6. Den první - to byl náraz!

Opustila jsem Sarnu. Ten kouzelný správcovský domek letního sídla hraběnek Gessy, obklopený zahradou a parkem, kde teď budou bydlet moje holčičky. A přestěhovala jsem se o 17 km dál, do bytu k babičce.

Já – holka z města – celý život žijící ve městě a posledních víc jak patnáct let přímo v Praze. Člověk, kterému vyhovuje prostor, ruch a možnosti velkoměsta. Vlastně i určitá anonymita, jež to prostředí poskytuje, jsem se ocitla na předměstí malého italského městečka. A aby to nebylo málo, tak na samém předměstí toho předměstí.

Náš pronajatý pražský domek se zahradou jsem nyní vyměnila za malý třípokojový byt. Prostě – jak se říká – když změna, tak změna.

Setkala jsem se s těmi, s kterými budu v nejbližší době nejvíc ve spojení – s Mirellou a Francou – dcerami nonny Angely, s jejíž péčí jim mám toto léto pomáhat.

„Doufám, že se nevyděsíš.“ říkala mi při seznámení s obavou Mirella. „Víš, matka je na tom opravdu špatně.“

A varování bylo na místě. Angelina je skutečně jiná než senioři, se kterými se při mých aktivitách stýkám. Ti jsou sice limitovaní určitými zdravotními handicapy, pohybují se nejčastěji s pomocí chodítka, často špatně slyší a během kulturních programů nám někdy usnou (jestli z důvodu své únavy nebo díky programu jsme se rozhodli nezkoumat :) ), ale jsou komunikativní a se zájmem o okolí.

Tady jsem uviděla v křesle sedící malou osůbku. Vypadalo to, že vůbec nevnímá co se kolem ní děje. Pouze zvedala pokrčené nohy nahoru a zase je s dupnutím vracela na podlahu. Byla pod pažemi a kolem hrudníku volně připoutána vypolstrovaným popruhem, z důvodu aby z toho křesla nespadla, protože jediný další pohyb, který zvládala, bylo kývání se dopředu a dozadu. Hlavu měla mírně zakloněnou a oči pevně zavřené. Občas vydala jakýsi neartikulovaný zvuk.

Samozřejmě, že mě už před odjezdem z Česka informovali, že je Angelina tzv. „ležák“. Seniorka naprosto odkázána na péči druhých, takže jsem věděla – tedy vlastně jsem si myslela, že vím – co mám očekávat.

Přesto mě realita, viděná na vlastní oči, docela zaskočila.

„Páni, jak tohle zvládnu.“ blesklo mi hlavou, ale snažila jsem se dát své rozčarování najevo co nejméně.

Přišla jsem k Angelině, jemně jsem ji vzala za ruku a italsky se jí představila. Řekla jsem jí, že jsem Helena a že tady teď budu s ní. Netušila jsem, jestli mě vnímá.

Pak už jsem se plně soustředila na vše co mi Mirella a Franca povídaly.  Vysvětlovaly mi denní rytmus Angely, dávkování léků a jak se obsluhuje solevatore – malý zdvihač/jeřábek, který velmi usnadňuje manipulaci s Angelou a její  přemísťování. (To se nonna zabalí do takového speciálního „vaku“ z pevné látky s popruhy. Ty se upevní na háky na rameni jeřábku a nonna se pak zvedne do výšky. Vypadá potom trošku jako paraglidista. Na solevatore jsou kolečka – je to jeřáb a vozíček dohromady – a díky tomuto zařízení můžete nepohyblivého člověka pohodlně a bezpečně převést tam kam potřebujete.)

Povídaly mi, že je Angelině devadesátšest let a do jednadevadesáti byla plně soběstačná. Že teprve posledních pět let se začala horšit – až do současného stavu.

Učily mě, jak se Angele připravuje jídlo, jak ji mám krmit a dávat pít…

Podotýkám, že vše v italštině s pomocí Google překladače a názorných ukázek.

Divila jsem se, že z toho všeho ještě nemám hlavu jak pátrací balón a že chápu co mi sdělují, protože jediné co jsem v té době uměla italsky bezpečně říct (kromě dotazu, kde najdu záchod pro řvoucí dítě) bylo Buongiorno, Si a Grazie.

