Nová pravidla blogu: perex byl zkrácen, takže jsem jej musel překopírovat do textu. Omlouvám se, milým čtenářům.
V předešlých kapitolách jsem vzpomínal na začátky naší kapely a na techniku, jakoby to bylo to nejdůležitější. Jenže bez skvělých lidí v kapele a bez našich souputníků kolem, by nikdy Chromatic nebyl to čím se stal, legendou 80-tých let pro nejjižnější část naší milované vlasti Moravy.
O Jirkovi Němečkovi a Mildovi Kučerovi jsem se již letmo zmínil. Již na devítiletce se z nich stala nerozlučná dvojka. Miloš chodil do houslí, tatínek z něho chtěl mít primáše v cimbálce, v níž s láskou působil. Ještě dnes se slzou v oku sleduje folklórní scénu a rád, pokud mu to čas dovolí, navštíví sem tam nějaký festival, třeba horňácké slavnosti. V lásce k folklóru jsme si s Mildou hodně blízcí. Jirka je jiný, hudební školu také navštěvoval, ale hrál na klavír a do folkloru ho nikdo nenutil. Jeho vzpomínky na učitele v nás vzbuzují úsměv a pohodu tehdejších let. Naučil Jiřího improvizaci a především lásce k
hudbě natolik, že se Jirka hudbou dodnes živí. Byl to dobrý učitel, pochopil, že hudba je jen část života a proto Jirku vedl také samostatnosti a schopnosti si poradit za všech okolností. Jeho škola smrkání bez kapesníku a potřísněné kalhoty, některým z nás ještě dnes způsobí zavlhnutí zraku smíchem. Všichni tři jsme sice žili v Podivíně, královském to městě s historií popisovanou již Kosmou, ale vesnických prací jsme nebyli ušetřeni. Jirka měl na starosti krmení pašíka a nebyl by to ani Jiří, kdyby si kamaráda nepojmenoval, říkal mu Džerulajtis. Pamětníci si vzpomenou na tehdy známého sportovce stejného jména. Jenom řezník byl proti, říkal, že je to neetické zabíjet zvířata se jménem. Ale představit si Jirku v mantlu, jak vyhazuje hnůj bezejmennému praseti, prostě nešlo a ať tatínek nadával, jak chtěl, Džerulajtis II. se ve svém chlívku těšil krátkému životu, bez ohledu na názor řezníkův.
Jednou z nejsilnějších osobností byl Laďa Bartoš z Lanžhota. Stal se sólovým kytaristou kapely a složil několik úžasných písní, se kterými jsme bourali sály. Těžká rána opilců a Polednice, píseň o profesorce z Gymnázia, to byly nejlepší studentské písničky, jaké znám a lepší jsem dodnes neslyšel. Laďa měl dar slova, jeho texty byly vtipné a šly na podstatu tématu. Bohužel byl nejvíc postižen nekvalitou svého nástroje, takže musel ladit a ladit. Na jeho výkonu se také občas podepsal alkohol, ale nasazení s jakým hrál, všechno kompenzoval. Byl to jediný muzikant, s nímž jsem měl neustávající spory. Začínalo to u čísla na natočeném volume jeho komba a končilo to vším, co nás oba napadlo. Protože jsem nechtěl rozbíjet kapelu, rozhodl jsem se raději odejít, i když se mi účinkování v Chromaticu líbilo. U Jirky jsem ale tvrdě narazil, ani se mi zde nechce citovat nelichotivá slova, kterými mě po právu častoval. Donutil nás s Laďou zasednout za společný stůl a vyříkat si vzájemné bolístky. Věřte, že byste nechtěli slyšet, co jsme si ten večer řekli. Po vzájemném vodopádu slov si vzal slovo Jirka: "Pánové, slyšel jsem dost, abych si o vás mohl myslet, jací jste pitomci, že si takové hlouposti nedokážete vyřídit beze mě. Laďo, ztišíš si kytaru a vystříháš se jakýchkoliv poznámek na Meťase a ty necháš svůj rýpavý jazyk na pokoji a budeš se k Laďovi chovat jak kamarád! Jasné!" Od té doby naše spory ustaly. Neříkám, že se z nás stali přátelé, ale chovali jsme se k sobě tak, jak jsme chtěli, aby se k nám choval ten druhý. Naše vztahy se nakonec tak urovnali, že jsem s Laďou rád jezdil i v jeho další kapele v Tonicu.
