Také doma vychováváte Osobnost?

Asi každý se již někdy někde setkal s nezvladatelným a očividně nevychovaným dítětem. V obchodě, na ulici, na dětském hřišti, v autobuse nebo v tramvaji…Na jakémkoliv místě je to skutečně neštěstí se s takovým stvořením potkat. Obzvláště s tím, jehož rodiče se tváří, že je vše v naprostém pořádku, zatímco jejich malý (ale i větší) drobeček demoluje vše kolem sebe či - nadneseně řečeno - terorizuje veškeré živé tvory ve svém dosahu.

Zrovna včera jsme si na toto téma povídaly s mou maminkou. Já jsem tvrdila, že mám pocit, že své děti nevychovávám. Že snad ani nevím, jak bych to měla skutečně správně dělat. Protože to naučit nejde a v žádné chytré knížce se ten pravý postup nedočtu. Každé dítě je jiné a tím pádem potřebuje i jiný přístup. Prostě své děti sleduji, intuitivně je naviguji, vysvětluji jim co a proč by měly nebo naopak neměly dělat. Dávám jim prostor a nebo jsem jim v patách, podle toho jak to situace vyžaduje.

Trvám na jejich slušném chování – nejen společenském – ale hlavně lidském.

Ale rozhodně se jim snažím vštípit, že jsou určitá pravidla, která se musí dodržovat. Ne bez rozmyslu a přemýšlení – slepě, protože to jsou Pravidla. Ale proto, že pokud se již v dětství nenaučí respektovat, že jsou určité zásady, nebudou pak moci ve své dospělosti kvalitně a zdravě žít.

A maminka mi na to s úsměvem povídá: „Jistě – ale to je přeci právě ta výchova. Podívej se na svoje děti. Anička, ta je ještě malá na nějaké posuzování. Ale už i to mrně ví, co může a co ne. Že jsou určité hranice, za které by jít neměla. A na Robčovi to jde vidět ještě lépe. Přestože na něj brbláš a řešíš s ním jeho malé pubertální eskapády, ve skutečnosti je to prima kluk se zdravým charakterem. Je samostatný, víš, že si dokáže poradit v lecjaké situaci a když budeš potřebovat pomoc, můžeš se na něj spolehnout. A to je důležité.“

Ne, nechápejte to špatně. Rozhodně se nepokládám za nějakého vychovatelského mistra. Určitě ne vše, co dělám je vždy správné. A každý má své názory a své výchovné postupy, které na jeho dítě zabírají.

Jsem však doslova alergická na tvrzení některých rodičů, kteří své dítě nechají dělat co se mu zachce aniž by ho napomenuli nebo patřičně usměrnili v situacích, kdy by to bylo potřeba s tím, že ONI TAK Z NĚJ VYCHOVÁVAJÍ OSOBNOST.

Toto nemá s výchovou ani zdravým vývojem osobnosti dítěte nic společného. Je to podle mě pouze způsob, kterým zdůvodňují svou pohodlnost. Ono je totiž opravdu pohodlnější například sednout si na dětském hřišti na lavičku s časopisem a svého potomka tam nechat běsnit bez ohledu na druhé, než vstát, jít za ním a vysvětlit mu, proč by určitě věci dělat neměl a nebo že by je měl třeba udělat jinak…A když ji pak někdo z ostatních návštěvníku na ne zrovna vhodné chování jejího dítěte upozorní – podrážděně na to reaguje tak, že Ono je prostě osobnost a ona ho tak vychovává.

Maminka si na to pak vzpomněla, jak jí naše paní sousedka – paní Nováková – vykládala co se jí stalo, když jela nedávno autobusem z nákupu.

V daném dopravním prostředku tehdy nebylo mnoho lidí. Pohodlně tedy seděla a sledovala asi pětiletého klučinu, který tam jel se svou maminkou, jak kope jiné paní do nákupní tašky. Ta paní se na chlapce podívala a tašku si posunula. To mu však nevadilo. Posunul se také tak, aby na tašku dosáhnul a kopal do ni znovu. Jeho maminka ho sledovala, ale ani jí nenapadlo syna napomenout, že by to neměl dělat.

Paní si znovu tašku posunula – a klučík se opět posunul – a znovu jí do tašky kopal. Žena se tedy obrátila na klukovu matku a slušně jí požádala, aby chlapci řekla, ať jí do té kabely nekope. Vždyť v ní má nákup.

Ta se však na ni podívala s výrazem, co ji otravuje a s despektem jí afektovaně odvětila: „My ho vychováváme podle amerického způsobu, aby byl osobnost.“

Paní zalapala po dechu. Vzala tašku a bez dalších slov šla na jiné místo. Ostatní cestující scénu sledovali, ale nikdo se k ní nevyjadřoval.

Autobus po chvíli zajížděl k zastávce. Z jednoho sedadla vstal – podle slov paní Novákové – takový nedbale oblečený, ale zajímavý mladík s dredy na hlavě. Ke dveřím musel projít kolem chlapcovy matky. Jak ji míjel, tak se u ní na okamžik zastavil, vytáhnul si z pusy rozžvýkanou žvýkačku, nalepil ji té ženě do vlasů a se slovy: „To víte, mě doma vychovávali podle amerického způsobu, abych byl osobnost.“ z autobusu vystoupil.

Přeji všem rodičům, kteří takto „vychovávají“ ze svých dětí „osobnosti“, aby také třeba jednou neskončili se žvýkačkou ve vlasech (opravdovou i obraznou) – anebo aby jim pak v budoucnu výsledky této „osobnostní výchovy“ jejich dítě neukázalo moc bolestně.