Úřednice (povídka)

Místní sekretářka Nina byla dozajista osobou na správném místě. V celé vesnici byste asi nenašli člověka, který by byl více oddán své práce. Ninina horlivost dokonce mnohdy udivila i samotného starostu, který si jinak velmi pochvaloval, že má tak pečlivou a především samostatnou asistentku. A Nina brala svoji práci opravdu vážně.

Za léta strávená na obecním úřadě se vypracovala v úřednici par excellence. Pokud jste za ní přišli s čímkoliv (Podání žádosti na koupi pozemku, nahlášení volného pohybu sousedova psa, prosba k odchytnutí souseda … totiž jeho psa) vždy vám uměla dokonale poradit. Stačilo zběžné prolistování některého s těžkých fasciklů obecního, majetkového, trestního práva … a vzápětí jste již vycházeli s příslušným formulářem v ruce. (Nahoře vyplňte jméno, příjmení, datum narození, však už to znáte, tak na brzkou shledanou.)

Potřeboval-li starosta zpracovat některý z bodů, které byl odsouhlasen na obecním zastupitelstvu (o jehož pravidelném setkávání bych nejraději pomlčel), dodala mu Nina téměř na druhý den svazek papírů tloušťkou odpovídající rozsáhlejší studii. Starosta se vždy notně nadechl, podíval se zpříma na Ninu, která měla kruhy pod očima jak povidlové koláče a poté uchopil do ruky propisovací tužku a na přední straně do příslušné kolonky připojil svůj podpis. Číst? Číst to prostě nemohl, jelikož dobře věděl, že mu zítra na stole přistanou podobné „ďáblovy bible“.

Další Ninina aktivita byla směřována k obecnímu archivu, meziskladu napůl cesty do archivu okresního. Poté, co prošla malou zaprášenou místnost křížem krážem, usoudila, že tyto prostory jsou více než nepostačující. Po půl ročním bombardování obecního zastupitelství žádostmi nejrůznějších formulací, ji byla nakonec poskytnuta zachovalá a hlavně prostorná kůlna na dvoře za obecním úřadem.

To, že toto rozhodnutí, mělo více, než fatální následky na poklidný život v obci si zastupitelé uvědomili hned, jakmile se k nim dostala správa, že si Nina každého v obci zve postupně do kanceláře za účelem rozšíření jeho osobní databáze. (O způsobu, jakým si na starostovi vymohla povolení k tomuto podniku, bych také rovněž -z morálních důvodů- pomlčel.) Netrvalo ani tři měsíce a většina občanů měla v novém obecním archivu uloženou kroniku své rodiny až do x-tého pokolení doplněnou zcela kompletním rodinným fotoalbem. To, že tyto práce převyšovaly (co do kvantity i kvality) veškeré agendy vedené StB (i SnB), bylo patrné již od pohledu. (Dokonce se odvážím tvrdit, že rodokmen domácího zvířectva nevytvářeli ani takový mistři genealogie, za jaké svého času platili příslušníci NSDAP.)

Poté, co se byla kůlna řádně naplněna, rozhodla se Nina, že je třeba udělat něco s tím „galamatiášem“ ve formulářích. „Prosím za odpuštění, pane starosto, ale tady se chodí jako do kurníku,“ nevydržela to už jednou. Když uplynul týden, změnil se dosavadní obecní „kurník“ v nedobytnou úřednickou pevnost, ale Zámek F. K. Občané si rvali vlasy, jelikož teď byli odkázáni libovůli bohů, tedy jednoho boha – místní sekretářky. „Mám já to zapotřebí, abych na přihlášení králíky vypisoval dvacet papírů?,“ zoufal si starý Koloděj s dioptriemi 3,5. „Vždyť já mám těch nových ušáků dobré dva tucty.“ Vesnicí se tedy šířilo pořekadlo, že jestli se chcete potkat se smrtí, učiníte nejlépe, když zajdete na úřad. Pokud vás netrefí šlak v nekonečné frontě před kanceláří, zajisté vás obejme, při pohledu na stohy papírů, které na vás navrší. Situace došla tak daleko, že s Ninou již nebyl schopen nic udělat ani starosta, neboť i na něho se vztahovaly formuláře (a ne zrovna málo).