Bubeník byl, je a bude v kapelách obrovský problém. První, který stojí za zmínku, byl Jirka Zonyga z
Lanžhota. Tehdy ani ne 15-tiletý klučina, zaujal svou muzikální schopností. Hrál jak dřevorubec, ale tak výborně, že to bylo k neuvěření. Má od Boha dáno, člověka s podobným cítěním rytmu, hned tak nenajdete. Navíc byl výborný zpěvák. Když kluci začali zkoušet AC/DC - Highway To Hell, poprosil Jirka jestli to nemůže zazpívat. Zůstali jsme paf. Odpich s jakým tu skladbu zazpíval za bicími, strhl každého, kdo byl kolem. Bylo jasné, že je další zpěvák v kapele. Ale štěstí to ani kapele a ani Jirkovi nepřineslo. Neměl rád repertoár, který kapela hrála. Táhlo ho to jinam a jako mlaďoch si to neuměl narovinu vyříkat a tak začal dělat problémy. Občas nejel na vystoupení a prudil. Nakonec se kapelníkovi doneslo a co mu jde, chtěl do jiné kapely do Rock Songu. Sešla se rada obou kapel, dohodly se podmínky a kapely si vyměnily bubeníky. Shodou okolností měli oba stejné jméno, nový Jirka Zonyga, také z Lanžhota, byl slušný bubeník a hlavně velké dobračisko a žertéř, že ho není rovno. Zapadl mezi nás od prvního okamžiku. Stal se dobrou duším kapely a usmiřovatelem všech začínajících sporů. Jeho odzbrojující úsměv každého umravnil.
V kapele se mihlo také pár jiných muzikantů, ale z hlavy se mi vykouřila jejich jména, protože jak přišli tak byli odejiti.
Technice jsme dominovali dva, "hluchý" zvukař Jenda Kica a barvoslepý osvětlovač JÁ. Ale to už je jiná kapitola.
Z ostatních dobrodruhů, motajících se kolem kapely stojí za zmínku tři. Slávek Fojtl, který vozil kapelu v začátcích, Mirek Mucha, který vozil svým Barkasem kapelu později a Jindra Lucký pomocník a hlavně ochranka. Slávek byl klučina pracovitý a ochotný přidat ruku k dílu kde je potřeba, ale občas dřív jednal, než myslil. Rádi jsme ho tím trápili. Jednou, u nás na zabíjačce, chodil jak bludná duša a nevěděl co by pomohl. "Slávku, běž za dědou a pomož mu. Řekni, že jdeš praseti, vykostit plíce." Můj děda byl divoch a nesnesl při práci jakýkoliv žert. Když slyšel Slávka, jak po něm chce vykostit plíce, zařval a co měl po ruce, po Slávkovi hodil. Slávek s děsem v očích valil za námi. "Já to nechápu? Co jsem vašemu dědečkovi udělal?" "Osle, copak jsou v plicích kosti, děda si myslel, že si z něj utahuješ!"
O Mirkovi jsem občas napsal v jiných kapitolách a Jindra přišel do kapely v době, kdy jsme hráli v okolí Brna. Na Podluží, odkud pocházíme, bývá divoko, ale opilcům v okolí Brna se nic nevyrovná. Jindra chlap jak hora, ale každého rychle přesvědčil, že do kapely nenechá nikoho vrtat.
Byli jsme malá kapela obsazením, ale radosti jsme předali lidem dost.
Příště si připomenu pár zážitků ze života naší kapely.
Metoděj Skřeček - mistr zvuku
