Ať chci nebo nechci, jsem věřící člověk. Víra je součástí mého já a ta moudrá kniha He Kaine Diatheke se stala součástí mého života.
Včera jsem seděl u stolu, práci jsem měl hotovu a díval jsem se na Slunce mého života, jak trpělivě jedná s lidmi o naší práci, seděla na pravici a po levici pak podobným způsobem jednala i naše kolegyně. Z obou vyzařoval klid a zaujetí pro práci, pochopení vůči vlastníkům nemovitostí, kteří mnohé nechápali. Tak jsme tedy všichni od rána do večera několik dnů vysvětlovali po tisící a páté vše co bylo třeba, aby lidé pochopili co a jak. Pro mě to byla chvíle po ukončení práce. Byla plná usebrání a pohody. Hlavou se mi honily myšlenky, pocity a úvahy jen tak halabala. Vlastně to byla chvíle modlitby, bez velkých slov a gest a frází, jen tak tiše a vlastně beze slov.
Jsem potomek sedláků naší milované Moravy, lidí s láskou k půdě, vlasti, přírodě, která dává i bere. Každý z mých předků měl intenzivní vztah k Bohu, ale je pravda, že jej každý vnímal jinak. Někdo více z hlediska věrouky a jiný srdcem a citem spojeným s přírodou. Přiznám se, já jsem člověk knihy. Bible je mou nejčtenější knihou, dává mi vysvětlení mých vlastních činů i postojů lidí v mé blízkosti. Čerpám z ní poučení a moudrost věků. Skutečností ovšem je, že Novozákonní vyprávění v obrazech je pro naše vnímání světa velmi nezvyklé a mnozí mají tendenci brát slova uvedena v jednotlivých evangeliích doslova. Jenomže jejich dosah je mnohem barvitější a má mnohem více významů a dopadů než prosté vyprávění. Hodně blízké je mi Kristovo: „Kdo jsi bez viny, hoď kamenem.“ Zdá se, že se jedná čistě o jednoduché poučení o našich vlastních chybách a o vinách, které působíme druhým. Ale v těch slovech je i jiná vrstva života: „Vy soudíte podle zdání, já nesoudím nikoho.“
Digitální svět se stal světem, v němž mnozí šíří své úhly pohledu a zhusta jsou plné nenávisti, strachu a zloby. Častým terčem jsou lidé, kteří také patří k nám lidem Knihy, jsou věřící, ale jejich svět je svět Islámu. Pár jsem jich osobně poznal a ať už je pravda o jejich světě jakákoliv, jsem hrdý, že jsem měl tu čest jim být chvíli na blízku.
Třeba jeden takový kamarád pocházející ze Severní Afriky. Úsměv od ucha k uchu, samý žert a srandička. Jednou jsme byli spolu na svatbě. Padlo nejedno decko a z nás se pro ten den stala nerozlučná dvojice, já v Podužáckém kroju, on v obleku s tváří černou jako moje vyšívané boty. A byla by to pouze svatební pitka, kdybych se od kamarádky nedověděl, že tento klučina obětoval skoro všechny peníze, aby v době Arabského jara, nakoupil potraviny, léky a vše možné. Poslal je v kamiónech svým jménem jeho rodině na sever Afriky, aby v těch těžkých dnech přežili válečnou vřavu. Jeho rodina zvící poloviny Podivína, by bez něj nepřežila. Když jsem se ho na to v jedné tiché chvilce zeptal, řekl mi: „Bůh mě obdaroval velkým štěstím, že jsem mohl zachránit moji rodinu.“ Řekl to tiše skromně, nechtěl o svém štěstí ani mluvit. Byl jsem na něj hrdý, na toho kluka s nenápadnou tváří černou jako moje vyšívané boty od kroja.
Prý jsme jiní, prý jsme vyspělejší a naše společnost je mnohem dál než ti přičmoudlí ze Středního východu. V dobách mého mládí jsem chodil do školy s jedním Arabem. Pocházel ze Sýrie, jeho tatínek byl šejk nebo něco takového, prostě elita. Spolužák s námi chodil na pivo, ale moc tomu nedal, mnohem raději s námi mlátil prázdnou slámu, známe to všichni. Jednou se kluci opili víc, než bylo zdrávo a pustili se do něj. Tématem byly tři ženy jeho tatínka, jedna dokonce nezletilá. Bylo na něm vidět, že se ho to hodně dotklo, postavil se na jednu stranu stolu a začal mluvit tichým, ale odhodlaným hlasem. Mluvil o své rodině o jeho mamince první ženě tatínkově. Pronášel ta slova takovým způsobem, že jsme ani nedutali. Během té krátké chvíle jsme pochopili, jak u nich funguje rodina, proč si jeho tatínek, kromě své milované musel vzít i další dvě ženy a jak jeho poslední nezletilou vychovává místo jejích rodičů jeho první žena. V jejich kraji a v jejich kultuře bylo nemyslitelné, že by mohl jenom pomyslet na sex s nezletilou. V jejich kultuře bylo nemyslitelné, mnohé co dnes hlupáci traktují na internetu. Ano jejich svět a kultura je úplně jiná než naše, já pochopil, že je nechci soudit, už vůbec ne podle zdání.
A do třetice, víte, proč často píšu příběhy v trojicích?
