Příběh rytíře

Delší epická báseň nebo spíš veršovaný příběh jak chcete. Rozhodně vás přenese zpátky do středověku - do jeho krutosti i romantiky, což k němu neodmyslitelně patří. Vím, že dlouhé texty (a obzvláště básně) se čtou s mnohem větším přemáháním, ale určitě nebudete litovat.

Slunce za obzorem se ztrácí, červánky nebem plynou. Noční stíny se zase vrací, tma se vznáší nad krajinou. Pole, lesy, louky, lány, vše se k spánku strojí. Mezi kopci jako brány, kamenná tvrz stojí. Známá to tvrz v tomto kraji, snad není, kdo by neslyšel. O rytíři Slavojovi, jak sužuje ho strašný žel. Protáhlé stíny se ze tmy noří, tvrz ztichla, jen ještě na cimbuří. Osamělý rytíř stojí, a takto k sobě mluví. „Jak strašné je mé trápení, nač je má udatnost a síla. Když není, kdo by potěšil mě. Snad vše se v dobré promění, snad okouzlí mě víla a spočine na mém klíně. Snad najdu dívku přívětivou, jak Jitřenku, hodnou, milou a spanilou jak pěnice. Snad dá mi syna dědice.“ Noc vystřídal den, celý kraj se probouzí. Slunce láká jíti ven, zpěvy ptáků všude zní. Po louce kůň cválá, mladý rytíř na něm jede. Rukou poddanému mává, jenž krávu na náves vede. Zamíří koně k potoku, by žízeň svoji zhasil. Tu spatřil v dáli zátoku, kde včera meč svůj tasil. Živě si na to vzpomíná, jak viděl otrokáře. A dívka ztýraná, jde za ním, jak on káže. Jak tasil meč svůj železný, a otrokáři kázaje. „Nech dívku tvore necitný, sic meč můj tebe zabije. Otrokář hned zrak svůj zbystřil, dal se do běhu. Do řeky sebou tříštil, plaval ke břehu. Dívka zrak svůj zvedajíc, slova díků hledajíc. Poté nenuceně sladce, usmívá se na zachránce. To vše se jí teď vybavuje, když svého koně uvazuje. Nahýbá se k hladině, pije pomalu a klidně. Poslouchá, jak voda šumí, přeze blízký brod. Někdo blízko něho stojí, to přichází mu vhod. Nebude tak osamělý, tento brzký čas. Zůstává však oněmělý, nad krásou všech krás. Vidí totiž dívku mladou, krásnou jako anděl sám. Nevěřícně kroutí hlavou. „Snad není to jen klam?“ Dívka již ho také vidí, jde k němu ladnou chůzí. Usmívá se a po chvíli, stojí před ním krása múzy. „Děkuji ti za všechno, co jsi pro mě vykonal. Otrokář by mě prodal, vše by bylo ztraceno.“ Tu náhle rytířovi svítá, vzpomíná na včerejší noc. Silné kouzlo jím celým zmítá. „Snad není to zlá nemoc?“ Tím kouzlem omámen celý, pohlíží do jejích očí. Jakoby vše mu pověděly, svět se s ním celý točí. Teď už ví, že co cítí k ní je láska. A není to jen tím, že líbezná je kráska. Cítí, že je k sobě pojí, to co nikdo nevysloví. Není to jen blouznění, prostě jsou si souzeni. Náhle ústa otevírá, v očích zračí se mu víra. A lásku svoji vyznává. „Jak krásná jsi a půvabná?“ Dívka zprvu trochu váhá, dívá se mu do očí. Doznává, že má ho ráda, jeho srdce poskočí. Nebem plují mraky bílé, rytíř jede s pannou spanilou. Jak přenádherná chvíle, skřivan zpívá píseň svou. Už šnečci zavřeli své schránky, vše se k spánku strojí. Rytíř se dívá na červánky, a takto k sobě mluví. „Vy rudí posli lásky, ty hvězdo polární. Mám radost, jako nikdy neměl jsem. Zmizely všechny vrásky, to jenom díky ní. Snad je to pouhopouhý sen? A pokud přece spím, tak ať se nevzbudím. Kéž nic nás nikdy nerozdělí, a přežijeme všechny bědy. Vždyť si ji ani nezasloužím, a poznávám svou nicotu. Bez ní se hnedle soužím, bez ní ani minutu. Kdyby snad osud zlý vše hatil, a měla náhle zemřít. Klidně bych pro ni život ztratil, jen aby ona mohla žíti.“ Na nebi hvězdy zhasínají, temnota se strácí. Po noci v mlhavém kraji, den se zase vrací. Jak pochmurné je dnešní ráno, vše obestírá mlha hustá. Jakoby někde bylo psáno, že se něco zlého chystá. A touto smutnou krajinou, jede posel pěšinou. Královský znak na rukávu, nese důležitou zprávu. Nyní před rytířem stojí, pohled jeho ledoví. Chvíli zdrženlivě mlčí, potom náhle promluví. „Přináší kruté poselství, s ním i smutek a žel. Na jih našeho království, zaútočil nepřítel. Proto náš dobrý král, své rytíře povolal. Máš i ty se připojiti, a své síly propůjčiti. Nepřítel je zlý a krutý, plení naši zem. Lidé pode jeho pruty, hynou každým dnem. Není již čas k otálení, promiň tohle unáhlení. Nepřítel však stále sílí, nocí dnem snad každou chvílí. Proto opusť svoje panství, musíš ihned vyrazit. Abys mohl za království, k armádě se připojit.