Každý má svůj domov a každý prožívá svůj život jinak. Noky s vajcama jsou naše jídlo od dětství. Milujeme ho a je to pro nás symbolem domova.
Včera jsem jel za mým kamarádem Filipem. On patří mezi tu část populace, která má mnohé názory jiné než já. Nevím, jestli to tak chci formulovat, ale říká, že jsem jeho nejmilejší sluníčkář. Jsem pravičák duší i srdcem a jsem přesvědčen, že to nejdůležitější v životě je rodina a ta je základem naší společnosti. V tom se s Filipem určitě shodneme. V jiných otázkách se přeme, hádáme, diskutujeme a často spolu nesouhlasíme. Hádáme se a máme své názory, které vychází z jiných životních skutečností. Možná i proto ho mám rád, protože mě dokáže vyslechnout, dokáže zapomenout na svá stigmata. Jsme každý jiný a to nás k sobě poutá. Chápeme, že jiný názor neznamená, že se nemůžeme na sebe usmívat a nechat toho druhého ve svých společenských bublinách.
Seděli jsme u kávy a probíhala divoká diskuze, když přišla jeho žena. Vím, že nejsem z těch, kteří by dokázali přeskočit svůj stín, ale mohu říct, že od samého počátku byla blízká mému srdci. Jo, možná bych to neměl takhle otevřeně psát. A ano děfčita z Ruska je úžasnou osobou, s níž jsme dokázali souznít od samého počátku. Jsem rád, že jsem ji poznal a jistě se nepotkáváme naposled. Víte je to vlastně taková moje omluva všem Rusům. Vždy jsem chápal, že naše bolesti a rány v srdci od roku 1968 nám nezpůsobili jednotliví Rusové, ale režim, na němž neměli prakticky žádný podíl. Věděl jsem, že slučovat své osobní pocity s konkrétními osobami je špatné a věděl jsem, že můj postoj k jejich národu není správný. A až včera se mi to spojilo, úžasná mamina, srdečná ženská, obyčejný člověk je to co bychom měli vidět především. Měli bychom vidět toho nejmenšího z nás, jak říká Kristus. A měli bychom zapomenout na svá ega a měli bychom s lidmi hovořit, diskutovat a třeba spolu nesouhlasit. Vrátil jsem se domů dost pozdě, s tím nejlepším pocitem v duši. Strávil jsem část dne s člověkem, který má se mnou hodně společného a s nímž v mnohém nemohu nikdy souhlasit, ale přesto nebo právě proto mi s ním a jeho ženou bylo krásně.
Dnešní den jsem strávil s Pavlem. Je to můj kamarád už pár let. Potřeboval jsem od něj nějakou práci a tak jsme se vydali do města Brna na obhlídku jednoho bytu. Pak jsme se zasekli u mě na decko a pokračovali u něj ve sklepě. Jsou chvilky, kdy nejste s kamarádem sami, je s vámi i On. Nevím jak to popsat, ale naše v mnohém jiné názory se stávaly názory společnými, kdy jsme v košatém rozhovoru nechtěli skončit. Jsou to chvíle poznání, chvíle kdy se váš blízký druh stává bližším. Nemohu říci, že jsme se ve všem shodli, ale to nejdůležitější mezi námi rezonovalo. Byla to láska k našim blízkým, láska k lidem kolem nás, láska k vínu a láska, která nás činí lepšími. Jasně že máme každý svůj svět a každý jsme jiný a ano i věk zde hraje svoji roli, ale spojuje nás, tak jako mě s Filipem schopnost empatie. Schopnost a chuť pochopit toho druhého. Byť by se mi mnohé nelíbilo, jako některé Filipovy postoje. V životě přeci není důležité, jestli mám svou pravdu a dokážu ji vnutit ostatním. V životě je důležité s lidmi ve svém okolí hovořit a chápat je.
Tyto dva zážitky dnes píšu do svého blogu záměrně. Mám pocit, že nejsme schopni naslouchat, že nejsme schopni vnímat zpětnou vazbu (že kolegové zvukaři) od lidí kolem nás.
Myslím si, že bychom se měli nad sebou hluboce zamyslet. Měli bychom vidět lidi kolem nás v souvislostech jejich životů a v souvislostech dnešních dní.
Rozhodně bychom neměli vynášet ukvapené soudy. Vy soudíte podle zdání, já nesoudím nikoho, říkal Ježíš Kristus. Možná bychom měli přestat soudit a měli bychom se více naslouchat, raději si spolu dát decko a pochopit toho druhého.
Noky s vajcama je naše milované jídlo z dětství. Máme jej zakódováno v duších až do morků našich kostí. Jsme součástí generací, které následujeme, generací moudrých mužů a žen. Vajca s nokama a podivínský salát nemůžete všichni znát, ale každý máte své zkušenosti z dětství a na nich bychom měli stavět naše životy. A uvědomme si, že ty rozdíly mezi námi by nás měli spojovat a měly by vytvářet tmel, jenž spojí náš národ do let budoucích.
Čekají nás roky nevlídné a právě proto bychom měli spolu hovořit a dávat si decko i s lidmi, jejichž názor je jiný než náš.
Tak Filipe, Pavle i vy ostatní zkuste se zamyslet nad dnešními dny, zkuste se zamyslet nad smyslem života a zkuste se zamyslet nad svým životem a svými postoji. A až to uděláte, napište mi, dáme si spolu decko a ……
Metoděj Skřeček - mistr zvuku Jižní Moravy
