Tuhle otázku mi nedávno položila jedna moje kamarádka. Proč, proč… Nevěděla jsem najednou, co jí mám odpovědět. „Přeci, protože mě to baví.“ „No, jó. Ale máš z toho nějaké benefity nebo prospěch?“ protáhla. „Jaké benefity? O čem to mluvíš?“ nechápala jsem. „Prostě mě baví psát. Každý snad máme nějakého koníčka, ne?“ „Hm.“ opět protáhla neurčitě…
Její otázka mi stále vrtala v hlavě. Proč vlastně píšu tento blog?
Podívala jsem se tedy zpátky. Proč jsem ho zakládala a proč jsem na něj začala psát?
Důvod č.1
Tehdy to byla doba, kdy jsem prožívala prozatím své nejtěžší životní období a potřebovala jsem nějak odvést myšlenky. A tak jsem psala. Vzpomínala a popisovala… A bylo mi líp.
Důvod č.2
Probírala jsem se teď svými starými články a zjistila jsem, že některé bych v současné chvíli určitě nenapsala. To proto, že jsou tak soukromé a odhaluji v nich sama sebe tolik… Jenže, když jsem je tvořila, byla situace jiná. Tak moc citlivá a bolestná, že jsem se s tím asi potřebovala nějak vyrovnat. Takže mi blog vlastně nahradil psychologa. :)
Důvod č.3
Pročítala jsem své články a zjistila jsem, že je to vlastně tak trošku zvláštním způsobem zmapovaný rok mého života. Že některé příhody, které se mi staly, bych nejspíše již dávno zapomněla, kdybych o nich nenapsala… A že jsem opravdu ráda, že tomu tak není – a že si je mohu pamatovat.
Důvod č.4
Vzpomněla jsem si na naši paní Vondrákovou (rodinnou přítelkyni a mou bývalou sousedku, když jsem ještě bydlela u rodičů). Ta mi asi před dvěma měsíci řekla, že jsem pro ni byla inspirací, když chtěla vzdát závod. Paní Vondráková je dlouhá léta radioamatér(ka) a slaví velké úspěchy. V době, kdy byla olympiáda v Soči, měli svou olympiádu právě i radioamatéři a paní Vondráková se jí účastnila. (Doufám, že to popisuji správně a za případné nesrovnalosti se předem, paní Vondráková - i všichni ostatní, omlouvám.)
Nejprve se jí velmi dařilo, jenže pak se to nějak zvrtlo a nemohla a nemohla se dostat na posledních pár bodů, které potřebovala. Když se jí to nedařilo už nějakou dobu, tak si prý řekla, že by se na to mohla vykašlat. Jenže v tom si vzpomněla na můj článek, jak jsem běžela v Pečkách a myslela jsem, že tam umřu, ale že i přesto jsem do cíle doběhla.
A tak si řekla, že ona to taky nevzdá a dala se znovu do boje. Výsledek je jedna stříbrná a jedna bronzová medaile. Touto cestou k nim tedy ještě jednou gratuluji :)
Takže mi došlo, že možná moje články někoho - někdy inspirují, motivují a že třeba někomu pomůžou, tak jako pomáhaly mě, když jsem je zpočátku psala.
Důvod č.5
Je fajn, když jsou na vás vaši nejbližší pyšní. Třeba, když se mi objeví článek v „Zaujalo nás“. A co teprve, když mi ho hodí na titulku…
Je prima pozorovat svého šestnáctiletého syna, jak mi nadšeně a s hrdostí sděluje, že jeho kamarádka můj blog čte a že se u něj baví. (Tímto tě zdravím, Luci.)
Důvod č.6
Nepíšu o politice. Ne proto, že by mě nezajímala a nebo že bych si neudělala na dění kolem nás svůj názor, ale prostě se mi o ní psát nechce.
Píšu proto, aby se lidem na tváři objevil úsměv, aby se pobavili, aby si třeba uvědomili, že život se musí brát s nadhledem a humorem, protože jinak bychom ztratili sami sebe.
(No, a kdybych psala o politice, tak by se mi možná také podařilo na tvářích čtenářů vyloudit nějaký ten úsměv – ale nejspíše trošku hořký…)
A důvod č.7
Za ten rok, co jsem zde, jsem tady „poznala“ pár prima lidí, kteří si mé články čtou, vrací se „ke mně“ a pravidelně si píšeme v diskusích (a nyní někdy i na Facebooku) :)
Takže děkuji Šári, Zuzi, Jani, Marci – a samozřejmě Karle :)
A také děkuji všem, které znám i neznám, ale kteří si vždy přijdou můj nejnovější výplod přečíst.
Tak, teď jsem spokojená. Dokonale jsem si totiž srovnala v hlavě, proč vlastně píšu tento blog. A nějaká další otázka na toto téma, od některé mé kamarádky, mě už tedy absolutně nedokáže vykolejit. ;)