Vše nasvědčovalo tomu, že celá vesnice skončí v područí tvrdého despotismu jedné velmi aktivní úřednice. Situace byla o to politováníhodnější, že samotné Nině ani v nejmenším nedocházelo, co svoji angažovaností páchá. Jen ji přišlo, že se jí poslední dobou hromadí ve schránce nějak příliš mnoho dopisů. Ale pro samotnou práci neměla ani kdy je číst. (Takže si vůbec nepřipouštěla, že chodí mezi dlaždiči a nájemnými vrahy.)

Samotný starosta se již druhým týdnem topil ve své kanceláři pod stohem papírů, které si žádaly razítko či jeho podpis. Večer (místo počítání oveček) zkoušel jen tak namátkou, jak dlouho by mu asi trvalo, než by se s nimi vypořádal. (Nejstřízlivější odhad počítal s 10080 minutami.) Aby toho nebylo málo, zazvonili u něho na druhý den ráno pracovníci okresního archivu. Poté, co jim starosta třesoucíma rukama otevřel kůlnu napěchovanou až po strop celulózou, zavládlo mezi nimi značné zděšení. A když zjistili, že nejsou schopni dohlédnout konce toho podivného masivu (o nějakém sofistikovaném třídění ani nemluvě), poroučela se celá delegace s okresního archivu s přáním mnoho zdaru do další části dne. O další průběhu dne však lépe pomlčet …

Vrátil se tehdy starosta večer domů celý zbědovaný, pevně rozhodnut, že zítra rezignuje, ať si ten babylón řídí třeba samotnej satanáš. S hlavou svěšenou sedne ke stolu, když tu mu padne do oka leták, na kterém před chvílí loupala manželka brambory na večeři. SKARTOVACÍ STROJE.

Za týden bylo na obecním úřadě rušno. Hned ráno přijela dodávka a s jakousi objemnou krabicí, která byla ihned expandována nahoru do starostovy kanceláře. Pracovníci při obci toho dne nechali sekačky sekačkami a dali se do zkoušení nové obecní mašiny. Začali systematicky hezky od kanceláře. Starosta osobně dohlížel na zdárný průběh celé akce. Nejdůležitější bylo, zachovávat pokud možno klid, jelikož ve vedlejší místnosti seděla Nina … a ta se nesměla o ničem dozvědět. (Tedy alespoň prozatím.) K poledni již byla kancelář a přilehlé místnosti vyjma sekretariátu „papier frei“. Teď přišla na řadu kůlna. Na tuto akci byli pozvaní i ostatní spoluobčané, kteří ochotně přiložili ruku k dílu. Brzy se však ukázalo, že na tu záplavu papíru jsou lidské síly krátké. Po poradě se tedy přikročilo k návrhu výrostka Fricka kůlnu prostě podpálit. Pomohl k tomu i fakt, že sekretariát začínal být zlověstně neklidný. Když starosta zatahoval žaluzie, musel ji nabulíkovat, že bylo právě vyhlášeno celostátní cvičení obrany proti leteckým náletům. (I když se to muselo jevit každému jako holý nesmysl – zatahovat žaluzie před jadernými hlavicemi – Nina to kupodivu vzala jako vysvětlení a opět usedla nad svůj psací stůl. Ostatně když je to celostátní nařízení, nedá se nic dělat.)

Když se večer nachýlil, zbývala už jen jediná místnost, kde spočívalo větší množství papíru než by bývalo zdrávo – obecní sekretariát. Starosta do pozdních hodin přemýšlel, co s tím. Mohl by samozřejmě zorganizovat polo-ozbrojenou milici a s její pomocí ten, ještě před týdnem nedobytný hrad, vyvrátit. Ale přišlo mu trochu líto Niny, přece jen byla to poctivá ženská a svoji práci měla nadevšecko ráda, de facto žila jen díky ní.  

Nakonec se tedy rozhodl, že na obecní (tedy státní) útraty zaměstná dva místní poloviční důchodce, kteří se budou starat o to, aby měl sekretariát stále co na práci. Sám si pořídil novou sekretářku, kterou nastěhoval do své pracovny. Skartovací stroj (nebo jak se později na vesnici ujalo „skartovačku“) pak měl stále po ruce na svém stole a osobně dbal na to, aby nezahálel. A Nina, dále démonicky úředničila (dvěma polo-penzistům) a byla v tom neskonale dobrá.