Každý máme v rodině nějaké ty příběhy a historky, které by neměly býti zapomenuty. Zde předkládám p.t. ctěnému publiku některé z nich.
Včera jsem měl krásný den, začal návštěvou mé zubařky. Nenechte se mýlit, vážně to bylo fajn. Od té doby, kdy jsem přešel na jinou péči o zuby, jsem naprosto v pohodě. Pak jsem ovšem zamrzl na komunikaci mezi počítači v naší firmě. Svůj jsem si už musel přeinstalovat z W7 na W10 a pak to začalo. Protože mám na mém počítači licenční server, přestali ostatní počítače fungovat, tedy ne počítače, ale software na nich. Zkusil jsem snad všechno od firewallů až po všechna možná nastavení v komunikaci. Říkal jsem si, že přeci nemůžu být takový trotl, abych na to nepřišel. Z ostatních počítačů jsem můj normálně „viděl“, ale softvéry nefungovaly. V poslední zoufalé křeči si říkám, musím si tu komunikaci pingnout, co to asi dělá. Protože jsem si nepamatoval IP adresu, mrknu na nastavení a čumím jak Puk. Při reinstalaci si milé Wéčka změnily nastavení adaptéru, místo mé povinné pevné adresy, na DHCP. A měl jsem vyhráno.
Můj vnuk by řekl, stejně, jak když jsem si po stopadesáté páté zkopl palec a klel jak pohan: „Dědečku, to je kajma!“ Jo, je to karma, ale vážně mě to nenapadlo.
Potom jsem byl unesen mou milovanou do Brna na vánoční trhy. Pocházeli jsme od ničeho k ničemu, tu jsme spočinuli u kávy, tu u smažených rybích hranolků. Barče cosi hledala, vodila mě jak slepého koňa, ale já jsme si žil pohodou, myslel jsem na naše děti, vnoučky a bylo mi jedno, co se stane.
Naše děti mají nádherný dar vystihnout to pravé a udeřit hřebíček na hlavičku. Když byla naše Barče malá, byli jsme společně s naším šnekem, v Chorvatsku na dovolené. Odjížděli jsme z té nejjižnější výspy tohoto státu a blížili se k Drašnici. Navrhl jsem rodině, že si trošíčku odpočineme a stavíme se na kafe za Pavlem. „To bych nedělala, budou potíže!“ prohlásila naše maličká dcera ze sedačky na zadním sedadle. Přemýšleli jsme nahlas, jak to myslela, a byli jsme s mojí ženou přesvědčeni, že se nemůže nic stát. Hodinka či dvě odpočinku nás může jenom osvěžit. Dcera mlčela a myslela si své. Když jsme přijeli do té nádherné vesničky, trošíčku nás zarazilo, že bude problém tu naši téměř 14ti metrovou soupravu zaparkovat. Navigace nás vedla na parkoviště na pobřeží a já nic zlého netušiv, jsem jel. Měly mě varovat ty zděšené pohledy místních občanů a také to, že mezi zrcátky a budovami jsem měl sice dostačujících 10cm, ale ten prudký, hrůzu vzbuzující kopec nevěštil nic dobrého. Dole na narvaném parkovišti se sice dalo otočit, ale výjezd z něj byl pod pravým úhlem a do prudkého kopce. Takže asi na podesáté a po centimetrech jsem úspěšně zalamoval naši soupravu a po půlhodinové operaci se mi skutečně podařilo vyjet z parkoviště. Ještě ten děsivý kopec. To už jsem se modlil, lamela spojky smrděla, jako zapálená skládka, očima potahuji náš karavánek nahoru na vrcholek kopce. Na horním náměstíčku, lamela shořela na troud. Byli jsme se ženou v koncích, neměl jsem sílu ani nadávat. „Vidíte, já to říkala! Ale u nás v rodině se na děcko NIKDY NEDÁ!“ prohlásilo to nádherné stvoření zezadu. Asi nechápala, proč se tak smějeme, ale podařil se jí zázrak, stres byl rázem pryč.
