak to snad možná skousnete.

Jsem na koncertu mé oblíbené kapely, přejíždím si v duchu přicházející zvukové vlnoplochy. Jo frontman má dobrý zvuk, ve zvukovém spektru je tam, kde má být. Druhý i třetí hlas stejně tak. A co kopák? Příjemný dobře ozvučený, co bych mu tak vytkl, asi nic a stejně tak i zbytek bicí soupravy. Basa je excelentní, na tu jsem háklivý a kytary a ostatní nástroje? Jo dobrý mix, pěkná barva přiměřený akustický tlak. Fajn koncert, či? Něco mi tam chybí. V duchu dávám pravou ruku před obličej a šustím si prsty. Něco tam není, anebo je tam něčeho příliš. Vlastně je tam příliš všeho, je to formálně dokonalé, ale působí to dojmem za sklem hrající kapely. Chybí tomu šťáva, chybí tomu rozlet jiskřiček nad rozpáleným ohněm, chybí tomu duše, kterou bych si laskal a hýčkal a chybí tomu také srdce, jež by bilo a vzrušeně tlouklo v souladu a souzněním s mým.

Začíná další skladba, je tichá a mámivá. Najednou se přede mnou rozestupuje pomyslná skleněná stěna. Zpěvák mi dýchá do tváře, moje duše jásá s jeho srdcem v jednotě. Najednou je to živé a plné lásky, nenávisti, bolesti a touhy. To jsem já co žiji s kapelou v jednotě, tento okamžik a tento čas prožíváme ruku v ruce, srdce se srdcem a naše duše jsou nad námi a jsou plny štěstí. Jak se přidávají jednotlivé nástroje, pomaloučku se pomyslná stěna uzavírá a uzavírá a zavírá. Já jsem zde a kapela za skleněnou - nenáviděnou stěnou.

Všechno to pominulo, zbývá mi jenom stesk.

Vím, že každý průměrný zvukař chápe co popisuji. Nechci Vás tím ale hanobit a kritizovat, jenom chci přidat maličkou pochybnost do našich často technicistních srdíček. Zkuste si na mě někdy vzpomenout, zkuste víc než na chviličku otevřít tu pomyslnou skleněnou stěnu bránící dokonalému vjemu, to okno, kterým k nám ostatním vstupuje láska, štěstí a umění.

Peripetie

Není předmětu, hodnoty, bytí: jen hra zbyla a důvtip formy a novost výrazu. Ale hra nese vždy nakonec nudu a smutek. Přechytralost odvedla je od moudrosti. Jejich trestem bývá ten bezútěšný smutek, který padá vždy na ty, kdo si hráli na bohy, ten duši vypíjející smutek, který zasypává každý pramen radosti v srdci jakoby struskami dávno mrtvých světů u těch, kdož hráli se stíny a klamali jimi jiné. Oklamou naposled sebe, neboť stíny stůňou po krvi, a byvše vyvolány z podsvětí, nevrátí se, pokud jí nevypily poslední kapku ze zaklínače.

Citace: F. X. Šalda - Spisovatel, umělec, básník

APAGE SATANAS - slyším mnohé moje kolegy. Ne kluci nemohu ustoupit ze svého postoje a ani z formy, kterou jsem zvolil. Ale ano dávám za pravdu těm z vás, kteří mě zlobně upozorňují, že jsou aparatury, s nimiž nelze zvučit bez předešlé práce systémového inženýra. Fuj to jsou slova nehodící se do lyrických textů, ale filozofický traktát je snad unese?

Hudba patří okamžiku a každý z nás by si měl tuto skutečnost uvědomit. Ten bývá prchavý, pomíjivý, těžce uchopitelný a pro nás často tak krutý. Stojíme za mixážním pultem, neustále něco analyzujeme, nesmíme prošvihnout chvilky našich drobečků hudebních, tu panoráma, tu efektová jednotka, tu nějaký ten jiný čudlíček, jenž musím právě v tento čas otočit zmáčknout nebo jím posunout. A zároveň musíme vnímat celek i detail hudby. V každý okamžik nesmíme opomenout, že publikum je jeden z nás, ten kdo nás hodnotí, ale hlavně prožívá celou produkci s sebou. Měli bychom ctít potřeby interpretů, měli bychom být jejich trabanty a milými společníky. Měli bychom na ně myslit a ulehčovat jim jejich práci. Měli bychom předávat to nejlepší z nich mezi diváctvo. Měli bychom to dělat tak, že nikdo ani nepozná, že tam jsme. Měli bychom být tiší a nepozorovatelní. Náš přínos hudbě je v otevírání pomyslných oken tak, aby byla neviditelná a neslyšitelná. Jsme vždy rámováni technikou, prostorem, hudebníky samotnými, našimi schopnostmi a našimi momentálními stavy. Jsme jenom lidé. Měli bychom to mít na paměti, neměli bychom se chovat povýšeně, ale neměli bychom ustupovat hlouposti a mnohým nesmyslům, které nás trápí a hudbu ničí.