Mám hodně kamarádů a mnozí z nich jezdí za obchodem na Střední Východ. Jednou jsme se dostali na jejich obchodní vztahy. Kluci se smáli mým představám o obchodě na Středním Východě, já za malou chvilku pochopil proč. Jsou zástupci velkých nadnárodních firem a obchodují v takových obratech, jejichž objem si ani nedovedu představit. „Chlapi,“ řekl jeden z nich, „já tam nemám ani jednoho obchodního partnera, o němž bych mohl říct, že není můj přítel.“ Ostatní se k němu souhlasně přidali. Vždy když jedou za obchodem, vezou s sebou spoustu dárků pro rodinu jeho obchodního partnera. Jedná se doslova o blbůstky, v korunových hodnotách. Ty dárky jsou jenom symbol, symbol toho, že on ví, že jeho obchodní partner má ženu dvě dcery a jednoho syna. Dárky jsou osobní a vyjadřují znalost jeho rodiny. Prakticky pokaždé jde k nim domů a nezřídka se stane součástí jejich rodinných rituálů. Stejně tak, se k mému příteli chovají i jeho arabští přátelé. Nikdy nezapomenou na narozeniny jeho manželky a jejich dětí, vždy jsou pozornými hosty nebo hostiteli. Když jsem se ptal, co je k tomu vede, bylo mi řečeno, že na Středním Východě v zemích kam moji přátelé jezdí, se obchody uzavírají jenom stiskem ruky. Jistě nadnárodní společnosti vyžadují smlouvy, ale to je pro ně jenom cár papíru, co si mezi sebou dohodnou, to platí a co je na papíře, je jen pro nás, pro zkažené zápaďáky.
Budete namítat, že ne každý jehož vírou je islám, by se pro rodinu obětoval jako můj přítel s tváří černou jako moje boty od kroja a jistě se zhusta stane, že nějaký hulvát zneužije či znásilní nezletilou, a je jistě pravda, že i násilí na ženách je v této kultuře přítomno. A máte také pravdu, že ne každý z nich je poctivý. To je všechno pravda a já to vím. Jenomže v porovnání našeho a jejich světa se zas až tak nelišíme. Bohužel násilí na ženách je v našich severních šířkách velmi časté a zhusta vidím ve svém okolí ženu s černými brýlemi, jak se stydí za večerní manželovu bitku. Bohužel, je u nás také časté zneužívání nezletilých, dokonce příslušníky jejich vlastní rodiny, nahlédněte do statistik, budete zděšení stejně jako já. A o poctivosti v našich končinách ani psát nebudu, nepíšu dnes politickou satiru.
Co mě ovšem hodně děsí, je neustále stupňovaná nenávistná propaganda, na niž rádi naskakují mnozí naši spoluobčané. Jakoby neznali Novozákonní Kristovo: „Kdo jsi bez viny, hoď kamenem“ a „Vy soudíte podle zdání, já nesoudím nikoho.“ Soudit lidi bez znalostí a souvislostí je jednoduché, napíšu hovadinu a ona se zhusta ujme. A už se žene zcela nesmyslná nenávistná debata, bez ohledu na náš vlastní zaneřáděný chlév před našim prahem.
A tak tu sedím, ucaprtaný za poslední náročné dny a píšu texty. O nás lidech bez ohledu na to odkud jsme, zdali máme tvář jako moje černé boty od kroja, či jsme snědý bílý nebo modrý. Je jenom na nás jestli budeme přemýšlet nad našimi skutky, zda-li chceme házet kameny, jako starověcí zákoníci a farizeové nebo budeme přemýšlet o tom co se kolem nás děje. A budeme si dělat závěry ne podle hesel a nebudeme soudit podle zdání, ale podle alespoň trochu relevantních informacích. Jsem a vždy budu hrdý na mého spolužáka, s ním se dnes již těžko potkám. Ale s mým přítelem s tím klukem s nenápadnou tváří černou jako moje vyšívané boty od kroja, s tím se snad, dá-li Bůh, někde u pivka zase potkám.
Vidím před sebou obě dívky vlastně ženy, jak milují svoji práci, byť jsou také velmi unavené. Pomalu končíme, balíme své vybavení. Ta chvilka je chvilka Boží a já si ji užívám, ona vlastně právě končí.
Byl bych velmi šťastný, kdybychom více přemýšleli o tom, co a proč říkáme a komu a proč ubližujeme.
Mějte se všichni krásně.
Zdraví vás Metoděj Skřeček - mistr zvuku
P.S.
Myslím, že oprávněná kritika neřádů je nutná, ale měla by vycházet alespoň z části ze znalosti souvislostí ať už historických či současných a ve vztahu a souvislostech s místem, o němž píšeme. Je jistě obrovský rozdíl mezi lidmi žijící v Severní Africe na vesnici a ve městech, je obrovský rozdíl mezi lidmi z Libie či Iráku, Iránu nebo v království Saudů. Když vidím na FB nakresleného rytíře s Českou pavézou a přiblblým textem o záchraně našich tradic, nestačím se divit. Ten rytíř je ve zbroji Rytířů Německého řádu – tito mají být našimi zachránci? Nebo je hlupákem autor rádoby vlastenecké kresby, aniž by cokoliv tušil. A o debilitou vonící texty o Templářích? Než reagovat, raději se zasmát hlupáku, který netuší, o čem ten řád byl. O tom všem jsem nepsal, stejně tak, jak jsem nepsal o imigrační politice. To není téma mého blogu, je jím hrdost na lidi, bez ohledu na víru, na barvu pleti, náboženství a společnost. Je o hrdosti nad těmi poctivými, pracovitými a těmi co nesoudí podle zdání.
