Občas se každému z nás stane, že se na nás od rána valí samé Jobovy zvěsti. Prostě den blbec, říkáme si.
Na co jsem ten den sáhl, to se pomrvilo a k poledni mi bylo do pláče. Jistě, chlapi nebrečí jak baby, ale někdy by fakt měli. Při každém zazvonění telefonu se mi ježily chlupy, co zas bude. A bylo hůř. Kolegové nestíhali, investoři a naši obchodní partneři měli pocit, že se naše zakázky hroutí a dávali nám to najevo. Objektivně vzato, jsme na tom tak špatně nebyli, některé práce jsme měli hotové v předstihu, jenže tehdy se zbláznil svět. Erupce na Slunci již odezněly a tak jsem přemýšlel, co se to vlastně děje. V národě byla hrozná nervozita, politická scéna už ani nebyla jak na houpačce, naši vůdcové normálně zešíleli a veřejně se tím chlubili. Říkal jsem si, že bude nejrozumnější zalézt do peřin a tvářit se, že neexistuju. Moje milovaná zuřila nad počítačem a neustále jsem slyšel výkřiky: "Co se to dnes děje, zas to spadlo, vykašlu se na to. Kopnu do toho, už zas padá!" Kdyby to slyšel Velký Bill, červenal by se jako nakousnuté jablíčko.
Když jsme skončili v práci, hrnul jsem se do obýváku. Svítilo jarní slunce, bylo krásně teplo a moje láska projevila přání trávit odpoledne na zahradě. Moc se mi po tom ubíjejícím dnu nechtělo, ale řekl jsem si, že jí udělám radost. Vklouzl jsem do sklípku a vybral archivek, nalil a čekal na ženu. Horníček měl pravdu, zase hrála na housle. Nevím, jak to naše ženy dělají, ale každá má svoje housle a dráždí nás, asi aby nás učili trpělivosti. Ten den jsem ji, ale neosvědčil, vybuchl jsem jak sopka v Pompejích. Protože byla neznámo kde, zuřivě jsem procházel zahradou a chystal si, co jí od plic řeknu. Chodníček mě zavedl pod jarní rozkvetlou meruňku.
Najednou se stal zázrak, s její omamnou vůní se mi na ramenou usadil anděl a křídly mě jemně hladil po tvářích. Zatočil se se mnou celý svět. To vám byla krása. Nemohl jsem se toho nabažit, Slunce prosvítalo mezi drobnými kvítky, smálo se a blikotalo světýlky. Cítil jsem tu sladko bolnou vůni, která vás naplní celého a ukapává vám do duše. Anděl nade mnou byl také šťastný a dával to znát, hladil mě a laskal a zpíval mi něžným hlasem o krásách života, o tom, že si jej dostatečně nevážíme, že jsme zbytečně smutní a zlí na druhé i na sebe. Že je v nás málo lásky a že ji neumíme rozdávat druhým. Jeho hlas sílil a slábl, vzdaloval se a přibližoval, byl hebký a byla ho plná zahrada. V té chvíli se až dech tajil, vzal jsem do rukou větévku s meruňkovými květy, laskal je a voněl k nim. Ty jsi mi, milý strome obrátil život na ruby. Tvoje krásná vůně mi otevřela oči a přivolala anděla. Všiml si, že na něj myslím, vznesl se a na tvářích jsem cítil vánek rajského dechu plynoucí od jeho křídel, usmíval se. Už mě nepotřebuješ, jdi - říká mi.
Běžel jsem do domu, vzal jsem ženu a táhl ji ke stromu. Divila se co se děje, ale ona také ví, jak meruňky kvetou a sladce voní. Pod stromem jsem ji objal a hladil. Voněli jsme ke květům láskyplného stromu, sáli jsme jejich vůni plnými doušky. Svět se změnil, zkrásněl. Časné březnové jaro, květy meruněk, zářící Slunce, jeho paprsky a doznívající smích andělův, nás změnili. Vzpomněli jsme si, na svá lepší já, vzpomněli jsme si na všechno, co nás spojuje a co nás činí silnými a šťastnými. Ta krátká chvíle proslunila, zdálo se zkažený den.
Jeden můj kamarád si stěžoval na celý svět a na facebooku na konec napsal: Kdo to všechno zakáže?
Smál jsem se tomu a napsal mu, že to klidně všechno zakážu, ale něco bych, mít tu moc, naopak každému z vás poručil. Na všechno zapomeňte, zavřete krám a vaše byty nechte sousedům, obejměte svoje lásky a přijeďte k nám na Moravu, když kvetou meruňky. Je to, věřte mi, to nejdůležitější co potřebujete. Jak často vám na ramenou sedí andělé? Pod tím krásným stromem se vám to určitě stane. Každý z nás občas potřebuje svého anděla na ramenou a touží po jeho něžných perutích. Ne neuvědomujete si to tak, jak jsem si to neuvědomoval já sám. Pochopil jsem to, až jsem ho ucítil a až mi řekl, že se chodí kochat vůní meruňkových květů. Říkal mi, že jsou andělé smutní a osamělí, že jim chybí lidé. Chybí jim ti, kteří touží po kráse a po klidu v duši. Stěžoval si na dnešní svět, kdy zapomínáme jeden na druhého, natož abychom mysleli na anděly. Jenže lidé bez andělů jsou prázdní a zoufalí a smutní. Ze svého smutku jsou zlí a z toho nešťastní. Lidé často neví, co jim chybí, i když je to tak prosté.
Naše společnost se zbavila svých kořenů, zapomněli jsme, kdo byli naši předkové, jak mysleli a co cítili. Nepřevzali jsme od nich způsob života a našli jsme si jiný. Není v něm místo na sepětí rodin a na Boha a anděly jsme vypudili na periferii do ztracené zóny zapomnění. Máme pocit, že se svět točí kolem nás. Nechápeme, že lidé potřebují šťastné lidi kolem sebe, jenom potom budou šťastní. Neumíme rozdávat radost svému okolí a toužíme jenom přijímat. Milovat svého blízkého, neznamená provozovat s ním nevázaný sex. Znamená to, dám mu pocit svobody a vidět v jeho očích radost a souznění s vámi. Znamená to, že se k nám náš milovaný touží vrátit i z toho nejveselejšího večírku, aby nám předal všechnu tu radost, kterou tam načerpal. Touží udělat vás šťastným.
Proto vás všechny zvu na Moravu, pod rozkvetlý strom vonící meruňkovými květy, snad jako já prozřete a ucítíte osamělého anděla, jako jsem ho našel já.
Metoděj Skřeček - mistr zvuku
z provoněné Jižní Moravy
http://www.dobre-ozvuceni.cz/