Po obědě jsme Angelu společně uložily k odpolední siestě a Mirella s Francou se se mnou rozloučily s tím, že jedna z nich za mnou přijde zase později odpoledne, aby mi pomohla s Angelou z postele a vysvětlila mi její další odpolední program – a potom mi i pomohla s večerním ukládáním.

Prý ať se teď najím a odpočinu si. Obě sestry byly tak moc hodné a pozorné – a pak odešly.

Zůstala jsem sama.

Sama v cizím bytě, který se teď měl stát mým dočasným domovem. Sama se seniorkou, z níž jsem měla trochu strach.

V krku se mi udělal divný knedlík, který mi bránil se volně nadechnout. Byla to směsice stesku a panické hrůzy. Zůstala jsem totiž SAMA. Uvědomila jsem si, že JÁ NEUMÍM být sama. Takto sama.

Běžně se kolem mě neustále pohybují dcerky, manžel, pes... taky velké děti, přátelé… Já nebývám sama.

Když jsem si doma chtěla ukrást pár chvil jen pro sebe, musela jsem vstávat velmi brzy ráno, kdy všichni ještě spali. To se mi podařilo mít „svůj čas“. Pouze tehdy jsem si mohla v klidu cvičit jógu, jít si zaběhat, meditovat, učit se… než se všechno doma začne probouzet.

Nyní jsem však zůstala jinak sama. Tady nehrozilo, že se každou chvíli otevřou dveře dětského pokoje a rozespalý kudrnatý brouček se mi půjde stulit do náruče.

Zamrkala  jsem, abych zahnala slzy deroucí se mi do očí a šla do kuchyně, připravit si jídlo a uvařit si svou „poobědovou kávu“, což je můj každodenní rituál. Chtěla jsem se zaměstnat. Zahnat nějakou známou, cílenou činností ten šílený strach a smutek, co mě svíral.

Jenže jsem se v téhle cizí kuchyni vůbec nevyznala. Hledala jsem hrnce. Hledala jsem pokličky, hledala jsem vařečky, hrnečky, talíře, příbory…

Hledala jsem i tu blbou kávu – a nemohla ji najít, přestože mi Franca s Mirellou říkaly, že káva v kuchyni je. Nakoupeno, že taky je. Jen, že nevěděly co mám ráda, tak ať si napíšu seznam a že mi vše přinesou…

Bojovala jsem s plynovými hořáky starého sporáku (co bydlím v Praze, vařím na elektrice).

Zkrátka - NIC NEŠLO! Vše bylo úplně jinak, než jsem byla zvyklá, než jsem znala…

Zoufale jsem si sedla v obýváku na židli a rozbrečela se. „Proboha, do čeho jsem se to pustila.“

Věděla jsem, že jsem chtěla změnu. Že jsem potřebovala změnu, abych se vymanila ze stereotypu, ve kterém jsem žila a mohla se posunout dál.

A bylo mi jasné, že to čím teď procházím, je nutný proces.

Ale ta situace byla TÁÁÁK  těžká. Skutečně jsem v ty okamžiky myslela, že mě to rozdrtí. Že to neustojím.

Pochybovala jsem, že zvládnu náročnou péči o Angelu. Odloučení od holčiček. Vzdálenost mezi mnou a manželem…

Ale pak jsem si utřela nos a oči.

Chtěla jsem změnu? Tak ji mám a nedovolím, aby mě zlomila!

Slíbila jsem pomoci s péčí o babičku? Tak to splním a vše se naučím!

Řekla jsem, že se chci zbavit svých neustálých, omezujících strachů a přestanu se všeho bát? Tak je načase, abych s tím začala!

Zvedla jsem hlavu, zhluboka se nadechla, vstala - a šla do kuchyně najít to pitomý kafe.

První panický záchvat krize jsem překonala. Bylo mi jasné, že přijdou další, ale rozhodla jsem se, že ty mě taky neskolí.

Pustila jsem se do boje a neuteču z něj!

Otázka je, jak to vše budou zvládat cácorky a můj Tomík…

Jestli vás to zajímá, tak se sem přijďte podívat v sobotu 14. srpna 2021 :)