“ Hory v dáli potemněly, slunce k obzoru se kloní. Ptáci nebem proletěli, zvony půlnoc zvoní. Bledá luna tou tmou tmoucí, prochází se potají. vrhá pohled ustrnoucí, Hvězdy tiše šeptají. V tvrzi dnes však klidu není, vše se k válce strojí. Rytíř upadá do snění, takto k sobě mluví. „Je to snad osud? Nebo zlé znamení? Proč do války mám zase jít? Snad až do posud, měl jsem přesvědčení, že bych se nemoch nevrátit. Však teď mi dochází, že můj pocit přechází. A já už nyní vím, že vrátiti se nemusím. A děsí mě též poznání, že pudem jinou cestou, S mojí královnou a paní. Do války místo za nevěstou!“ Hejna much se všude rojí, koně v stáji řehtají. Rytířové v plné zbroji, do války se chystají. V bráně stojí rytíř statný, kůň jeho velmi statný. Zbroj ve světle třpytící, chochol přilbici zdobící. Erb svůj má na štítu, meč ostrý jak břitvu. U něj dívka spanilá, jež svými slzami, ruce jeho obmývá. „Jen vzpomínka teď zbyla mi. Snad ve snech se setkáme, jinou možnost nemáme. Upadneme v samotu, všeho světa nicotu. Co požnu si tu bez tebe? Neuplyne ani den, jenž nebude naplněn, Vzpomínkami na tebe. Vrať se mi tedy ve zdraví, ať láska má tě ochrání. Vždyť ona nejlíp přece ví, vždy milující zachrání.“ Tak se rytíř rozloučil, se svou krásnou nevěstou. Své rty od ní odloučil, jede cestou necestou. Luna ztrácí svoji vládu, hvězdy mizí ponenáhlu. Rytíř na kameni sedí, do světa dálek hledí. Ráno zase přichází, probouzí se ležení. Osudný den nadchází, nikdo dneska nelení. Jedni pro proviant jdou si, druzí připravují zbroj. Opodál zas meče brousí, slavný bude dnešní boj. Vojsko již je z šikované, nepřátelé na dohled. Události nevídané, nabývají rychlý sled. Náhle zatáhlo se nebe, krajina jakoby brečí. A stále blíže sebe, marnost všeho již jsou v seči! Už padla kosa na kámen, už střetl se sok se sokem. Bude všemu konec, ámen, než krok se sejde se krokem. Všude se hluk rozléhá, všude výkřik bezmoci. Krev nevinných se prolévá, nikomu není pomoci. A náš rytíř u krále, v té největší vřavě Nemá vůbec na mále, nepřátele mlátí hravě. Tu však švihnul vzduchem meč, odvrátil ho stěží. Za ním druhý v tvrdou seč, padá k zemi, leží. Nepřítel meč pozvedá, ach třikrát běda přeběda. Chystá se k poslední ráně, nyní děj se vůle páně. Tu náhle rytíř přiskočí, nad hlavou mečem zatočí. Meče do sebe vrazili, leží na zemi ve chvíli. Slavoj rychle vstává, poznává kamaráda. Jenž uchránil ho před smrtí, nyní však musí trpěti. Rytíř náhle oči zvedne, dusné ticho prolomí. Na Slavoje šťastně vzhlédne, naposledy promluví. „Pravůbec mě nemrzí, že jsem tě mohl zachránit. I když moje srdce ví, že nebudu již déle žít. Již mě síly opouštějí, už vidím anděly. Žalmy spolu vroucně pějí, nashledanou příte…“ Náhle je ticho, žádný zvuk, jen větru slyšet slabý hluk. Tu na planině U tří skal, kamarád věrný dokonal. Na kopci hrob je vystavěný, kříž velký na něm stojí. A rytíř celý zachmuřený, tiše se k sobě modlí. „Můj Bože, všech ochránce, a mrtvých něho. Ty poslals ho z nebe. Stojím tu u zachránce. za duši jeho, prosím nyní tebe. Proč se to muselo stát? Vždyť byl tak mladý. Proč nejlepší kamarád, zemřel mi tady? Za srdce jeho ušlechtilé, či dobré skutky tobě libé. Dej dostát mu na věčnost, v nebi pokoj blaženost.“ Kolem lesa, po cestě, rytíř koně vede. Ke své drahé nevěstě, z války domů jede. Koně nešetří, ba naopak. Jen stále k ní, letí jako pták. Láska jej vede, a nutí sníti. Sny rozum přepadly. Co ta vše svede. To ví jen ti, kdo jí propadli. Mraky plují oblohou, pole míjí les. Cesta běží u nohou, město střídá ves. Již poznává známý kraj, v němž od mládí vyrůstal. A z jeho úst pojednou, slova se mu proderou. „Překrásná je tahle země, jak ranní svítání, jak jarní volání, jak rudé červánky, jak první líbánky, jak noční obloha, jak anděl od boha, jak květy orchideje, jak slibné ideje, jak sama příroda, jak stříbrná voda, jak slavík zpívající, jak láska stravující, jenž překypuje ve mně. Prošel jsem již kraje mnohé, končiny světa různorodé. Ze všech však co poznal jsem, je nejkrásnější tahle zem. Však nejvzácnější v téhle zemi, je mi malý květ. Jež přebývá na mé tvrzi, za ním musím ihned jet. Jak nesmírná zdá se dálka, jež nás nyní dělí. Kéž bychom s křídly ptáka, snáze ji přeletěli. Už letím jako holub sivý, za svou družkou přemilou. Již slyším hlas přívětivý, již vidím ji stát přede mnou.“ Slunce za obzorem se ztrácí, červánky nebem plynou. Noční stíny se zase vrací, tma se vznáší nad krajinou. Protáhlé stíny se ze tmy noří, tvrz ztichla jen ještě na cimbuří. Dva mladí lidé spolu stojí, do světa dálek nebem plují…