Hele…a proč vlastně píšeš ten blog?

Tuhle otázku mi nedávno položila jedna moje kamarádka. Proč, proč… Nevěděla jsem najednou, co jí mám odpovědět. „Přeci, protože mě to baví.“ „No, jó. Ale máš z toho nějaké benefity nebo prospěch?“ protáhla. „Jaké benefity? O čem to mluvíš?“ nechápala jsem. „Prostě mě baví psát. Každý snad máme nějakého koníčka, ne?“ „Hm.“ opět protáhla neurčitě…

Její otázka mi stále vrtala v hlavě. Proč vlastně píšu tento blog?

Podívala jsem se tedy zpátky. Proč jsem ho zakládala a proč jsem na něj začala psát?

Důvod č.1

Tehdy to byla doba, kdy jsem prožívala prozatím své nejtěžší životní období a potřebovala jsem nějak odvést myšlenky. A tak jsem psala. Vzpomínala a popisovala… A bylo mi líp.

Důvod č.2

Probírala jsem se teď svými starými články a zjistila jsem, že některé bych v současné chvíli určitě nenapsala. To proto, že jsou tak soukromé a odhaluji v nich sama sebe tolik… Jenže, když jsem je tvořila, byla situace jiná. Tak moc citlivá a bolestná, že jsem se s tím asi potřebovala nějak vyrovnat. Takže mi blog vlastně nahradil psychologa. :)

Důvod č.3

Pročítala jsem své články a zjistila jsem, že je to vlastně tak trošku zvláštním způsobem zmapovaný rok mého života. Že některé příhody, které se mi staly, bych nejspíše již dávno zapomněla, kdybych o nich nenapsala… A že jsem opravdu ráda, že tomu tak není – a že si je mohu pamatovat.

Důvod č.4

Vzpomněla jsem si na naši paní Vondrákovou (rodinnou přítelkyni a mou bývalou sousedku, když jsem ještě bydlela u rodičů). Ta mi asi před dvěma měsíci řekla, že jsem pro ni byla inspirací, když chtěla vzdát závod. Paní Vondráková je dlouhá léta radioamatér(ka) a slaví velké úspěchy. V době, kdy byla olympiáda v Soči, měli svou olympiádu právě i radioamatéři a paní Vondráková se jí účastnila. (Doufám, že to popisuji správně a za případné nesrovnalosti se předem, paní Vondráková - i všichni ostatní, omlouvám.)

Nejprve se jí velmi dařilo, jenže pak se to nějak zvrtlo a nemohla a nemohla se dostat na posledních pár bodů, které potřebovala. Když se jí to nedařilo už nějakou dobu, tak si prý řekla, že by se na to mohla vykašlat. Jenže v tom si vzpomněla na můj článek, jak jsem běžela v Pečkách a myslela jsem, že tam umřu, ale že i přesto jsem do cíle doběhla.

A tak si řekla, že ona to taky nevzdá a dala se znovu do boje. Výsledek je jedna stříbrná a jedna bronzová medaile. Touto cestou k nim tedy ještě jednou gratuluji :)

Takže mi došlo, že možná moje články někoho - někdy inspirují, motivují a že třeba někomu pomůžou, tak jako pomáhaly mě, když jsem je zpočátku psala.

Důvod č.5

Je fajn, když jsou na vás vaši nejbližší pyšní. Třeba, když se mi objeví článek v „Zaujalo nás“. A co teprve, když mi ho hodí na titulku…

Je prima pozorovat svého šestnáctiletého syna, jak mi nadšeně a s hrdostí sděluje, že jeho kamarádka můj blog čte a že se u něj baví. (Tímto tě zdravím, Luci.)

Důvod č.6

Nepíšu o politice. Ne proto, že by mě nezajímala a nebo že bych si neudělala na dění kolem nás svůj názor, ale prostě se mi o ní psát nechce.

Píšu proto, aby se lidem na tváři objevil úsměv, aby se pobavili, aby si třeba uvědomili, že život se musí brát s nadhledem a humorem, protože jinak bychom ztratili sami sebe.

(No, a kdybych psala o politice, tak by se mi možná také podařilo na tvářích čtenářů vyloudit nějaký ten úsměv – ale nejspíše trošku hořký…)

A důvod č.7

Za ten rok, co jsem zde, jsem tady „poznala“ pár prima lidí, kteří si mé články čtou, vrací se „ke mně“ a pravidelně si píšeme v diskusích (a nyní někdy i na Facebooku) :)

Takže děkuji Šári, Zuzi, Jani, Marci – a samozřejmě Karle :)

A také děkuji všem, které znám i neznám, ale kteří si vždy přijdou můj nejnovější výplod přečíst.

Tak, teď jsem spokojená. Dokonale jsem si totiž srovnala v hlavě, proč vlastně píšu tento blog. A nějaká další otázka na toto téma, od některé mé kamarádky, mě už tedy absolutně nedokáže vykolejit. ;)