Ale hlavně bychom měli myslit na to, co děláme a proč. Měli bychom myslit na to, čím hudba ve své podstatě je a zda ji tu podstatu, byť v dobré víře, nebereme a neničíme. Živá hudba je svět sám o sobě a my bychom jí měli především umožnit vstupovat do srdcí, duší a citů všech přítomných. Měli bychom velmi dobře vážit na vahách, zda svou činností hudbě prospíváme nebo zda ji ničíme.

 

Katastrofa

Chceme, aby básník dovedl mluviti i tichem, chceme, aby po případě dovedl umlčeti lidi a rozhovořiti studny a prameny noční a pověděti jich monotonním a sladkým jazykem všecko, co jiní nedovedou rétorickými tirádami. Chceme, aby na slovech ležela rosa a vůně samoty a aby šla krásným melodickým rytmem lehce vzneslým, dostupujíc jen na špičky, jako Gracie v Botticelliho Primaveře. Geist der Schwere, poslední ďábel Nietzschův, jest i posledním ďáblem, kterého chce překonávat nové umění.

Citace: F. X. Šalda - Nová krása: Její genese a charakter

Dovolte mi zde parafrázovat text v záhlaví: Chceme, aby zvukař dovedl mluviti i tichem, chceme, aby po případě dovedl umlčeti lidi a rozhovořiti studny a prameny noční a pověděti jich monotonním a sladkým jazykem všecko, co jiní nedovedou... Možná se vám zdá, že jsem to přehnal, ale jsem hluboce přesvědčen, že přesně toto musíme dělat. Jak jsem psal výše, hudba je svět sám o sobě. My jí zhusta bereme to nejcennější čím působí na posluchače - hloubkou studen, pramenů nočních a tichem. Často ano příliš často slyšíme v hudbě formálnost, kterou tam vkládá zvukař svým přístupem. Ničí tak ducha hudby a ničí tak to nejcennější, čím na nás promlouvá. Měli bychom být na sebe velmi ostražití, když pod jakoukoliv záminkou ("technické dokonalosti" nebo nutnosti ochrany našich zařízení a nebo z jiných důvodů, kterých si dovedeme vymyslit) ničíme hloubku studen a nočních pramenů, aniž bychom respektovali ticho. To hudba potřebuje jako chléb sůl, jako naše duše pohlazení našich milých, jako život sám. Není nic radostnějšího a vzácnějšího, když u kolegy měřím 50 dB v tichých pasážích, kdy dech publika stává se interpretem. A až do stovky! Těší se srdíčko kluka vzpomínající zážitek na motorce strýcově, jeli jsme stovkou! Tu cítíme v bránici jak je lechtivá a mámivá, jenže jenom když je doplněna a střídána tichem lesním a tichem dechů lidí kolem nás. Toužím po tom, aby na tónech ležela rosa a vůně samoty a aby šla krásným melodickým rytmem lehce vzneslým, dostupujíc jen na špičky, jako Gracie v Botticelliho Primaveře.

Hudba je dynamická a má hloubku právě takovou, jakou ji dovolíme my, zvukaři. Je to jedna a možná i jediná věc o níž rozhodujeme jenom a právě my. Měli bychom jí hýčkat, měli bychom si jí vážit a měli bychom být ostražití sami na sebe, abychom dynamiku a hloubku hudbě nebrali - to je  a bude vždy především náš hřích!

A několik slov závěrem

A tak vy mí drazí kolegové a hrdinové tohoto času, kteří jste dorazili až sem na sám konec mého textu, zamyslete se. Prosím! Věnujte sami sobě kousek ticha a než začnete zhusta prudce reagovat, vězte, že tento lyrický text vás má, a toužím po tom z celé duše, obrátit k vašemu srdci.

V žádném případě jsem nechtěl na nikoho z nás dštíti síru, oheň a nerudná zatuchlostí páchnoucí slova kritikova. Nešlo mi o kritiku nikoho z vás, šlo mi čistě o to, abych nám všem, mou osobu nevyjímaje, obrátil k zamyšlení. Nic více nic méně.

Proto vás prosím, pošlete mi váš názor na mnou traktované téma - jak a co a proč. Nejlépe také lyrickým textem, nebo mi zcela nelyricky tvrdými slovy řekněte, co si o tom a o mě myslíte. Vím, že mnohým bude FB formátem nedostatečným, pokud tomu tak je, můžete mi napsat na můj email: [e-mail]

Zdraví vás Metoděj Skřeček - lyrik, philosoph a mistr zvuku z Podluží

P.S. Zcela bez souvislosti s předešlým textem: Ten ručník, ten tam fakt je!?!