Aktivní v každém věku

Žijeme v divné době, když člověka začínají počítat mezi veterány už ve třiceti pěti letech. V době, kdy se lidský věk ve vyspělých zemí prodlužuje, pokládat třicetipětiletého nebo třicetipětiletou za starého, je naprosto scestné, tím spíš, že v těchto letech je fakticky člověk na vrcholu svých fyzických i psychických sil.

Miloš Škorpil Naštěstí normální člověk neví nic o tomto dělení na „mladé" a „staré" a užívá dne, jak to jen jde. Ono totiž o tom, jak jste mladý nebo mladá respektive starý, stará nerozhoduje vůbec datum narození, ale pouze a jedině přístup k životu. Má-li člověk cíl a víru v jeho dosažení, jeho motory - srdce a duše - jej táhnou, někdy mocně strkají, dokud cíle nedosáhne.

Jsme-li mladší, žene nás více dopředu nedočkavost a my nejsme spokojeni, pokud cíle nedosáhneme co nejrychleji. Jsme takoví životní sprintéři. To má kolikrát za následek zkolabovaná srdce, přetrhané šlachy a svaly, zlámané kosti. Prostě jednáme rychleji než myslíme. S přibývajícím věkem se rychlost snižuje, vše více promýšlíme, pamatujeme se na předešlé chyby a i když pomalejším tempem, k cíli dospíváme dříve. Stáváme ze životními maratónci.

Tohle bychom si měli uvědomovat i ve chvíli, kdy se rozhodneme věnovat nějakému sportu, nějaké tělesné aktivitě. V mládí, zhruba do těch pětatřiceti rozvíjet rychlost, sílu a tempo a po pětatřicítce spíše tempo a vytrvalost. I když ani to není úplně přesné, protože budování naší fyzické kondice se odvíjí od aktivit prováděných při nižších tepových frekvencích, abychom si vybudovali solidní základy. Jako když Egypťané budovali pyramidy. Čím širší udělali základ, tím výše ji mohli postavit. Nikoho nikdy nenapadlo postupovat obráceně, tedy stavět pyramidu na špičku. Možná by to taky šlo, ale nejspíš by se jim vytrvale zarývala do země, tedy v jejich případě do písku.

Začátečníci, a je naprosto jedno, zda jsou mladí či starší, se většinou chovají tak, že nedbají na svou aktuální fyzickou kondici. Pohříchu většinou sami sebe, svou fyzickou kondici, přecení a vystřelí ke hvězdám co nejrychleji a s co největší zátěží. Vždyť přeci nejsou žádná ořezávátka. Navíc nemá cenu dělat nic, po čem nejsem pořádně servaný. Servaný tak, že se pak týden nehnu.

Už se poznáváte? Není divu. Tuhle cestu si projde skoro každý. Někdo pochopí zbloudilost tohoto přístupu dříve, někdo později. Znám ale pár takových, kteří to nepochopí nikdy. Ti mi pak s úpornou pravidelností píší: „Miloši, prosím tě, už mám zase problém." Únavovou zlomeninu, natažený, natržený sval, zrovna, když jsem se tak dobře rozbíhal, tak mě už zase přepadla děsná únava a já musel na dva měsíce přestat s veškerým tréninkem. Můžeš mi poradit, co mám dělat?"

Odpovím jednou, odpovím dvakrát, odpovím po třetí.
Odpověď je většinou stále stejná: „Zase jsi mě neposlouchal, zase jsi začal příliš brzo s velkou intenzitou, zase jsi zapomněl vybudovat základ a tak se ti ta tvoje pyramida - tvé tělo zhroutilo, nebo se postavilo proti tobě. Tělo má víc „rozumu" než ty, a to je jeho štěstí, jinak bys ho přivedl do záhuby!"

Můžu si být jistý, že za pár měsíců mi přijde stejný dotaz a moje odpověď bude jak přes kopírák: „Zase jsi mě neposlouchal, zase jsi začal příliš brzo s velkou intenzitou, zase jsi zapomněl vybudovat základ a tak se ti ta tvoje pyramida, tvé tělo zhroutilo, nebo se postavilo proti tobě. Tělo má víc „rozumu" než ty a je to jeho štěstí, jinak bys ho přivedl do záhuby!"

Říkáte si, tím teď myslím vás ale i sebe: „Proč to ti lidé dělají? Co je vede k té vlastní destrukci?" Popravdě odpovídám: „Nevím." Důvod každého je někde jinde. Všechny ale mají jeden společný jmenovatel. Ti lidé si sami sebe neváží a podceňují se, a aby to druzí nepoznali, tak se snaží dokázat, jak jsou SCHOPNÍ.

Naštěstí ale těchto nešťastníků stále ubývá. Naopak přibývá, jak já říkám, lidiček s duší, kteří skrze běh, skrze sport našli cestu k sobě, a to je to, oč v podstatě běží. Takže také ve světě přibývá lidí aktivních, aktivních v jakémkoliv věku a to je dobře. S takovými lidmi je totiž radost pobýt, ať jste kdekoliv. Protože z těchto lidí sálá život a není nic lepšího, než se v té životní energii pěkně vykoupat, pěkně se jí nacucat, abyste ji mohli předávat dál.