Vstávej, obsadili nás Rusáci.

Těmito slovy mě zhruba touto dobou před 55 lety vzbudil otec. To už matka stála v sámošce frontu na všechno možné a bratrovi odebrali z vysílačky koncové elektronky, aby jako radioamatér nešířil dezinformace. I když oproti

školním požadavkům nebyli mými hrdiny Čuk a Gek, ale bojovníci proti bezpráví Old Shatterhand a Vinnetou, nebudu psát o hrdinských činech za svobodu, vždyť mě tehdy bylo jen pár dní třináct let, ale že je něco hodně špatně, bylo na rodičích výrazně znát a nebyl jsem zas takový děcko, abych události nevnímal.

Svitavy obsadila polská jednotka. Oproti Rusákům, kteří mnohdy ani netušili, že nejsou na území SSSR, byly znát jejich rozpaky. Propaganda je zpracovala a teď najednou, žádné střílení, žádné rejdy imperialistů ani vítání osvoboditelů, jen odměřené pohledy. Dokonce ani kluci nechtěli nabízené odznaky.

Mnoho vzpomínek vymizí a naopak některé se zahryznou. Nevím proč, ale živě si pamatuji, jak jsem s vlastnoručně vyrobenou cedulkou na řidítkách kola s nápisem Mír dětem jezdil po městě. Netuším jak mě tento "hrdinský" skutek napadnul, ale mohla to být reakce na zaslechnuté obavy rodičů o děti.

A tak doba začala přinášet politická rozhodnutí i paradoxní příběhy. Když se nespolehliví učitelé nahrazovali tvárnějšími, byl k nám na základku "přeřazen" z gymlu učitel češtiny. V zajetí svého poslaní to asi nezaregistroval, a tak jsme v češtině osmé třídy používali latinu. Nominativ, genitiv, dativ...Nebyl pro nás problém jakékoliv substantivum převést ze singuláru do plurálu v dativu. To byl nechtěný příspěvek normalizace k mému vzdělání.

Postupem doby se paměťové zásuvky plnily,  normalizaci jsem už vnímal v reálu naplno a na odboj jsem neměl nadání, ostatně jako valná většina spoluobčanů.

Jako ficka, vypomáhající v divadelní kavárně, jsem se ale jedné diverzní akce zúčastnil. V době slávy přehlídky ruských a sovětských divadelních her tam okresní elita hostila sovětské důstojníky z nedaleké posádky. Jejich zásobovač se samozřejmě s barmanem nebavil, jen nahlásil počet vodek prověřené obsluhující soudružce. Ta u jednotlivých položek udělala příslušný počet čárek na barový účet, odnesla objednávku...a k nim jsme průběžně čárkovali konzumaci naši a kamarádů. A že jsme jich tehdy měli.

Vypili toho i na ruské poměry hodně, ale každý se bál do takové spotřeby šťourat, a tím zpochybnit výkonnost sovětských důstojníků, a tak účet byl z příslušného fondu bez potíží barmanovi zaplacen, čímž vodková diverze slavila úspěch.

Naše rodina nebyla odbojová buňka, ale v mých očích byli rodiče hrdinové. Jako národní socialisté nepodlehli po roce 1948, i když rudá sousedka křičela...všechny národní socialisty pověsíme. Ani je nijak nezlákaly nové "možnosti" uvědomělých občanů po roce 1968. Možná to bylo tím, že matka, jako sečtělý historik amatér dobře věděla, že dějiny Ruska jsou už od doby Petra Velikého jedna velká agrese bez rozdílu, kdo zrovna sedí na trůnu. Že k tomu získá i vlastní zkušenost, ji určitě ani nenapadlo.

Samozřejmě byl pro nás pobyt  střední skupiny vojsk, a tím okupace naprosto nepřijatelný stav, ale kdyby Evropa zůstala zakonzervovaná a v SSSR nedošlo ke změnám, máme tu dobře ubytovanou okupační armádu možná dodnes.

Pak přišel naštěstí rok 1989 a co je charakteristické, o zmíněné přehlídce prohlásil jeden její doposud zapálený protagonista, který náhle prozřel, že přišel čas pořádat přehlídku her Václava Havla. Nebyl zdaleka sám, komu se najednou rozsvítilo, a to se námi táhne dodnes.

Se svolením svitavské historičky Moniky, přidávám pár fotek tehdejšího města.

předešlý článek ODMÍTLI RESUSCITACI NEMOCNÉ, ÚSTAVNÍ SOUD SE JICH ZASTAL