Rád čtu pana Cempera...

...ale rád si přečtu třeba i blog pana Běhounka nebo Krále. Musím říct, že oba směry, kterými tito blogeři píší o otázkách muslimů a islámu (pan Cemper na jedné straně, pan Běhounek a pan Král na opačné) mi přijdou poměrně extrémní. Chtěl bych předeslat, že se v otázce islámu považuji za člověka poměrně neznalého, ale již nějakou dobu se to snažím napravit, a to třeba přečtením knihy Světla a stíny islámu od pana Břetislava Turečka. Takže nebudu předkládat vědecká fakta, ale především názory, témata k zamyšlení a tak trochu i můj pohled na věc.

Především si myslím, že na problematiku islámu v českých zemích je potřeba nahlížet ze dvou různých směrů. Z hlediska právního a hlediska náboženského.

V tomto já osobně vidím velký rozdíl mezi současným křesťanstvím (římským) a islámem.

Současná křesťanská společnost, do které, i přes vysokou míru ateismu v ČR naši zemi stále řadím, je nastavená na poměrně značné odloučení světských zákonů od zákonů církevních. Odluka církve od státu prezentovaná v současnosi především jako církevní restituce je toho jen malým důkazem. Jistě, světský zákon, který říká, že krást se nemá, a ten, kdo krade bude adekvátně potrestán, vychází zcela bez pochyby z božího přikázání nepokradeš, ale takto jsem to nemyslel. Spíš jsem měl na mysli celkové provázání církví a jejich hodnostářů u nás, se zákony. U nás si asi těžko v současnosti dovedeme představit, že by církevní moc mohla člověka odsoudit např. k peněžitému trestu, nebo ho nechat zavřít do vězení.

Takto to fungovalo v období středověku a tak nějak podobně to může fungovat i v současném islámu.

Proto když se zamýšlím jaký mít názor na integraci muslimů a islámu v ČR, tak se na to dívám takto:

Islám, jako náboženství zde rozhodně akceptovat. Pokud bychom muslimům chtěli upřít možnost vyznávat Alláha a praktikovat náboženství, které je jim vlastní, pasovali bychom sami sebe do role primitivů.

Nicméně právní systém, který je ve střední Evropě zaveden a na kterém je postavena i ČR musí zase respektovat muslimové. 

Nejčastěji se v tomto smyslu zmiňuje eventuální prosazování práva šaría. Je třeba říci, že pouze Saudská Arábie a Irán v současnosti považují šaríu za jediný zdroj práva. Ostatní muslimské země považují šaríu pouze za jeden ze zdrojů práva. Ale i v těchto zemích je náboženské právo úžeji spjato se světským než ve střední evropě.

Proto si myslím, že bychom měli islám uznat pouze za předpokladu, že islám uzná nás. Naše zákony, naše právo. Pokud na to nebudou chtít muslimové přistoupit, jistě je na světě mnoho zemí a mnoho krajin, kde je rádi přivítají.

Ale historická zkušenost pregnantně vyjádřená úslovím podej prst a ukousne ti celou ruku, nebo s jídlem roste chuť by nás měla vyrovat, že takto jednoduché to rozhodně není a nebude.

Přeji příjemný zbytek dne.