Kdo čte moje blogy ví, že nekdy je snáť lepší děcka lištit po papuli a hnat ich od kompla, teťkaj tu bude veseuo. U nás na Poduží sa nejaký to tvrdý suovo, nepočítá. Stařečci by sa usnésui, dyť je to citoslouce.
U nás na tej našej Moravěnce je kúštěk, kerýmu rýkáme Poduží. Prám vám, taký krásný kraj ste neviděui. A keď idete po tej moravskej rovině a najednů hup dúue, jama jak sfět. Tož to je Týnec. Pred nejaků dobú ně vouau Franta Čech: "Posúchaj, snáť že máš pódium, nechceš k nám dojeť a uděuat ten tvůj cirkús, pro naše děcka?" Známe sa roky, už z doby o kerej sa nemúví, je to fajn chuap, tož sem mu rýkáu: "Potkáme sa u Vás na Hradišťku." A nejakej rok už to trvá, dycky z jara sa celej ten náš ansámbl dotahne jak dyňovisko, búcháme do klínkú, a do hliníku, stavjáme stejdž. Potem natáháme gáblů, že by sa staréčci diviu, cos takýma krámama a makrofóny berů každého oplégra a soplifca na stejdži. Mami s babkama majú slza v očách, chuapé slopkajů vínisko lebo nejaký ten púllitřík pivka. V pátek zme začaui, búchaui zme do hliníka a celuá dědina o nás věděua. Nejakej osel, hledáu v mísních vyhuáškách cosik o rúšení kuidu. A my zme rúbaui do hliníka jak stekuí. Stavba nám šua od ruky, tož zme dojéli brzo dom. Sobota je deň pro ňa, makrofóny v pozoru, děcka sa krútijú, podlá muziky a já su ščastnej. Možná to nejsú Rolini a ani Flojdi, ale je to naša drobotina. Dycky nekerej doňďa k makrofónu zařve třeba: „jééééé“. Tož to je šupa, babám oči padajú z dúlků, chuapé majů pivo na košulách, jak sa šecí uekui. Mám z teho vánoce, děcka dycky nejaků tú oslovinu urobijú. Nále co bych sa zuobiu, šak já mám košulu čistú. A potóm tancovačka a spat idu v šest ráno. Krásnej deň.
Neskaj chcu psat o kamarádoch a mam ich Bohu díky dosť. Z našeho ansámbla mosim pochváuit Zdeňka. Fúsatý chupisko, no nekdy bych mu lištil po papuli za jeho kece. Enemže, dyž ně obejde zlosť, mosím uznat, on měl chuapisko mizerný praudu. Zme kamarádi a patří k luďom bez nich bych už nechtěu děuat zvukařa. A néni sám, s kuadivem sa oháňá Marek Pacaluj: "Víš Metošu nechcu nic rýkat, enemže nebyuo by lepší....!" Sfiňa chuap, dycky donde s nečim, co ně měuo napanút už dávno. A další Marek a Libor a Česťa a další a další aji brňáci s nama ježďávajú. No církus, jak prám.
Dyš ste zvukařem, nikdá nevíte keho potkáte, zasej hneť víte, kdo je kamoš, kdo sa za vás pracujícího nestydí. Hrne se ke mně Jana Krutáková, neskaj je to paňá s kancelářú na Sněmovní. Lúbanac zleva aji zprava, kamarádka roky rokúcí. A rád nás vítá aji Vašek, ščastnej tatínek malej bubenice, kerej má ruky co by zabiuy aji kanca. Dycky sa naňho těším, na jeho úsměvy od ucha k uchu, na jeho poctivo čepovaný pivko, na upřimný očiska a stisk ruky jak od Herkulesa. "Chuapé, dyš ste dojeui na Hradištěk prvý krát, mysueui zme, že to bude střecha na ceuej areáu, tak pro Rolinú, sněje sa dauší nes už kamarád. Takových máme zvukaři stovky a tisíce, po celej republice. A rádi ich znova a znova vidíme, sú to ty chviuky radosti , kerý nám kořenijú život.
Eště že sú pán farár v Týnci, uznalej, v nedělu v deň Boží rúbeme do hliníka až jim poskakuje monstranca. Neděla je deň Boží, tož mosím byť aj na tych sfojich kamošú hodnej. "Metošu, najlepší by byuo, dybys zostal v autě a neplétl sa nám do teho", dobírá si ňa Marek, ten s tým kuadivem, no Pacaluj. "Aspoň skončíme skoréj, dyš nebudeš kolém nás obzgúňat!" směje sa ně sfiňa jedna. Chuapé sa mezi sebe dycky, pokáť lidská paměť sahá, kočkovaui a dělalui si ze sebja srandičky. To už tak k nám chuapom patrí. Toš sem vuézeu do auta a skuádau sem fošně ze sejdžu. Taky je to makačka, nále ide nam to jak aji malérečce, ked zdobí žúdro od skuepa. Chuapé si dávajú posuední pivka z nedopitej bečky. Pohoda džes, sunéčko, chuapé bez triček, enom s kuadivama. Zme utáhaní, ale je nám fajn. Nauožené, dime ho dom, teda do našej rodnej hospody. Eva sedí za barem, očiska jak schoř. Beru si pivka dom k ohňu, ešče mosím kúšček kočírovat.
Tož tak, si tu sedím po skončenej robotě v neděu popoudní, posúchám Flojdú - spočinuu sem u ohňa. Tri dni makačky, gdo to nezná, nechápe. Sedím a počúvám. My Podužáci máme rádi takový ty bečavý pjesničky. Gdyž sem sa ožéniu s mojú a šli zme do Kobylí (to je Hanácký slovácko) mezi muadých, nemoheu sem si s nima zabékat. Stejná pjesnička, nále inej rytmus a iný frázování, furt sem za nima kuuhau. "Co zas békáš jak stará baba!" smáu se ně Laďa Svoboduj. On výbornej muzikant to pochopiu. Podužáci sú iní, majú iný duše. Sunko mojeho života to ví, zná ňa a chápe moje pohuazení, moje roztúžený očka, modručký aji po tech rokoch co spolem žijeme. "Viz end vizaut" békajú tí Breksitáři. Je krásnej deň, ně bouí celučičký Metoděj. "Oukej, Oukej, Oukej..." počúvám ich. Doví, dyby byui naši, jak by ty sfoje pjesničky békaui? Nále duša jak duša, ríkam si.
Utáhanej starej smradlavej pes, tak to su neskaj já, tož radši nečuchejte k temuto blogu, defčice nech si zacpú nos. Klepkám do noťasa, rýkám si, že na ty silný slova neskaj nedošuo, to sem nečekau, ale prepisovat to nebudu. Omúvte sa svojim soplivcom a pusťte ich zasej ke komplu. Su tu na našem miuovaném Poduží doma a ono sa ně stejně jak šeckým co mám rád, zakúsuo pod kúžu, stejnak jak aji tí naši komáré, kerých sú to mraky. Každá práca a každej domov a každá uáska má svoje krásný stránky, ty lúbíme a užíváme si ich. Pro ně pro zvukařa sú to mauí caparti a aji každá dobrá muzika a aji hory dobrých kamarádú. Tych komárú, tú únavu po robotě a bouavučký každý svau, to je tu enem pro naše dobro. Krz nich si vjécej vážíme svojeho ščestí.
Metoděj Skřeček - utáhanej starej smradlavej pes a mistr zvuku z Podluží
