Smrt člověka (Nietzscheho proměny smrti 3. část.)

Mnohdy vznášíme ortel smrti jen nad tím, co nám není tak úplně vlastní. Avšak pokud si chceme zachovat svoji čest, je třeba provést stejný soud i se sebou samými. Nietzsche tento čin rozhodně neudělal jako jeden z prvních, avšak opět i na tomto poli byl jeho hlas ze všech nejrazantnější.

„Čím je opice podobná člověku? Posměchem nebo bolestným studem. A stejně má i člověk býti nadčlověku: posměchem nebo bolestným studem.“[1]

Člověk jako takový musí být překonán. Co však máme na mysli tímto člověkem? Pomůžeme-li si Nietzscheho rétorikou pak je to onen most mezi člověkem a nadčlověkem. Tento most můžeme také chápat jako cestu k nadčlověku. Člověk, tedy alespoň jak ho chápe Nietsche, spočívá mezi dvěma oblastmi života, mezi biologičnem, které si svoji existenci ještě není schopno uvědomit a inteligibilní oblastí, které je toto sebeuvědomění vlastní. Jak si však onoho nadčlověka vlastně představit? Měla by být tato entita diametrálně odlišná od dosavadní existence?

Při řešení těchto otázek člověka v první řadě napadá, že cesta k nadčlověku znamená de facto popření biologična. Je to zcela zjevné, člověk se musí razantně osvobodit od toho, co mu brání, aby se stal nadčlověkem. Po pravdě musím přiznat, že mě tyto myšlenky také napadaly, avšak nyní si uvědomuji, že bych tato „monstrum“ opravdu na ulici potkat nechtěl.“ Umrtvením naší biologické složky, bychom se možná osvobodili, ale zabili bychom přitom sebe sama, tedy i možnost být nadčlověkem, kterou v sobě neseme. Je dost možné, že bychom se potom opravdu proměnili v nadčlověka, avšak obávám se, že by byla tato vzdálená a neuchopitelná entita to, co hledáme.

Pokud uvažuji o nadčlověku, přikláním se k Nietzscheho slovům, který přirovnává jeho zrod třem etapám. Nejprve je to velbloud, který věší poslušně hlavu se slovy - musíš.[2] Zde je člověk plně v područí své nevědomosti. Lva však vystřídá svojí dravou silou lev, který nekompromisně říká – chci. Spolu s ním člověk bourá „staré mýty“, jež ho doteď svazovaly, a začíná si uvědomovat sebe sama. Následuje však ještě třetí etapa, kterou Nietzsche přirovnává k dítěti, jež je pro něj novým početím, hrou, uvolněným tvůrčím zájmem. Teprve zde se můžeme bavit o nadčlověku ve svém slova smyslu. Tedy jako o stavu, kde je člověk plně tvůrčí, přičemž si uvědomuje sebe sama.[3]

Tohoto nadčlověka bych pak osobně nehledal někde v dálce budoucích zítřků, ale opět spolu s Nietzschem v přítomném okamžiku. K tomu, abychom mohli tohoto nadčlověka v sobě objevit, je však naprosto nutné, abychom usmrtili člověka se vším, co k tomu patří.

[1] NIETZSCHE, Fridrich. Tak pravil Zarathustra. s. 9.

[2] zde je řazen i smrt boha (či bohů)

[3] FINK, Eugen. Filosofie Fridricha Nietzscheho. s. 82.