Děti mají mnoho schopností, o něž časem Bohu žel přijdou. Jedna z nich je schopnost hrát si na …… dosaďte si cokoliv. Zvířátka bývají častým motivem. Můj tatínek hlídal naši nejmladší kouzelnici. Lichotil jí, že je jeho kočička. „Dědečku, já nejsem žádná kočička, já jsem hyena!“ Prohlásila naše princezna a dál se o té věci odmítla, se zkoprněným dědečkem bavit. Děti nesoudí dle zdání, mají svůj svěží pohled na svět a nechtějí si jej nechat vzít. Kočičkou jmenuji také mou vnučku s krásnýma očima, Matyldu. „Nejsem žádná kočička dědečku, já jsem pejsek!“ „Jistě kočičko, vím, že jsi pejsek.“ Pokračuji v rozvinuté konverzaci. „Dědečku říkala jsem, že nejsem žádná kočička, jsem pejsek!“ říká zcela klidná, ale pevně rozhodnutá Matylda. Ne ona neustoupí, to je jasné a tak si tyhle věci točíme dokolečka. „Vím, že jsi pejsek, kočičko.“ A tak dál a dokola. Až teď mě to stvoření utřelo: „Dědečku já jsem tatínkův pejsek a maminčina kočička!“ řekla posměšně, věděla, že tím debata končí.
Příběhy, které si rádi pořád dokola vyprávíme při rodinných sedánkách, jsou někdy letité. Strýček Jeník, stařečkův bratr bývají častým terčem našeho smíchu a dobré pohody. S láskou na nich vzpomínáme. Poctivý chlap, řemeslník duší i srdcem, jenomže také vztekloun. Píchli duši na svém prckoletu a tak ji zalepili. Dnes už to doma neděláme, ale každý kdo lepil duši doma, ví, jak musí být opatrný při nasazování pneumatiky. Umístili ji mezi pneumatiku a ráfek a klíči pneumatiku vnutili do ráfku. Napumpovali a zjistili, že duši procvakli. Když už to dělali po třetí, vztekle duši hodili do kouta a šli to kovomatu pro novou a také ji cvakli. Rádoby klidně ji vymontovali, ale vztekem se třásli jak sulc. Šli do přístřešku a sekerkou ji rozsekali na márné kousky. Podobně skončila také velká deska lamina. Protože byli stolař, chtěli si udělat skříňku, či cosi jiného. Museli pro ni zajet vlakem do Brna. Jenomže ta obrovská deska stočená do role, měla tendenci vzpírati se kvadratuře kruhu a neustále se rozbalovala. Strýček byli div živý, ale statečně se vlakem dostali s živočišnou deskou až domů. Milou lamino desku rozbalili a celou ji rozsekali, opět na márné kousky. Aspoň se uklidili a litry hormonů se vybily na desce.
Stařeček byli také kos. Jeli z domu do vinice a na křižovatce na nich mává plácačkou příslušník páté bé. Stařeček zpozorněli, poznali ho a zamávali mu rukou také. Doma to u večeře, vypravujú, že proč na něj ten člověk mával, zdraví se přeci jinak. „Stařečku“, poučují ho rodinní příslušníci, „on chtěl, abyste zastavili, asi vás chtěl zkontrolovat!“ Stařeček se potutelně usmáli, „Tak proč to neřekl?“
Náš taťka kobylskej zase jeden čas jezdil pro vodou pro dobytek. Nejbližší hydrant byl až v Bořeticích na multni. Dojel si tam, načerpal plnou cisternu vody a jede k domovu do Kobylí. Jenomže na kraji silice stojí dvě mladé maminky, kočárky trčí do silnice a překáží taťkovi v jízdě. Taťka v klidu vystoupí řkouce: „Děvčata, copak nevidíte, že tu zavazíte? Kdybyste se přesunula doprostřed silnice, mohl bych vás já i všichni řidiči, krásně objíždět.“ No a moje rodačky poslechly, stouply si s kočárky do středu křižovatky a mlátily prázdnou slámu dále.
Tak to bylo několik perel z našich rodinných sedánek. Mějte se rádi, vyprávějte si o vašich rodinných pokladech a prožijte Vánoce tím nejpříjemnějším způsobem – s rodinou.
Metoděj Skřeček - mistr zvuku z Podluží
