Krize autorit, vůdců a charismatu v Čechách

Má český národ své skutečné vůdce? Neotřesitelné autority, charismatické předáky, myšlenkové buldozery, nositele vizí budoucnosti a respektované konstruktéry nadějí? Existují v Čechách absolutní autority, rozzáření myslitelé a brilantní rétoři, kteří mají spontánní podporu občanů? Jsem si takřka jistý, že viditelně nikoliv. Až na jeden případ. A jsem si jistý i tím, že tyto rozvinuté otázky jsou považovány lídry současné české politické a ekonomické scény – pokud k nim vůbec proniknou, šance je velmi malá – za směšné. Ani je nezajímají. Nepotřebují je a nehodí se jim. Sami se považují za lídry, předáky, autority a nositele vizí, i když jsou převážně rozhašteřenou komunitou superstraníků, křiklounů, narcisů a politických pirátů, kteří 75% Čechům nestojí ani za to, aby šli k volbám. Volební účast je znamenitý indikátor.

archiv

Tyto autority, myslitelé a charismatické osobnosti v Čechách a roztroušené po světě existují. Sedí však doma. Píší své texty, zabývají se různými výzkumy, přednášejí na univerzitách. Svými myšlenkami a charismatem baví své kamarády u piva nebo studenty. Nevezmou na sebe role lídrů, protože jsou příliš chytří, příliš čestní. A nechtějí do politiky. Nezávislá osobnost v Čechách, byť zcela výjimečná, nemá prostor bez politiky a bez peněz, zvláště když se nechce zaprodat tak, aby její schopnosti byly na leasing.

Setkal jsem se s řadou lidí hovořících česky, kteří mají charisma, IQ 180, akademické tituly vpředu i vzadu, akademické hodnosti, mají jasně vymezené morální priority, přehled, jasnozřivý úsudek, mají duši myšlenkových predátorů, jsou skvělými psavci i rétory – až tak dobrými, že jsou skoro baviči.

Jenže nejsou ochotni to prodávat. Jsou příliš dobří.

Každý národ má svou specifickou interpretaci teorie elit a vůdců. Obecně platí, že čím méně vzdělaný národ, ekonomicky zaostalejší a politicky zmatenější, s menší demokratickou tradicí, tím více přijímá agresivnější a populistické vůdce až na úrovni diktátorů. Takový národ vytáhne na podnět manipulátorů sám do ulic a bude žádat velkého vůdce, aby se ujal moci. Je ochoten se servat do krve s táborem příznivců politického protivníka. Diktátoři a populisté snadno najdou přisluhovače, kteří se za pár dolarů chopí „ákáček“ a mačet.

Jenže co v Čechách? Fidel Castro nebo Hugo Chávez by tu vypadali jako idioti. Vysoký průměr vzdělání, vyvinutá úroveň společenské orientace, relativně vysoká životní úroveň (pravda, nikdo z nás s ní není spokojen, ale navštivte venkov v Portugalsku, na jihu Itálie, v Řecku, Lotyšsku, rozhlédněte se v Polsku, Bulharsku a Rumunsku a rádi pomažete domů i pěšky), velká kulturní gramotnost. Historicky vysoce vyvinutá potence číst mezi řádky. Společenský instinkt, vysoké nároky na individuální svobodu.

Čech velmi dobře cítí, kdo je král a kdo kašpar. Kdo žhne pravdou (ale to už tu dlouho nebylo) a kdo okázale či rafinovaně lže. Čech velmi dobře vnímá, že Paroubkův vychytralý pragmatický styl promluv na hraně polopravd a pololží je kalkul a pirátská výprava, Topolánkova rétorika s oroseným čelem v sobě dusí pocit zpozdilé marnosti a aktuální ublíženosti, že Václav Klaus obratně pluje v peřejích narcismu na vratké pramici nevratné image, David Rath je další narcis, jenž má však napsánu na čele razantní zákeřnost a agresivní ohlupující sobectví, že Cyril Svoboda je alternativní nuloid, jenž se nadechne i ve vzduchoprázdnu, nebo že Miroslav Kalousek je schopný, ale i čehokoliv, vyjma jednoho – a to pozitivního image. Čech spolehlivě rozliší laskavý šlechtický nadhled naprosto nezávislého Karla Schwarzenberga (i když mu vadí artikulační limit) od mužů, kteří jsou svou ctižádostí a mediálními ambicemi posedlí – jako Ivan Langer nebo Pavel Bém.

