Nová pravidla blogu: perex byl zkrácen, takže jsem jej musel překopírovat do textu. Omlouvám se, milým čtenářům.
Život je obehraná deska - těší nás, někdy moří a ubíjí, někdy je krásný. Dnes je smutný, loučím se se Světluší, jak jsem jí rád říkával. Anebo „Tetinko!“, vykřikl jsem s úsměvem, když jsem ji potkal ve společnosti. Zasvítily jí oči, přijala nahrávku na vtip a smála se na mě: "Meto, ty jsi hrozná potvora, teď vypadám jak stará baba!"
Byla jenom o čtyři roky starší než já a já jsem ji bral jako starší a moudřejší sestru. Když jsme byli děti, rádi jsme se pošťuchovali, řádili a lumpačili. Babička prostě někdy musela ztratit nervy a snažila se nás po právu vyplatit. Vždy jsme se uchylovali prababičce mezi sukně, kde jsme hledali a nalézali ochranu. „Bože, Fanko“ volávala prababička na babičku Františku, „dyť sú to děcka, nech ich! Byť ráda, že zlobijú, aspoň víš, že sú zdraví!“ A my jsme často bývali zdraví až moc. Tehdy jsem nevěděl, že je Světluše stejná jako prababička. Můj otec říkával o Světlance, že je po prababičce. „Byla to Svatá žena a Světlana je po ní“ dodával ve chvílích vzpomínání na doby minulé. Potutelně pokukoval po mamince, ale mamka nic. Byla ráda, že chválí její sestru.
Jak jsme stárli a nabírali rozum, stala se Světlanka mým vzorem. Obdivoval jsem její cit pro ruční práce. Uměla si ušít úžasné věci a vypadala v nich jako bohyně. Ale myslela i na mě, koupil jsem si látku podle její rady a kalhoty do zvonu byly na světě. Bederní, vypasované až ke kolenům a od kolen široké jako rodné lány. Boty nesměly být vidět, přesně jako od Beatles ve Žluté ponorce. Rychle jsem pochopil, že se musím naučit chodit tak, jak mi kalhoty dovolí. Dodržovat rytmus chůze podle kalhot byl základ, jinak bych spadl a nabil si čenich. Honil jsem v nich vodu, takové kalhoty nikdo neměl. Býval jsem středobodem pozornosti, každý tehdy nosil modré rifle jako dělník na divokém západě. Jenom já jsem byl jiný, pohupoval jsem se v rytmu, který určovaly kalhoty, a postupně mi docházelo, jaký dar jsem od ní dostal. Kalhoty byly darem svobody rozhodnout se pro svůj sen a pak s ním souznít. Později mi jsem si uvědomil, že se moje kalhoty do zvonu staly symbolem, který nosím v srdci dodnes.
Už jako dítě jsem viděl u mých prarodičů jejich lásku. Dědeček babičku miloval, ale nebyla to jenom láska, kterou jsem cítil. Bylo to souznění dvou srdcí. Láska sama nám nestačí, musíme milovaného přijmout do svého srdce, pak dojde láska naplnění.
Jako mladý kluk jsem dostal dva velké dary od své rodiny - od dědečka lásku ke své milované a od Světlanky kalhoty do zvonu, jako symbol souznění se svým snem. Později, už jako ženatý mladý muž, jsem dostal třetí dar, vlastně to bylo vyznamenání. V té době jsem se se svou mladou rodinou nastěhoval do rodných Bořetic do nového bytu. Opět jsem se se Světluší začal sekávat častěji, tentokrát už i s jejími věrnými družkami. Triumvirát Zemča, Jiřka a Světlanka nás s Barčetem zval na různé merendy. Sedávali jsme spolu, popíjeli, zpívali a užívali si života, probrali jsme vše a všechny a na nikom nezůstala nit suchá. Prožili jsme s nimi mnoho radosti a tuny smíchu. Moje tetinka mě „vychovávala“ jako imaginární starší sestra neustále. Nabádala mě podle rodinného vzoru k lásce a oddanosti k mé ženě i rodině. Jenomže občas nepadalo slovo na úrodnou půdu a pak jsem slyšíval: „Meto, ty jedna potvoro, cos to zas udělal Barborce, ále co po tobě možu chcet, vždyť si ENOM CHLAP!“ Tak jsem byl přičleněn k ENOM CHLAPŮM, stejně jako jimi byli manželé jejich triumvirátu a ostatní nehodná mužská zvěř. Všechna ta laskavá „ocenění“ jsem přijímal s hrdostí a smíchem. Až jednou…
Ráno v pět mě probudil zuřivě zvonící telefon. „Ahoj Mety,“ zněla na druhém konci drátu Světlanka potutelně, „promiň, ale já jsem se tě chtěla zeptat, jestli se ti spí dobře. Jestli se zbytečně nebudíš, abys byl ráno odpočatý.“ V dálce jsem slyšel smích Janin a Jiřčin. Moje reakce byla nechápavá, až mi to všechno najednou došlo. JÁ jsem ten ENOM CHLAP, kterému je možno zavolat ráno v pět, zasmát se s ním nad dobře míněným vtipem. Rozřehtal jsem se se Světlankou a jejími veselými družkami. Dostal jsem nejvyšší vyznamenání jejich triumvirátu, já jsem se stal taky TEN JEJICH ENOM CHLAP. Takového vyznamenání si vážím až do dnešních dní a budu si ho vážit navždy. Byl to doplněk k tehdy již pouze v srdci nošeným kalhotám do zvonu. Ano, i já se dokážu zasmát sám sobě a se svými drahými, i když je to třeba ráno v pět.
Život s kalhotami do zvonu uloženými v srdci, láskou převzatou od dědečka a vyznamenáním od triumvirátu by byl tak snadný, kdybych se vždy a poctivě držel jejich odkazu. Vždy, když bylo moje rozhodnutí v souladu s těmito dary, bylo to rozhodnutí dobré a přečkalo roky. Když jsem jednal jinak…
Dnes je mi smutno, Světlanka už mi nikdy nezavolá a to ani ráno v pět. Je tma, slunce ještě nevyšlo a já jsem čekal telefon a na drátě smích. Přemýšlel jsem o posledních rodinných zprávách, které mi volal Svaťa. Světlančin ENOM CHLAP, chce jenom malý obřad s rodinou. Jejich syn si vymohl, že na obřad mohou alespoň Světlančini sourozenci. Laďovo rozhodnutí chápu a rozumím mu. Rád bych se sice s tetinkou rozloučil v obřadní síni, ale rozhodnutí jejích blízkých chci respektovat bez výhrad.
Oba spolu prožili roky boje s chorobou, která jim hodně vzala. Zažívali spolu mnoho radostí z dobrých vyhlídek a ještě více zklamání nad prohrami. Poslední měsíce musely být pro Laďu hodně bolestné. Nevím, jestli bych se na jeho místě neuchýlil k zlobě, ke vzteku nad ztrátou milované. Nevím, jestli by mě moje kalhoty do zvonu dokázaly přenést ke smíření a souznění se zlým osudem. Nevím, jak bych se zachoval a co bych v takové chvíli dělal, ale vím, že chci naplnit tři dary, které nosím v srdci.
Chci se usmát při vzpomínkách na čas, který jsme spolu se Světluší prožili, a naplnit tak odkaz dědečka o lásce v naší rodině.
Chci vidět v Jiřce a Janě pořád jejich triumvirát a chci být pořád jejich ENOM CHLAP.
Chci v srdci nosit stále její kalhoty do zvonu a souznít se svými sny.
Pro tetinku Meta.
