Co je dobro? Tentokrát pár řádků o pohodě a muzice.

Co je dobro? Vymodlím déšť pro sedláka – proklejí mě majitelé plováren a zvukaři taky dodávám já. Dnes začínám citátem mé oblíbené literární postavy.

Na sociálních sítích a v médiích stále čteme a slyšíme něco o zmaru naší kultury o konci civilizace a o mnoha jiných hrůzách, které se na nás řítí. Já dnes budu psát o pohodě a dobré náladě a několika mých hudebních láskách. 

Léto a horké dny, syčící pivko při každém hltu pijáka, zářící Slunce. To je ideál letních dní pro většinu obyvatel naší drahé vlasti a platí to i pro moji drahou Moravu. Já NEMÁM RÁD SLUNCE a nemám rád zpocená trika a nemám rád šedavé psovité šelmy, které se neustále snaží kamarádit s mými slabinami. Horko je hrozná věc, a aby to nestačilo, tak v těch slunných dnech na mixážním pultu vidím blbě všechny ty čudlíky a přepínače a vůbec všechnu drobotinu. JóÓ a digitálek? To radši nemluvit, je z něho svítící plocha, na níž něco kloudného nastavit – rovná se děsuplné procházce temným lesem záhad.

Na druhé straně když prší, to je věc. Voda miluje veškeré elektronické mašinky, čím dražší tím líp. Když dorazí bouřka, prší pokaždé tam, kam byste to nečekali. Voda je čiperný přítel, který nás dráždí a zkouší naši pozornost. Tak jako letos ve Starovicích, mixážní pult byl pečlivě umístěn pod dokonale postavenou střechou. Ale ejhle krtice, drobný potůček a spršééénka se rozhodla vyzkoušet plechování u statné lípy a našla si cestičku přímo do srdce digitálku. Najednou byl plný vody a tak se smál, že zatuhl, břicho se mu otřásalo smíchem, slzy štěstí a radosti tekly po mých rukou a bylo vymalováno. „Nedodržel jste smlouvu, nic Vám nezaplatíme!!!“ Děl tučný pořadatel po pětihodinové produkci, vykukuje spoza hradby zelených štamprlátek. Alkohol přítel opilců mu dával sílu. Bylo mi jasné, že se sním dohadovat v jeho jiném stavu - dyš má lepoša, je věcí marnou a zbytečnou. Hlavou mi prolétla pravda pravd: „Kdo pití nemíchá, ten ráno nevzdychá!“ Jak praví bible nebo nějaká jiná moudrá kniha. Bylo mi ho líto, on chudák míchal a hodně. Zítra bude vzdychat a ještě dostane co proto za neúctu k mé osobě.

Léto je vrtošivé mámivé a plné smíchu. Příroda si s námi zvukaři rozumí a má nás ráda. Proto nás nenechá zakrnět a zhloupnout, vždycky má pro nás pochopení a vždycky nám laskavě připomene, že musíme myslet na každičký detail naší práce, na správné umístění našich miláčků všech těch bedýnek a rozličných mašinek hejblátek a zařízení. Běda chlapče, pokud něco zanedbáš, tvoje a jenom tvoje chyba!

Ale nejenom příroda i pořadatelé nás zvukaře milují. Dávají nám práci a my ji rádi přijímáme. Je to příjemná symbióza. My zvučíme a oni nám platí, jenom nám do party nejdou posluchači, jsou tam jaksi navíc a do všeho pořád kafrají. „Je to hrozně nahlas, musíš to ztišit!“ zoufá si jeden z nich. „Proč to neosolíš, se(píííp)reš se s tím, trošku grády chlape!“ Volá jiný posilněn davem spolu konzumentů kultúúúry. „Není tam slyšet basu! Seš úplně hluchej?“ Ozval se další fanda v okolí. Namítat, že basa právě nehraje, je věcí zbytečnou. „Vydíš, eště žes mě poslechl!“ je dotyčný spokojen v okamžiku, kdy se chlapík za basou vnoří opět do víru hudby.

Posluchače na koncertech miluju snad ze všeho nejvíc, jsou k nám zvukařům většinou dobrosrdeční a mívají podnětné připomínky a zajímavé dotazy. „Došlo pivo, kdy ho prosím vás přivezou? Neznáte Frantu Hrušku, on zvučil v šedesátých letech v Ostravě v rozhlase. Pane zvukaři, já přes vás nevidím, mohl byste se posadit taky vedle? A toalety, toalety jsou kde?“ Takové a mnohé další věty mi probíhají do ušních bubínků, proběhnou a řítí se dál světem. Já je slyším, ale nevnímám, zrovna se musím věnovat mixážnímu pultu, vždyť víte, je to rošťák. Každou chvíli mi dává najevo, že si jej musím všímat a laskat jej a radši ani nedýchat. On je pán, jehož já jsem pouhým přisluhovačem.