A tak dále…

Skoro nic z toho mu nevoní.

Je tu také tradice českého švejkovství. Proti němu nemají Rathové, Paroubci, Topolánci a další absolutně žádnou šanci. Nestačí ani dojít od řečnického pultu do své poslanecké lavice a už  běží na internetu nové vtipy, powerpointové legrácky, uštěpačné poznámky na fórech a chatech.

Čechy jsou náročným politickým a společenským prostředím. Češi každého prokouknou a baví se.

A pořád je tu konflikt, zda se mimořádná osobnost dokáže v Čechách uplatnit bez politiky. Může to být spisovatel, ekonom, filozof, sofistikovaný právník, osvícený technik, umělec, vědec a podobně, ba dokonce i politik. Obecně je prospěch země, prosperity její ekonomiky, úspěšnosti zahraniční a vnitřní politiky, bezpečnosti, účinnosti sociálního smíru a všeobjímající moudrosti v konání a myšlení - a podobně - otázkou apolitickou jdoucí příčně politickým spektrem. Je to pouze věc poctivých úmyslů. Na to nejsou třeba stranické legitimace. Všichni uchazeči o titul velké autority mají těchto ušlechtilých cílů plné huby. Ale nikdy se na nich nedohodnou. Proto nikdo nový nepřichází.

V roce 1989 se stal skutečným vůdcem, neotřesitelnou autoritou a charismatickým předákem Václav Havel. On byl tou nadějí, že český národ má v čele lídra světového formátu. Měl téměř všechno, co osobnost tohoto typu potřebuje, pouze nebyl brilantním rétorem, což bylo odpustitelné. Byl to statečný lídr, jenž přišel z vězení. Vedle něj se profilovaly další dosud neznámé osobnosti a nebo exponenti disentu. Kde všichni jsou?

Z hvězd přelomu roku 1989 a 1990 zbyl pouze Václav Klaus jako prezident – často o něm není slyšet dlouhé týdny – a muzikant Michael Kocáb v roli ministra pro lidská práva a národnostní menšiny. Jeho úřad má poněkud operetní přídech, ale Kocáb byl osobností v roce 1990 a je jí i dnes. Bohužel veřejnost spíše než jako ministr oslovuje jako autor „dávného“ projektu odchodu ruských vojsk, ale především jako lídr Pražského výběru.  Václav Klaus si udržel jistý standard vůdce, ale jen pokud dráždí Evropskou unii. Při jeho dalších projevech lidem nevstupují slzy do očí, politiky je kritizován zleva i zprava a v anonymitě internetu se do něj trefuje kdejaký blb. Jeho někdejší velký rival Miloš Zeman, muž s obrovským potenciálem charismatu, objímá na Vysočině stromy. 

Václav Havel zůstal hrdinou v zahraničí, ale doma jeho zář nepřežila proces od vykořenění totality přes vznik demokracie až po nynější rozhašteřenou éru elektronického fašismu, v níž agresivita přebíjí duch smíru a pod dohledem tajných služeb a bezpečnostních složek je každý, kdo má mobilní telefon.

Odehrál se neuvěřitelný společenský loping. V roce 1989 jsme si všichni mysleli, že potřebujeme silné vůdce. O 20 let později zjišťujeme, že vlastně žádné nepotřebujeme. V čele státu stojí prezident sídlící ve své věži ze slonové kosti na Hradě, v čele zákonodárné moci je šéf parlamentu, na jehož jméno si téméř nikdo nevzpomene, v čele výkonné moci je coby premiér úředník statistického úřadu. A taky to jde.

Zbývá jediná osobnost, jejíž charisma je nadčasové, zcela stabilní, stále vyvolávající emoce davů, přičemž vůbec nemusí pronášet ohnivé projevy od pultíků a kazatelen, nemusí hlásat myšlenky a vize. A to je Karel Gott. Nemusí dokonce říkat vůbec nic. Stačí když zpívá a tu a tam pronese bonmot. Jediný pevný bod v českém vesmíru neotřesitelných autorit.