Do knihy rekordů se může člověk dostat různě, třeba tím, že má největší ruku, největší nohu, největší prsa, nejdelší fousy nebo, že za hodinu sní nejvíce špekových knedlíků, či nejrychleji vypije deset půllitrů piva. Do České knihy rekordů se však od čtvrtka 23. dubna 2009 můžete dostat, respektive mohou dostat, i žáci základních škol, když uběhnou štafetový maraton - běží 40 žáků, každý z nich běží jeden kilometr a 2 učitelé, z nichž jeden běží kilometr a druhý zbývajících 1195 metrů.
Proč právě od tohoto dne? Protože právě tohoto dne se uskutečnil první školní maraton s těmito pravidly, a to na městském stadiónu v Prachaticích. Těsně po desáté hodině ranní se nejdříve začaly sypat z oblohy sněhové kroupy a pak byl odstartován běh, který vejde do historie tím, že na jeho konci vytvořili žáci druhého stupně (6. - 8. třídy) ze Základní školy Národní v Prachaticích český rekord ve školním štafetovém maratonu. Čas, na nějž budou ostatní školy útočit, je 2:51:05. Za zmínku určitě stojí i nejrychlejší časy. Nejrychleji ze všech běžel Václav Lebeda, a to za 2:57 a z dívek Michaela Nováková, která to zvládla za 4:15.
Základní rekord pro žáky základních škol prvního stupně (3. - 5. tříd) stanoví žáci Základní školy ve Františkových Lázních 19. června 2009, a jejich starší spolužáci se budou snažit překonat rekord prachatických.
Jak to celé vzniklo?
Celé to vzniklo vlastně tak, že Jan Kocourek, můj přítel a jak jinak také běžec, ovlivněn loňským projektem „Běh do škol", přišel za mnou s dotazem, zda bych společně s ním neběžel proti žákům ze Základní školy Národní v Prachaticích, která bude slavit dvacet let, maraton. Ihned jsem ochotně souhlasil. Pak mě napadlo, že by nebylo špatné do celé akce vtáhnout agenturu Dobrý den z Pelhřimova a udělat z toho školní maratonský závod napříč celou Českou republikou.
K tomu bylo ale nutné vytvořit pravidla. Takže jsem zapřemýšlel a pak je stanovil takto.
Štafety mohou školy postavit ve dvou kategoriích a to:
ze 40 žáků 3. - 5. tříd základní školy a ze 40 žáků 6. - 8. tříd základní školy, přičemž počet dívek a chlapců resp. počet žáků z jednotlivých tříd není stanoven. Protože ale maraton měří 42,195 km, tak každému je jasné, že ještě 2195 metrů chybí. Ty musí uběhnout dva učitelé a to tak, že jeden poběží kilometr a druhý zbývajících 1195 metrů.
Že se vám nějak z toho vytratil náš běh s Honzou proti dětem? Máte pravdu, vytratil se schválně, protože běh a čas, kterého dospěláci dosáhnou, není vůbec důležitý. Dospělí běžci mají ale také své místo v celém projektu, a to motivaci dětí k co nejlepšímu výkonu. To však není jejich jediný přínos. Štafetu proti žákům mohou vytvořit jak běžci, tak sportovci z jiných druhů sportů, v tomto případě jde o to, aby žáci/děti měly možnost dělat něco s lidmi, kteří v jejich očích něco dokázali a s nimiž nemají jinak možnost se konfrontovat. Samozřejmě jsme šli s Honzou do souboje s tím, že chceme vyhrát. Měli jsme plán běžet tak, abychom maraton uběhli za 3 hodiny, tedy nějakých 4:17 min na kilometr. Na první úseky ale kromě pani učitelky nastoupili kluci z šesté třídy, kteří hrají fotbal a docela to roztočili. Po prvním Honzově úseku jsme měli ztrátu skoro kolo, ještě že pak přišli „slabší běžci" a hlavně dívky, takže se nám do třicátého kilometru podařilo získat víc jak dvě kola náskok. Na poslední kilometry ale nastoupili osmáci a krutě stahovali. Poslední to běžel za 2:57!, takže jsme byli nakonec rádi, že jsme uhájili těsný dvaceti pěti vteřinový náskok.
Ještě je třeba dodat důležitou věc. Zaregistrování rekordu není samozřejmě zadarmo. Registrace přijde pořadatele na 4000,- Kč + cestovné pro komisaře z agentury Dobrý den. Proto jsem se dohodl s agenturou, že jí mohu zastupovat, a tím školám pomoci aspoň něco ušetřit. Moje účast není ale také zcela zdarma, neboť si musím účtovat alespoň náklady na benzín. Tak to by byla ta nepříjemnější stránka věci.
Každopádně, první pokus v Prachaticích mě přesvědčil, že je to krok správným směrem. Žáci ukázali, že když se jim dá motiv, jsou schopní a hlavně ochotní jít do toho naplno, navíc si i během vlastního maratonu vzájemně pomoci. Hodně tomu pomohla i média. Český rozhlas, místní televize a tři regionální tisky, které celé akci věnovaly hodně prostoru.
V neposlední řadě, i když o tom píšu až naposled, stojí ale jedna důležitá skutečnost a to ta, že ti žáci a žákyně, které se štafety zúčastnili a vlastně i jejich učitelé už mají do konce svého života argument proti těm, kteří by tvrdili, že v životě nikdy ničeho nedosáhli. Oni všichni mohou říci: „Jak to, že jsem ničeho nedosáhl? Vždyť jsem byl členem běžecké školní štafety, která se svým výkonem zapsala do České knihy rekordů!" To, že ten výkon někdo někdy překoná není podstatné, jejich jména už tam budou napsána jednou provždy.