 

 

Léto je časem krásných koncertů a hudebních zážitků. Čím jsem starší tím, mám raději divokou nespoutanou hudbu, hranou srdcem. Zdeněk Bína patří k muzikantům dýchajícím na posluchače právě tak. Ve Valticích na nádvoří zámku jsem jej měl opět na šavlích. Doslova na třech: hlas, kytara a basa, koncert plný živočišné energie divokých eskapád a plynoucí hudby. Kdo dokáže popsat jeho hudbu? Nevím, je to divoké nespoutané a prýštící energií. Chytá vás to za srdce, vytrhává z těla a tančí s vámi kol dokola zámku. Nekončí a opět vás strhává do víru vášní jako bolero. Můj dvouletý vnuk drží zvukařský mikrofon v rukou, fascinovaně opakuje slůvka a zvuky znějící ze Zdeňkových úst. Opakuje je a zároveň tančí a zpívá a oči mu září štěstím. Není sám, můj bývalý kolega, dnes fotograf Chrudoš Tvrdý je celý bez sebe: „ Slyšíš to? To není možné, taková krása! U nás a taková muzika!“ Jsme tři chlapi, zvukař a jeho vnuk a kolega s fotoaparátem, všichni tři v zajetí vířících tónů a rytmů. Z obecenstva se stal také jeden muž, dýchá s hudbou, cítí hudbu a hudbou žije. Večer je magický, kluci na pódiu se proměnili v šamany a hudební mágy. Je horký večer, končí koncert, ale hudba nemizí, zůstává s námi, zapsaná v našich duších. Je schována na horší dny, potom si ji vybavíme, aby nás

léčila z našich chmurů a bolestí.

A další kapela - Junior band, tentokrát na jiném koncertu, partička mladých lidí, která má ráda jazz a popík dřívějších desetiletí. Jeden moudrý muž říkával, že být mladý je samo osobně umění. A když k němu přidáte radost z muziky a vášeň a smích, máte Junior band. Mám štěstí, že je můžu zvučit častěji než Zdeňka, můžu si jejich mládí víc užít. Ve Velkých Pavlovicích se jim koncert vyvedl obzvlášť. Pan Posluchač je náročný a vybíravý, cítí, když je muzika hraná a neupřímná. Dnes to není ten případ, dechy víří a kluci a i děvčata v kapele jsou jako v rauši, Pan Posluchač to cítí a tančí s sebou, nechce kapelu pustit a užívá si vlahého večera. Mládí, Mládí a ještě jednou Mládí není jenom v našich potomcích, ale je v každém z nás, jenom je probudit. A to ti mladí blázni opravdu umí. I já s nimi za „míchačkou“ tančím a je mi hej.

Balím šňůry a jsem po koncertě, zpocený a udýchaný tlouštík, chce se říct slůně. „Metoději, chtěla bych Ti představit mého přítele, který má prosbu, rád by se s Tebou vyfotil, moc se mu líbil tvůj zvuk.“ dí Karolínka Zpěvačková Junior bandová. Chápete to? Já ne, zpocený tlouštík na fotografii, to je noční můra fotografů.

Mám rád mé přátele muzikanty a tak nemůžu zapomenout na jednu z mých radostí – Melody gentleman z Lednice. Jejich hudba je jak pohlazení, pohlazení z časů již dávno a dávno minulých. Ale je velice živá a nenechá Vás rozhodně klidně sedět. Tancující dav by to potvrdil. Mám v té kapele několik dobrých přátel, kteří mě vždycky rádi vidí. Sice na mě nenechají nit suchou, ale to je proto, aby byla sranda. Vtípky na mou osobu střídají vtípky na sebe sama a na všechny kolem. Ani slunce mého života nevyjímaje. „Co to tam hraješ, když je tam subdominanta, tak to tam nervy!“ dohadují se na zkoušce před koncertem na témata, která neznalým připadají jako z jiného světa. Zato při koncertu jim to šlape, možná už si ujasnili co tam po té subdominantě narvat za tóny. Těší mě, jak jim to hraje a rád si užívám jejich hudbu. Duch starých časů v dnešním slunečném létě, to jde opravdu k sobě.

A tak zapomeňte na všechny chmury světa, běžte na nějaký koncert co jich tu je a užijte si pohody muziky a svých milých. Položím ještě dvakrát řečnickou otázku na závěr:

Co je dobro? Je to snad hrnek s horkým kafem a namazaný chleba? Dobro je usazeno v našich srdcích, musíme jej hledat a nalézat a prožívat krásné chvíle a užívat si je do foroty.

Co je dobro? To je jenom úsměv z nás.

 

Z Podluží Váš mistr zvuku – Metoděj Skřeček

Autor: Metoděj Skřeček | pondělí 26.9.2016 11:14 | karma článku: 13,90 | přečteno: 313x
  • Další články autora

Metoděj Skřeček

Jak jsem dostal dar

12.2.2024 v 14:41 | Karma: 11,09