Z Opavy přes Orličky a Krkonoše do Jizerek s foťákem v pohotovosti.

Vlastně to tak nemělo být, původní myšlenka byla mnohem skromnější...Zajet si jen tak do Opavy, města mého vojákování, ale všechno nahrávalo širšímu rozměru, a tak jsem původní plán významně rozšířil, což avizuje název fotoreportáže. A tak...vzhůru do léta.

Svitavy, město mého bydliště a garážování. Jakmile vyjedu, po pár metrech mám před očima Otendorfův dům, podle rodáka a mecenáše...U nás mu říkáme Červená knihovna.

Směrem na západ není na škodu zastavit v Moravské Třebové a prohlédnout si zámek.

Pak honem na dálnici Mohelnice-Olomouc. Závodníci se kolem jen mihnou, i když pravda, může to být jen klam, protože na chopperu se spíš flákám...Olomoucké náměstí je dobrá zastávka, hned naproti orloje stojí morový sloup...jeden z mála, který lze omrknout i zevnitř.

Původní plán, vzít to přímo do Opavy, padnul díky mé neschopnosti orientace, protože rád bloudím a GPS  zásadně nepoužívám. Nutno říci, že naštěstí...jinak bych v Dubu nad Moravou neobjevil a nevyfotil poutní kostel Panny Marie v exteriéru

a interiéru. Jestli jsou moje informace přesné, byl opraven celý z milodarů.

Ale honem zpět a přes Uničov. Náměstí mají vyšperkované noblesní radnicí.

Lidská sídla jsou mnohdy velice pozoruhodná, díla přírody zase nesmrtelná. Jako třeba Rešovské vodopády.

Pardon, to je lidská tvorba, ale kousek dál už regulérních vodopád.

Opava, město květin, parků a možná...i teroristů. Před radnicí byla nenápadně umístěna bomba,

o čemž majitel tohoto stroje nejspíš nemohl vědět, jinak by z náměstí jistě přeparkoval.

Při hledání něčeho neobvyklého jsem narazil na hranatý kostel svaté Hedviky, postavený jako památník obětem 1. světové války.

Právě v v této chvíli došlo ke zlomu v plánování. Počasí luxusní, čas dobrý, ideální příležitost přehodnotit trasu s konečným cílem...Harrachov. Znamenalo to vyhnout se v Orličkách pozornému hlídači stáda,

minout horské stavení se satelitem

a obkroužit ochočeného dinosaura na kruháči v Trutnově.

Vzhledem ke vzdálenosti byly zastávky pouze dvě. První na lesním parkovišti, kde jsem zahlédl zoufalého cyklistu, který patrně ztratil kolo a živil se lesními plody

a druhá v Polici nad Metují.

Zrovna hlásili, že z jakési ZOO utekl lachtan. Zahlédl jsem ho pak cestou kdesi na hladině, ale nebyl čas pouštět se do větších akcí, protože

Jizerky už byly na dohled.

V této chaloupce...opět se satelitem...nocleh nebyl k mání,

ale v Kořenově pod kapličkou byl problém ulehnutí zažehnán.

Jizerky jsem nenavštívil poprvé, což doložím fotkou z cest přístupných jen cyklistům,

případně to dosvědčí pani Janoušková, majitelka hotelu Mart, kde jsme tehdy nejenom bydleli, ale také povečeřeli tu nejlepší kačenu, jakou kdy kdo jedl.

Ráno žádné poflakování, natož polehávání a hurá zpět do Harrachova, cesta byla romantická.

Některá lákadla jsem minul s těžkým srdcem,

ale nic nebránilo návštěvě místních vyhlášených skláren.

Hlavním cílem však byly Mumlavské vodopády.

Hurá do hor a díky mé přirozené lenosti a povolení přímo až na Špindlerovku.

Jak naznačuje fotka z parkoviště před hotelem, získat povolení asi neni až taková věda.

Panoramat neni nikdy dost. Natož na horách.

Ale...nedej Bože...žádné horské tůry, pěkně v sedle z kopce dolů. Šlo to i bez motoru.

Zpět vedla cesta cik cak přes Český ráj

s pohotovostí kdykoliv zastavit a pokecat s kolegou.

Poděbrady a Jiřík. To k sobě patří jako Svatý Václav k Praze.

Zrovna se nás tam pár sjelo. Jen jestli není Jiřík patronem motorkářů.

Nic se však nemá přehánět, bolí z toho nejenom zadek. Zástávka v Hradci Králové už jen na kafe a protažení.

Kunětickou horu u Pardubic jsem už minul jen ze vzdálenosti.

Na závěr, když motorka už zaslouženě odpočívala v garáži...jsem vyhodnotil výlet...a při mé mizerné paměti si dal před oči tahák...Zítra ráno máš být ve Slavkově.